Gruppo di Improvvisazione Nuova Consonanza: Niente
Egisto Macchi: I Futuribili
The Omni Recording Corporation (www.worldwentdown.com)
Skupina Gruppo di Improvvisazione di Nuova Consonanza vznikla v šedesátých letech kolem skladatele Franca Evangelistiho a jejím nejznámějším členem byl Ennio Morricone. Toto seskupení produkovalo hudbu na svou dobu nezvyklých témbrů, disonancí a bez pravidelného rytmu. Tak ji alespoň představují nahrávky, které v posledních letech vyšly na značkách Die Schachtel nebo Edition RZ. Na počátku sedmdesátých let ovšem vznikly dvě nahrávky překvapivě odlišného ladění: Feedback (1970) a Niente (1972). Druhá z nich se vydání nedočkala a do světa se dostává až díky australskému nadšenci Davidu Thrussellovi stojícímu za The Omni Recording Corporation.
Od prvního momentu je jasné, že jsme na jiné vlně než u dřívějších počinů Il Gruppo. Vše ženou vpřed motorické bicí, za nimiž sedí Vincenzo Restuccia, jenž doprovázel popovou hvězdu Paula Anku i Dizzyho Gilespieho. Rytmická kostra se pohybuje od swingu k funku i jazzrockové fúzi a dominuje všem skladbám. Ostatní hráči zůstávají po většinu času věrni neortodoxnímu přístupu ke zvukům – skřípu kovy, chroptí a škytají dechy, trhají se struny – bicí však nemilosrdně šlapou a ostatní prvky se občas nedokáží vzepřít a šikují se do pravidelnějších formací. Někdy je napětí mezi řádem bicích a chaosem zbytku příjemné, výsledek však začíná někdy nebezpečně připomínat „normální“ jazz i ve frázování flétny, trubky či kvákavé kytary. Pak jako bychom byli v dobovém italském filmu a svištěli s blonďatou krasavicí ve Ferrari podél moře. Nicméně jako lekce ve střetávání avantgardy a mainstreamu je tato deska zajímavým dokumentem.
Člen Nové konsonance Egisto Macchi (1928–1992) se podobně jako Morricone věnoval intenzivně filmové hudbě a podobně ve své tvorbě spojoval poučenost hudebními experimenty s přístupnějšími a historičtějšími prvky. Během své kariéry si rovněž vyzkoušel racionální kompoziční postupy, aby se pak stal eklektikem. Přes mnoho desítek filmů na kontě se nestal zdaleka tak slavným jako kolega Ennio, ačkoliv k sobě mají jejich skladby v něčem blízko. Jako se v Niente sváří avantgardní hluky s hybnou bicí linkou, na I Futuribili jsou onou přístupnější vrstvou pasáže smyčcového orchestru kontrastující se zvukovými experimenty. Orchestr si někdy vystačí s prodlevou či jednohlasou melodickou linkou, jindy se rozvine v proudu připomínajícím Gustava Mahlera (dojde i na citaci slavného Adagietta z jeho Páté symfonie). Do toho brnkne tremolem rozechvělá elektrická kytara nebo zahučí elektronické tóny. Egisto Macchi se tu představuje v mnohem temnějších a agresivnějších polohách, než jaké znějí na Niente, zároveň se tu na své triko představuje zajímavějším materiálem.
