Grzegorz Karnas Trio feat. Miklós Lukács: Audio Beads
Grzegorz Karnas Trio feat. Miklós Lukács: Vanga
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)
V roce 2000 vydal Grzegorz Karnas své debutové CD Reinkarnasja na polském objevitelském labelu Not Two. Následovaly Sny / Dreams (2004) a Ballads for the End of the World (2006, obě na Ninth Floor Production) a Karnas (na slovenské Hevhetii). Dvě nejnovější alba – Audio Beads i Vanga – vyšla na Budapest Music Center Records a obě jsou záznamy z koncertů Karnasova Tria společně s maďarským hráčem na cimbalom, to první z 10. září 2011 v budapeštském Trafó House of Contemporary Arts z průběhu Jazzforum Budapest festivalu, to druhé z 1. února 2014 v Opus Jazz Clubu, opětovně v maďarském hlavním městě. Zatímco členy tria Audio Beads jsou violoncellista Adam Oleś, který participoval už na desce z roku 2006, a bubeník Michal Miśkiewicz, na Vanga je to kontrabasista Michal Jaros a hráč na bicí Sebastian Frankiewicz. Ohlas na výkony polského vokalisty (nejenom na kompakty, ale i na jeho koncertování) je jednoznačně kladný; kritici nejenom v Polsku nebo Maďarsku, ale i různě po světě oceňují jeho svérázný přístup k proměnlivostem zvukového vyhledavačství, originalitu pojetí i magičnost atmosféry, jakou dovede vyvolat.
Není divu. Hned v úvodní kompozici Audio Beads, pojmenované Jasnowidz, zaujme hlasové probírání v kontaminaci s rozvažujícím, malebně plynoucím i protýkajícím cellem, kdy Karnasův netýkavkový, středověce pronábožený, chvílmi až eunušsky znějící baryton je typicky polsky vtýkavý, oznamovatelsky kázající, bolestně, nikoli bolestínsky žalný, až trpitelsky se zajíkající a uřkávající, zatímco procinkávaný i protloukaný doprovod jeho působivost dodramatizovává. Autory čtyř obsáhlých i obsažných skladeb jsou Karnas s Oleśem, přejaté Black Crow je z pera Joni Mitchell. Zřejmě i tím je dána jednolitost celého alba, všechno tu má osobní ražení, někde je vokalista zadrmolivější, do čehož se učinlivě vměšuje cimbál, jinde si zaříkavě posteskuje, pohrává si s tématem (Dwie wieźe), znejasňuje ho, z komornosti přechází do folkovosti. Víc: Karnas nepěje, vzlyká, zalyká se, vyžaduje účast, vydírá, probluzuje a řečňuje až do zajódlování či zavýskání, vychutnává si téma a zároveň je zapikolovává, k tomu se Lukács rozehrává do chvatné šíře, ostatně i bicí se jinde rozřeční a rozkuráží a v závěrečných Snech jejich souzvuk s cimbálem rozehrává zemitost, vyvěrající z lidové prapodstaty hudby. Skladatelé totiž znají své možnosti a vycházejí vstříc naladění formace, jde o prosymbiózovanost zpěvu a hudby, o jakousi jednotící žalonotu, která není jednoznačně polská, není jednoznačně maďarská, je snad východoevropská, chceme-li už najít nějakého společného jmenovatele. Nadto když se hráči domohou výrazného sóla, polebedí si v něm, dokud je vokalista rázně neodkáže do opětovně doprovodné role. A nemysleme si, že převzatá Black Crow se přikloní k pojetí Joni Mitchell, naopak Karnasovo převzetí skladbu přitvrzuje až do zatvrzelosti, jeho mluva je mračnopolohová, podpichovaná bicími, zavlažňovaná cellem, vokalista ústrojně přejde do líčivého vypravěčství, zahrává (si) s textem netextem, převádí ho až do mrákotání. Tím spíše v dalších skladbách Karnas mění vyčkávavé pohvizdování ve vyříkávaně zpěvavou zprávu, zdůrazněně si vydržuje nějaké písmeno ( třeba R), zalkává, oponuje, (po)zůstává v zastíněnosti svého „stěžovatelského “přístupu, jeho řečový zpěv se dostává do polohy vokálního četování. Nástroje mu vždy poskytují šanci k dalšímu a dalšímu odpichu, ke tříbení proměn, bicí ho leckdy sledují po slabikách. A tak tomu je až do závěrečného rozloučení, přičemž ani jedna skladba nezůstává stranou posluchačova zájmu, o čemž svědčí i ohlas publika.
Jestliže Audio Beads vyznívají, jako by byly zformovány z jednolitého kadlubu, devět čísel koncertního provedení Vanga je spíše různorodější melanží. Už doprovodný rytmus je tu pravidelnější a tvrdší, jednotícím prvkem by měly být Karnasovy skladby, jsou však protkány převzatými záležitostmi od Michala Tokaje, Zbygniewa Holdyse a Raye Hendersona, autory textů pak jsou Ryszard Riedel, Bogdan Olewicz a Mort Dixon, a s tímto rozšířením rejstříku se jak zpěvák, tak muzikanti musí vyrovnat. Vokál nic nerozmělňuje na své expresívnosti, je obdobně vtíravý, najednou v něm však zaslechneme jiskřičky hiphopu, jindy nám Karnasův hlas černá před ušima, a kdybych neznal zpěvákův polský původ, váhal bych, kam ho zařadit. Bluesovost vyznívá i z naléhavostních opakovaček (Sinusoid), které cimbál osvěžuje, oponuje jim a vynahrazuje svou zvonivostí místní nivelizaci a setrvávání na jedné rovině. Karnasova škála se znovu prostírá od oznamování po vyšinování, od poskatovávání přes zabebopování po zavýtržnění, od hruba do jemna, polský text situaci zauzemní, maďarskost cimbálu skladbě svědčí a zakotvuje ji, basa pak dodá náznak jazzovosti. Jak koncert pokračuje, vokalista stupňuje hlasovou zrůzněnost či rozmíškovost, text virválově vypichuje, zaáchuje, progejšlí, zabreptovává i zakloktává, zvolenou jemnost zapochybňuje, zkresluje, ne však zneváží. Řečeno jednou větou: Karnas mi někdy připadá, jako by své texty protrpěl, jako by si stěžoval na svůj úděl vokalisty, jako by jej nesl coby náklad, jejž nutno s vypětím posledních sil složit. Kupodivu nejvíc to vyznívá ve veleznámém Hendersonově hitu Bye Bye Blackbird, z něhož téměř jediný tón nezůstane na svém původním místě, kdy hudebníci – nikoli jak bývá téměř zákonitým návykem, že se po jemném zaimprovizování vracejí k ustálenému půdorysu – nerozvíjejí základní téma, nýbrž načisto je převrátí, prodeformují, zprofanizují, aniž to vnímáme jako negativní přisvojení. Středobodem koncertu i alba je titulní Vanga, založená na proroctví Baby Vangy, věštecké vyprávění s hlasovými deformánkami, náhalováním, dozpívánkami s hlasatelskými přidávkami a vyzpěvováním, což hudba plasticky podkresluje.
Aniž míním uvedenou snahu o rozšíření rejstříku zpochybňovat, zá se mi, že vychází více ze záměru přizpůsobit se současným trendům, což vede (nebo alespoň může vést) k nové nivelizaci. Za svojštější pokládám záležitosti s polskými texty (Slodka, Nie placz Ewka), naopak určité odpolštění (zčernošštění?) vnímám jako možnou ztrátovost té originality, s jakou Karnas nastoupil svoji dráhu a vnesl do světové vokalistiky osobitý přínos. Takže východisko k dalším šancím vidím spíše v Audio Beads, přičemž si rozhodně nemyslím, že by Karnas měl umíněně setrvávat na jeho prožalobněné jednolitosti.
