Hlavními kulturními přínosy pražské čtvrti Hanspaulka byly donedávna tzv. hanspaulská fotbalová liga a tamní blues-rocková scéna. Jednoho úterního odpoledne na konci letošního ledna, kdy se většina národa zajímala především o to, zda nakonec nějaká zima přijde, nebo ne, se na hanspaulském zámečku sešly za přísného utajení přibližně dvě desítky moudrých lidí, aby pod hlavičkou Institutu Václava Klause debatovali na téma „Umění, kultura a kulturnost – je exploze kulturních aktivit totožná s uměním a kulturností?“ v rámci čtvrté inkarnace Rozmluv na Hanspaulce.
Tato setkání jsou pravděpodobně úžasnými ohňostroji jiskrných myšlenek, bohužel k lidu v podzámčí smějí dolehnout jen jeho matné odlesky, nesmíme se ani dozvědět jména těch bystrých žen a mužů, kteří se tam sešli, aby zhodnotili situaci, označili chybné kroky a viníky. Jediným zdrojem informací nám tak zůstávají pohříchu stručné zápisy zveřejněné na stránkách IVK. Co si z nich lze odnést, aby nám alespoň drobty z oné hostiny ducha byly ku prospěchu?
Zápis věnovaný debatě o kultuře mnohé naznačuje a skoro nic nedořekne, nemluvě o tom, že se nedovíme, kdo zastává v rámci debaty jaký názor, ačkoliv zápis budí dojem, že došlo ke střetávání různých pohledů. V lecčems asi byli všichni zajedno: „Že dochází k „explozi kulturních aktivit“, byli přesvědčeni pravděpodobně všichni účastníci Rozmluv, i když to určitě neplatí ve všech oborech (například soudobá vážná hudba se zcela vytrácí z povědomí české společnosti a žije v novém „undergroundu“, jak mi ještě druhý den ráno v emailu napsal jeden z účastníků). Že exploze kulturních aktivit není uměním, že není totožná s explozí umění, si myslí také všichni.“ (zvýraznění v originále) Je hezké, že kdosi na zámeček pronesl informaci o situaci soudobé vážné hudby. Kdo to tak mohl být? Každopádně ne každá kulturní aktivita je tím pravým uměním.
Celkem pochopitelně je hlavní část zápisu (a tedy pravděpodobně debaty) věnována penězům sypaným do kultury ze státního rozpočtu. Přítomni zřejmě byli i odpůrci jakékoliv státní podpory umění, ovšem zůstali v menšině, protože se dozvídáme, že „dotace nebyly částí účastníků Rozmluv zcela zavrženy, libertariánství nezvítězilo.“ Účastníci se však pravděpodobně shodli, že nelze podporovat jen tak nějakou kulturu. Co má být hodno podpory, musí splňovat jisté parametry: „Na počátku 90. let jsme za veřejné statky v oblasti kultury označili Národní muzeum, Národní galerii, Národní divadlo a Českou filharmonii. To byly a jsou instituce, které nebyly výrazem „bořící či revoltující role“ umění, ale spíše výrazem role sjednocující, konzervující, zachování kontinuity zajišťující. Navíc instituce skutečně národní, nikoli evropské či globální.“ Takže ideová pozice vyjasněna.
Některé formulace v Zápisu jsou pouze legrační (je dojemné představovat si výrazy debatérů, které neustále něco trápí, jak se dočítáme), u jiných by mě skutečně zajímalo, z jakých pramenů bylo čerpáno („Že má Praha více divadelních souborů a symfonických orchestrů než kterékoli jiné, mnohokrát větší velkoměsto…“; „kolik filmů „má“ být natáčeno v zemi, která jich vyrábí více než mnohokrát větší země světa…“).
Bylo by možné celou tuto „neudálost“ přejít bez povšimnutí, ale hanspaulský Zápis je se svou komickou šroubovaností až příliš trefnou ilustrací postoje značné části politické reprezentace k umění. Nikdo (tedy s výjimkou Svobodných) neřekne, že se nemá podporovat vůbec, to by byl za burana. Místo toho se vytahují všelijaké nahodilé parametry, které by mělo umění splňovat, aby si zasloužilo aspoň něco. Když pak druhá strana, tedy ošklivě řečeno „kulturní fronta“ usiluje o důkladnou a něčím podloženou debatu, přináší své argumenty a veřejně je prezentuje, může působit jako zástupce „společnosti nárokové a dotační“, řečeno se Zápisem. „Stát by jistý názor na to, co a proč dotuje, mít měl a to u nás chybí,“ je jedna z mála jasných tezí, které z hanspaulského kvasu do Zápisu unikly. To ovšem není žádná novinka. Takováto prezentace je parodií na diskuzi.
