Punková subkultura a především její političtější část je známá poměrně výraznou produkcí nezávislých fanouškovských tiskovin – fanzinů či zkráceně zinů. Ty pro hardcore-punkovou scénu minimálně v době před internetem znamenaly jednak důležitý tmel vlastního sociálního prostředí, ale také informace, jež se daly stěží nalézt jinde. I v dnešní době jich alespoň v českém prostředí vychází kolem dvaceti, přičemž některé jsou aktivní již od raných devadesátých let. Jaký význam mohou mít pro širší hudební veřejnost?
Fanziny jako takové můžeme definovat jako nezávislou, nekomerční a neprofesionálně (fanouškovsky) zpracovanou literaturu. Její počátek se dle badatele Stephena Duncomba hledá v počinech fanoušků science fiction, ovšem pravý rozkvět těchto tiskovin přichází až s hudebními subkulturami. Zároveň je musíme odlišit od politických pamfletů, jejichž tradice sahá dále do minulosti, ovšem zesílila nástupem politických skupin známých jako Nová sociální hnutí. Konkrétně na hardcore-punkových tiskovinách je však zajímavé především to, že zpravidla zahrnují kromě nutné hudební problematiky i politické postoje názory, nejčastěji otázku antifašismu, antirasismu, antisexismu, práv zvířat, antimilitarismu a antikonzumerismu.
Iny, křikloun ze známých domácích kapel Gride a Lahar, prohlásil v roce 2011 pro fanzin Hlasatel, že „vydávání zinu je politický akt, který zpochybňuje klasický kapitalistický model, že dělání časopisu náleží jen odborníkům a laik je jen konzument, na nějž je nutné zaměřit reklamní kampaň“. I výše uvedený Stephen Duncombe tvrdí, že fanzinová kultura je spjatá s undergroundem, což bychom mohli vztáhnout i k samizdatové literatuře za normalizace. Pro punkery je však důležitý princip DIY, tedy „do it yourself“!, který v souvislosti s vydáváním desek a fanzinů znamená co nejmenší zapojení do kapitalistického systému a hudebního mainstreamu.
Za první punkový fanzin v historii se považuje britský Sniffin‘ Glue (tuší čtenář HIS Voice, která kapela napsala stejnojmennou píseň!?), za nejznámější světový počin však nejspíš většina označí americký Maximum Rocknroll, vycházející od roku 1982. Ten ovlivnil práci celé generace vydavatelů (v anglosaském prostředí označovaných jako zinesteři). Z dalších světoznámých počinů mě napadají třeba Profane Existence či Warning z USA, britský Agitate, německý Dogprints, švédský Distortion Faith, řecký Mountza zin, belgický Tilt, maďarský Arch Vile či nejspíš již zaniklý turecký Impact Drill.
Jak si, co se týče fanzinů, stojí prostředí Čech a Slovenska? Tradici kontrakulturních tiskovin nalezneme již u Vokna Františka „Čuňase“ (tehdy ještě ne majora) Stárka, z jeho dceřiného pamfletu Voknovin se pak po revoluci odštěpila A-kontra. Punkových fanzinů před listopadem také pár vycházelo (například Punk maglajz, Šot, Sračka, Oslí uši), ale ty většinou nemapovaly vlastní domácí scénu. V raných devadesátkách se však se subkulturními ziny roztrhl pytel, v té době byla jejich agenda kromě hudebních rozhovorů plná politických témat, jež souvisela s procesem společenské a ekonomické transformace, kdy veřejnému prostoru začal dominovat étos soukromého vlastnictví.
Pro období raných 90. let často nalezneme charakteristiku „zlatá léta českého punku“. Fanzinů v té době vskutku vycházelo nespočet. Za nejlepší český fanzin bude asi navždy platit Hluboká orba, jejíž vydavatel Filip Fuchs, velký znalec domácí fanzinové scény a rovněž autor známé knihy o předlistopadovém punku Kytary a řev aneb co bylo za zdí, zemřel na počátku roku 2016. Z doby devadesátek do současnosti dále přežily tiskoviny jako Buryzone či Noise Master, bývalý kultovní Papagájův hlasatel nyní vychází jako Hlasatel. Po dlouhé době se obnovil i slovenský hlukový kamelot Putrid Emental Cheese, možná nejznámější počin pod Tatrami Death Fist již nyní funguje pouze na internetu. Z kvalitních zinů však do dnešní doby nevydržely například Malárie, Cabaret Voltaire, Rudé právo, Epidemie či Über Alles.
Filip Fuchs (v roce 2013 pro Trhavinu jako Phill Hell) nazývá období 90. let „zdivočelým undergroundovým extrémem lidskoprávních a ekologických aktivit, nezakládající se však na hlouběji promyšlené filosofii“. Podobně můžeme chápat i obsah tehdejších hardcore-punkových zinů. Kromě zpráv z demonstrací (jako například blokády Velké Pardubické) mají pro současný výzkum asi největší hodnotu poměrně propracované kritické články o supermarketech, Coca Cole či McDonalds, jež symbolizovaly v transformující se společnosti příchod kapitalismu. Jakýmsi vyvrcholením aktivismu té doby se pak staly protesty při pražském zasedání MMF a Světové Banky v roce 2000. Zároveň se v té době začíná mluvit o globalizované občanské společnosti, spojené pomocí internetu a přecházející k profesionálněji vedenému politickému odporu.
Pražské Popmuzeum, které provozuje mimo jiné archiv punkových tiskovin a nahrávek z doby normalizace, ve své publikaci Kristova léta českého punku (2012) v podstatě považuje fenomén papírových fanzinů s nástupem internetu prakticky za ukončený. Ovšem zrození nových zinů v období začátku nového milénia potvrzuje pravý opak. Z této doby pochází dodnes aktivní tiskoviny jako výše uvedená Trhavina, považovaná často za symbolickou dvojku na domácím zinovém poli, dále Smrt, Drunk Nach Osten, Choroba mysli, Garfweek, Predčasná vzbura, Chyba či Cerelitida, což je jeden z mála hardcore-punkových zinů vydávaných ženským kolektivem.
Z období prvních nultých let ovšem do současnosti nevydržely například Cheers!, Underground Harmony, Odvrácená tvář či Kopfrkingl. Zároveň se však o slovo hlásí jakási třetí generace aktivních českých a slovenských zinesterů, jejichž práce je v současné době na vrcholu. Do této kategorie spadají na scéně známé počiny jako Kazimír, Black Blog Dog, Napalmanach no. 666, Revenge of the Nerds či Disfrosten. Slušně našlápnuto mají i kousky, které pokud vím, fungují jen krátce, například Vyděrač, Herbivore či Kawakamiho rýže.
V drtivé většině výše uvedených tiskovin najdeme též svědectví o dobovém společenském aktivismu. Například amerického prezidenta Bushe vyobrazeného s hitlerovským knírkem byste našli v bezpočtu tehdejších tiskovin. Zinesteři tím většinou demonstrovali odpor proti „Válce proti terorismu“, ale také nesouhlas s umístění amerického radaru v Brdech. Mezi mnoha dalšími problémy vydavatelé hardcore-punkových zinů reflektovali otázku squatingu, především vyklizení pražského centra Milada a v poslední době též dění okolo žižkovské Kliniky.
Třebaže společenský život soudobé subkulturní mládeže silně ovládají sociální sítě, uspořádat koncert či jinou kulturní akci bez facebooku se zdá už pomalu nemyslitelné, fanziny zdánlivě zůstaly této tendence ušetřeny. Produkce tištěných zinů nadále kvete, i když už asi nikdy nedosáhne dynamiky, jakou měla v raných devadesátkách. Pro společenskovědního badatele či zájemce o subkultury a undergroundové hudební skupiny ovšem představují fanziny jedinečný pramen nejen k výše uvedeným událostem. Těmto tiskovinám navíc nemůžeme upřít punc autenticity, nejsou poplatné žádné zájmové skupině a zároveň vypovídají „navostro a bez schovávaček“. A proto DIY or die!
