Sólové album Pavla Zajíčka, básníka a vůdce legendárních DG 307, vyšlo začátkem letošního roku, prý proto, že – podle tiskové zprávy vydavatelství Guerilla Records – nemá cenu ušmudlat tak kvalitní materiál pochybnou atmosférou hektického vánočního trhu. Vzhledem k tomu, že alba Guerilly neaspirují na bleskurychlý prodej a jsou spíše opatrně dávkována undergroundovým fajnšmekrům, nehrálo zpoždění vskutku žádnou roli. A co se týče kvalit alba, tisková zpráva rozhodně nepřeháněla, spíše naopak, byla poměrně skromná.
I.
Byl jsem tam! Byl jsem svědkem toho dění, toho života, o kterém jsem měl právo vyprávět! Mohl jsem mluvit v obrazech toho jakéhokoliv okamžiku, v jakýchkoliv obrazech, třeba i smyšlených jsem mohl mluvit. Vždyť život, o kterém se mluví, bývá plný smyšlených obrazů a příběhů… (Hotel Saigon) Zajíčkova již tři dekády domovská skupina prodělala mnohé kotrmelce stylové i personální; ty poslední dobou převažovaly. Od posledního řadového alba DG 307 Šepoty a výkřiky nás dělí již pětiletka, soundtrack k němému hororu Nosferatu byl spíše příležitostným zastavením. Koncertní činnost skupiny je, dá se říci, také příležitostná; při nečetných vystoupeních se většinou dočkáme úprav důvěrně známých písní. A nyní je zde sólové CD Pavla Z. s názvem Kakofonie cesty a podtituly Obyčejný hlas a De- -lirická slova (osobně bych vzhledem k obsahu alba volil termín de-lyrická), na kterém se podílí několik členů DG 307, přesto se však nejedná o album skupiny. Proč? Možná pro intimnější charakter Zajíčkových textů, které zde nemají typickou formu mnohdy repetitivních, abstraktních básní stavějících svou výpověď z obecných pojmů. Některé z právě uvedených charakteristik tu sice zastoupeny jsou, celková atmosféra šesti drobných próz, které jsou na Kakofonii cesty doprovázeny hudbou, má spíše deníkový charakter s několika dobře určitelnými místy a postavami (majitel olomoucké hospody Ponorka Cipís s chotí Simonou, vinohradský bar Euforie) a svým vyzněním připomínají Zajíčkovy záznamy života vydané nakladatelstvím Torst pod názvem Jakoby… Svět v zrnku písku… v roce 2003. Jako z trochu jiného světa tu znějí dokonce i fragmenty textů DG 307: růžová mlha a holubi-andělé; slovní spojení ohledávaná tak nějak z jiné perspektivy. Literárnímu charakteru alba nakonec odpovídá i aranžmá; hlas hraje v závěrečném mixu prim, což v Zajíčkově případě rozhodně není samozřejmost – vzpomeňme na jeho jen občasné vynořování ze zvuků hudby na albech Kniha psaná chaosem a Šepoty a výkřiky – hudební složka Kakofonie cesty je jednoznačně doprovodná (což ji v žádném případě nestaví do role nějakého muzaku).
Čtení doprovázená hudebníky z okruhu DG 307 Zajíček koná poměrně často, velmi často při nich čte aktuální „deníkové“ texty. Živé CDR Autorské čtení, které vyšlo v roce 2001, je však postavené na sbírce Nénie – Zvuky sirén a zvonů. Studiovou nahrávku podobného druhu asi málokdo čekal. Na jejím křtu úplně jiná sestava hudebníků předvedla úplně jiný repertoár – staré písně DG 307 v téměř unplugged provedení.
II.
Když vše vzniklé zaniká a Orfeus hrál a zpíval ptákům a zvířatům a jeho hlasu stromy a květiny naslouchaly. Když Orfeus hrál a zpíval. Nezapomenout koupit mlíko, cigarety atd. Možná kafe atd. Ty důležité rekvizity atd. Co se děje za příběhem, za zrcadlem, za kulisou, za obrazem? (Omnia orta cadunt) Takovou otázku si Zajíček nekladl vždy. V dřívějších inkarnacích DG 307 (budiž zde proměny skupiny považovány za zrcadlo protagonistových vnitřních změn) stavěl před publikem strohý obraz místy až surrealistických, nehostinných krajin a jejich obyvatel (řeka citu, lidi krve, stařec s bičem), myšlenky umístěné do takového prostředí působily silou obecných pravd, tyčících se jako Zajíčkovy oblíbené skály nad propastmi. V plné kráse bylo toto odosobnění prezentováno v programu Dar stínum v roce 1979 – koncertní scéna tehdy sestávala ze sešitých prostěradel, za nimiž se hrálo. Šlo zde asi mimo jiné o únik z dřívější estetiky DG 307; v prvních letech své existence se skupina (jak ji zachycuje guerillovské 2CD Historie hysterie) stylizovala do, s velkou nadsázkou, smetištně-prepunkově-radostné podoby ovlivněné Knížákovou skupinou Aktual – srovnejme si Knížákovo Probuďte pátera Koniáše se Zajíčkovým Zničte historii probouzející prostituci… Bylo zde i místo pro konkrétní reálie (jména undergroundových kumpánů Mejla, Pavel a Banán), které v artificiální neproniknutelnosti dokonalého tvaru Daru stínum již neměla místo. Dokonalý monolit se však patrně zdál neopakovatelným. Ve stejném roce 1979 DG 307 na stejném místě (Nová Víska) představili program s názvem Pták utrženej ze řetězu. Prostěradla byla roztrhána, otvory bylo možné nahlížet dovnitř, velká témata Daru stínum (utopická, ekologická) byla proložena erotickými motivy. Ty se v roce 1980 staly hlavním tématem dalšího programu skupiny, díky Zajíčkovu odchodu do exilu nedokončeného, později nazvaného Torzo. Ve stejné době jako soubory Dar stínum a Pták utrženej ze řetězu však vznikaly i další texty, které byly v roce 2003 shrnuty do torstovské knihy Zápisky z podzemí. Zejména pásmo Šedej sen je svým charakterem deníkové v dosti neveselém duchu: jako by těžká léta undergroundu (Charta a nátlaková akce Asanace zaměřená na vysídlení co největšího počtu protagonistů undergroundu za západní hranice) proměnila záznamy o sdílené radosti v úporné pokusy o sebedefinici, nalezení místa v nepřátelském světě i sebemýtizaci. Srovnejme veselé a obsažnější první části memoárů Milana Hlavsy (Bez ohňů je underground) a Ivana Jirouse (Pravdivý příběh Plastic People) líčící radosti let 1969 – 1975 s ponurými, útržkovitými vzpomínkami na těžká léta undergroundu tamtéž. Ostatně, poslední část Jirousova textu je – v nesouladu s názvem textu – výhradně o Zajíčkově osobě a díle.
Zajíčkův návrat k civilnosti plně propukl v exilu. Labyrint jeho nového domova, New Yorku, byl nejspíš natolik pohlcující, že se město stalo hlavní postavou mnoha Zajíčkových textů – jmenujme například Knihu měst. (Předtím se v textech často objevovaly Mařenice – obec s chátrajícím barokním kostelem.) Působivý jazyk koncertů za oponou však neopustil a oba světy – civilní i umělý – působivě spojuje, což je obzvlášť efektní u příběhů míst a osudových žen. A pokud z množství náznaků novějších Zajíčkových textů vykoukne konkrétní jméno, místo, událost, může se čtenář radovat z toho, že má v Zajíčkovi například objevitele téměř zapomenuté magické Prahy (rodiště a místa, které musel opustit; Jsem tady, v Praze, v tom městě drahokamů, poblitejch rohů a zvláštní paměti. V tom městě jsem se narodil, říká například v Hotelu Saigon) či muže vyprávějícího svůj subjektivní cestopis. Slyšme alba znovuustavených DG 307 z devadesátých let: Uměle ochuceno, Kniha psaná chaosem, Siluety, Šepoty a výkřiky.
Současné Zajíčkovy texty, mám pocit, míchají imaginaci s reáliemi v podobném poměru, jako tomu bylo v začátcích DG 307. A že se například texty Hudebníků z konzervy a Růžové mlhy liší? Inu, z nadšeného mladého básníka referujícího o sobě i svém podnětném okolí se stal muž opatrně vážící každé slovo, muž, který soustavným vnitřním průzkumem s definitivní platností objevil společné kořeny každodennosti a imaginace.
III.
Za tento druh pokleslé zábavy platit nebudu! Pokoušel jsem se něco nového říci, snad. (Pokleslá zábava) Pravidelní čtenáři His Voice mi snad odpustí, že se v předchozí kapitole opakuji a předkládám skutečnosti zmíněné již ve starších textech, které jsem Pavlu Zajíčkovi a DG 307 věnoval. Na Zajíčkově práci mě ovšem nepřestává fascinovat kontinuita; souvislosti mezi jednotlivými (umělými) zastaveními jeho cesty v podobě alb a knih. Jako by tvořil stále se rozvíjející příběh, v jehož jednotlivých kapitolách reflektuje svůj život, setkávání a prožitky z různých úhlů daných časem. U málokoho mám tak silný pocit, že každé zveřejněné dílo dovysvětluje ta předchozí. Navíc je mi nadmíru sympatické Zajíčkovo dnes již solitérství (kde je ostatní underground?) a umanutost, s níž se ve své tvorbě řídí jen sám sebou a programově odmítá přílišnou záplavu informací – i odtud pramení zmíněná, téměř hmatatelná kontinuita.
IV.
Velká slova ne! Vyslovuji svůj obdiv k barvám podzimu a k jistým lidem. To, že jsou, kdesi, jako padající listí, sami sebou… (Na pozadí toho dne… ne-pohádka) Nyní již k textům Kakofonie cesty samotné. Album se skládá z šesti částí – próz doprovázených hudbou. Každá z nich vzbouzí pocit neohraničenosti, jako by se jednalo o výsek z proudu myšlenek, sled momentek z filmu probíhajícího Zajíčkovou hlavou. Téměř filmový střih je také uplatňován v rámci jednotlivých textů, v nichž soubory asociací víří kolem naznačené páteře. V úvodním Hotelu Saigon se mluví o cestách, návratu do Prahy, vztahu paměti a fabulace; do toho prosvitne záblesk erotické scény mezi skutečností a snem. Pokleslá zábava je podobně střihovým „cestopisem“, v Na pozadí toho dne… ne-pohádce Zajíček z možných destinací vybírá jednu oblíbenou a asociuje na pozadí specifické poetiky a paměti místa a jeho obyvatel. Z vířivého chaosu myšlenek a příběhů vystupuje ústřední téma cesty k odpočinku a uvolnění mysli – Páté přes deváté mnou zní a zápletky se staly srozumitelnější. O nic v nich vlastně nešlo! Následující Sen o zmizelé ženě je nejfragmentárnější – střepy snu jsou redukovány na jednotlivé střídající se věty; v nejrytmičtějším z textů alba dojde i na asonanci: Jako noc a den, ze spánku náhle probuzen… Jsem! (…) V paradoxu zrcadlových síní uzavřen (…) V matných stopách zachycen! Titulní Kakofonie cesty dokumentuje Zajíčkovu trvalou snahu o co nejpřesnější vyjádření zakoušených pocitů: O kráse mluvit? V obrazech? Snad více šetřit slovy! Mluvit se o tom stejně příliš nedá. Každý má jinou představu krásy. A to nejsilnější, co to bylo? Co to bylo? Barvy! Bylo toho hodně, hodně barev a hodně z těch barev, pocitů, bylo také zapomenuto… Ví přitom, že tok času pokračuje klidně dál, nevšímavě. Mimo obrazy, o kterých chceš mluvit, mimo slova, která používáš. Troufám si tvrdit, že je to jen hrané ulehčení, které Zajíčkovi nezabrání psát další kapitoly svého hledání.
Zajíčkova „klíčová slova“ (příběh, obraz, sen) značící neúnavné hledání spojnic mezi žitým a tvořeným zde, jak je vidět, nechybí, reálie autorova života jimi probleskují coby oživující ilustrace i odlehčující odbočky. Zajímavě se proměnil Zajíčkův jazyk – již není tak slangový jako v sedmdesátých letech, kdy Zajíček ignoroval spisovné koncovky, v délce hlásek se řídil vlastní výslovností (viz Dar stínum) a rád dopad svých slov zesiloval vulgarismy. Dnes má jeho jazyk o něco méně zvláštností: občasné používání tvarů „mojím“, „tvojím“ a „svojím“ (na albu se ovšem nevyskytují) místo „mým“, „tvým“ a „svým“, nedokončování vět (když pračka doprala, ráno, které zářilo, cigareta, která dohořela…), tvar mezi Erosem a Thanatosem (v bookletu alba je správné skloňování). Typické anafory (kdy každý verš začíná stejným slovem či skupinou slov: Degenerace náhle se vzbouzící, degenerace do očí bušící…) na Kakofonii cesty díky prozaickému charakteru textů nenajdeme.
V.
Požáry, které jsem kolem sebe založil, jsou tvořivé, myslel jsem si nejdřív… (Sen o zmizelé ženě) …písně znějící rachotem kovů, bezuzdným experimentem a nervydrásajícími vícehlasy byly v devadesátých letech vystřídány melancholickými, melodickými kusy pro tichou recitaci, jemný tep rockové rytmiky a spoustu pro underground tak typických smyčců. A je tomu tak i na Kakofonii cesty; album rozhodně není vykročením jiným směrem od zvuku domovských DG 307, o čemž vypovídá již seznam zúčastněných hudebníků. Z alb a koncertů DG 307 známe Tomáše Schillu (violoncello), Přemka Drozda (bicí), Honzu Pokorného (kytara), Dalibora Pyše (housle), Michala Kovala (baskytara) a Tomáše Vtípila, mladého brněnského multiinstrumentalistu, protagonistu moha sestav i sólových aktivit, který se na Kakofonii cesty zhostil houslí, elektroniky a baskytary. Nečlenkou DG 307 je klavíristka Alexandra Ledinská.
Hudba doprovázející Zajíčkův přednes se odvíjí od decentního tepu rockové rytmiky – od odchodu efektního hráče Antonína Korba Zajíček spolupracuje s úspornými hráči na bicí; před Drozdem to byl Tobiáš Jirous. Stručné vyhrávky kytar a houslí odměřují čas po mnohem delších úsecích než rytmika, jejich chytlavost (zejména kytara v závěrečné titulní skladbě) zachraňuje čtení před možným pádem do nechtěné monotónnosti, k němuž za celých dvaašedesát minut (skladby trvají od šesti do čtrnácti minut) nikdy nedojde – lehký pocit zdlouhavosti se dostaví jen v úvodním Hotelu Saigon, kde je proud hlasu a rytmu dvakrát přerušen stručnou mezihrou.
Od většiny se liší dvě skladby (Omnia orta cadunt a Na pozadí toho dne… ne-pohádka), jejichž rytmická struktura je méně zřejmá a role bicích se v nich omezuje na basové ornamenty zdobící táhlý rytmus vedený jinými nástroji. Elektronická ambientní předehra závěrečné skladby má lo-fi kvalitu repetic Philipa Jecka a je nejdelší instrumentální pasáží alba, jinde Vtípil elektronikou nahrazuje klávesové nástroje, zejména zvuk elektrických varhan. Samotný Zajíček, který se při koncertech nevzdal občasného zvuku nehudebních nástrojů (kusy kovů atd.) na nahrávce sporadicky rozezní oblíbený preparovaný klavír (na rozbité piano natočil v Británii během svého exilu pozoruhodnou improvizovanou verzi Eliotovy Pustiny, která stále čeká na vydání), preparovanou loutnu, z níž po směru struny tahá táhlé drnčení a mačkané pet lahve. Své oblíbené harmonium tentokrát nepoužil.
VI.
Cesta, po které jsem šel, nebyla ničím zvláštní. Byla to vlastně obyčejná cesta, pouze vedla jiným směrem než cesta někoho jiného. (Kakofonie cesty) Neokázalost v hudbě i slovech a síla mnohdy až podprahová, jako například při mumlavém čtení titulního textu, kdy slova vycházející z téměř zavřených úst často přejdou téměř do šepotu. Žádné výkřiky. Nejlepší Zajíčkovo album od deset let starých Siluet.
Vyšlo v HIS Voice 5/2007