Projekt Eislermaterial přináší setkání dvou výrazných německých skladatelů, kteří – přes časový odstup – mají leccos společné: námluvy s hudbou zvanou populární, rozkročenost mezi “vysokým” a “nízkým” uměním a v neposlední řadě také levicové smýšlení. Heiner Goebbels sestavil z hudby Hannse Eislera koncertní program, jakousi koláž, jejíž páteří jsou písně na Brechtovy texty, proložené úryvky komorní hudby a dvěma elektroakustickými skladbami.
Goebbels zachází s Eislerovou hudbou několika způsoby: buďto ji pouze aranžuje (písně), nebo přetváří (remixuje) anebo používá její úryvky jako stavební materiál ke svým vlastním skladbám. Nahrávka je nejzajímavější právě v místech “autentické tvorby” – v nich Goebbels jakoby odstupuje od Eislerových motivů a témat a různými způsoby je komentuje, čímž je obohacuje o další rozměr. V závěru Allegra assai z Malé symfonie nechává orchestr hrát rytmický základ z Eislera jako ostináto a přes něj pokládá divoké sólo (podobně jako v Red Run, 1988). V Ballade von der haltbaren Graugans zdůrazňuje “naštvanost” zpěvní linky (výborný Josef Bierbichler) free basklarinetem, v Horatios Monolog / Bericht vom 1. Mai nenechává klavír hrát ostinátní osminy ve slavnostních akordech jako tutti, ale v klastrech atd. Zkrátka: tam, kde je Goebbels tvůrcem a Eisler materiálem, spojení funguje.
Ještě jeden důležitý aspekt je třeba zmínit: v Goebbelsově estetice (a v Eislermaterialu zvlášť) je kladen důraz na působení melodie, třeba i sentimentální. Goebbels si je vědom důležitosti estetické informace, kterou melodie přináší a dokáže s ní velice dobře pracovat (třeba i tak, že ji neguje). A navíc jeho hudba má pak ono pověstné “stehno”, které si stále ještě někteří současní skladatelé nedovolí napsat.