Kairos (www.kairos-music.com)
Když do Prahy před pár lety přijel na stáž jeden mladý německý skladatel, podivil se, kolik u nás jeho vrstevníci píší smyčcových kvartetů. Pravil, že pro člověka odchovaného německou hudební kulturou je smyčcový kvartet cosi málem posvátného; něco, co se rozhodně nekomponuje jen tak a co je bráno velmi vážně; k napsání svého prvního kvartetu prý autor přistupuje, až když dosáhne jisté zralosti, a každopádně s úmyslem napsat dílo zásadní. Zablekotal jsem tehdy něco v tom smyslu, že hodně mladých skladatelů u nás hraje na housle a tak podobně, a tím že to je – aby to nevypadalo, že jsme ve vztahu k posvátným hudebním druhům frivolními neznabohy. Ale jak je to doopravdy, nemám tušení, a také nevím, jestli dotyčný trochu nefabuloval. Buď jak buď, na Helmuta Lachenmanna (*1936; viz též HV 1/07) řečené sedí dokonale.
Lachenmannovy dosavadní tři smyčcové kvartety se v jeho tvorbě vyjímají jako díla vskutku zásadní, završující skladatelovo předchozí směřování a dále jej překračující k novým obzorům. Všechny trvají přes dvacet minut, všechny jsou pekelně virtuózní a všechny mají podobné formální řešení (to poslední však platí o většině skladeb HL). První kvartet, Gran Torso, vznikl v roce 1972 a je svého druhu vrcholem Lachenmannova „divokého období“, kdy on sám hovořil o musique concrète instrumentale. Vulgárně řečeno, zvukovým a hudebním materiálem jsou všelijaké bizarní zvuky vyluzovatelné na smyčcové nástroje, jen ne obvyklé tóny. Co Lachenmanna odlišuje od vcelku konvenčního (a v šedesátých letech rychle se opotřebovavšího) fluxodada, je detailní a úzkostlivě zodpovědná strukturalistická práce se všemi těmi skřípanci, šumy, srky, pazvuky – a samozřejmě myšlenkový background, hemžící se dialektikou, Adornem, zvěcnělou měšťáckou kulturou, osvobozeným slyšením atd. atd. a živený celou obrovskou hudební tradicí, jíž je správný německý skladatel z rodiny protestantského kněze autentickým pokračovatelem a kterou nenávistně miluje. Jestli ovšem Lachenmannova hudba něčím není, tak plakátem jakékoli ideologie. Ačkoli by Lachenmann asi vehementně nesouhlasil, stále ještě se v Gran Torso pohybujeme na poli tvorby per negationem – je to závažné, je to hluboké, je si to vědomo všech možných souvislostí do minula i do budoucna; spíš než explicitní ironie kritický odstup patologa (pitvajícího pod mikroskopem starou dobrou měšťáckou hudbu, zde personifikovanou těmi nejklasičtějšími hudebními nástroji, jaké si lze představit). Ale ještě pořád je v tom hodně trucu. Ve druhém kvartetu Reigen seliger Geister (1989) se ocitáme již na zcela jiné půdě, mnohem dál či hlouběji. Na první poslech zní hudba uhlazeněji, je spíše tichá, tóny a ne-tóny jsou využívány tak půl napůl, a to nikoli v opozici, ale v kontinuu tak přirozeném, až to bere dech. Domnívám se, že se jedná o jednu z nejkrásnějších Lachenmannových skladeb. Fascinující je především to, jak se hudba, plná nesmírně propracovaných detailů a vyznačující se překotným vnitřním životem (žádná unylá rádobyhlubokomyslnost dlouhých tónů), mění velmi pozvolna a plyne velebně bez výrazných předělů, a přesto skončí zcela jinde, než začala. Zatím poslední smyčcový kvartet Grido z roku 2002 nepředstavuje možná tak výrazný posun, jaký lze zaznamenat od prvního kvartetu ke druhému, to mu však na kráse neubírá. Irvine Arditti prý chtěl po Lachenmannovi „něco trochu hlasitějšího“ než Reigen, a tak se Grido ještě více blíží jakoby „normální“ (patnáctero uvozovek) hudbě: je značně expresivní, též zřetelně rozeznáme expozici, jakési provedení, je v něm i klimax následovaný určitou katarzí. Zároveň je však bytostně lachenmannovský: obsahuje vlastně málo těch emblematických pazvuků, s nimiž je HL povrchně spojován, a do popředí se dostává veskrze originální hudební syntaxe. Což je přesně to, o co Lachenmannovi dle jeho vlastních slov vždy šlo.
Telegraficky k interpretaci: Co se týče druhého kvartetu, Reigen, mám pocit, že první nahrávka Ardittiho kvarteta (Naive MO 782130) je lepší. Seriózní porovnání snímků je u takto komplikované, skoro půlhodinové skladby bez možnosti sledovat partituru docela problém a asi bych, pokud by na to došlo, s argumenty nevystačil dlouho, přesto si troufám říci, že na CD Kairosu působí druhý kvartet poněkud nevýrazně, ploše. Nicméně, Grido vychází na CD poprvé, Gran Torso se v jiném provedení shání těžko, a Arditti hrají pořád ještě skvěle, i kdyby zrovna na své poměry hráli špatně (a to v našem případě určitě tak není). Potud je recenzované CD titulem zásadním.