- Inzerce -

Hezké chvilky s hezkou muzikou

Jiná hudba v pornografii

 

Naslouchání pornofilmům, v nichž lze kromě anonymních zvukových kulis narazit i na Matmos, Johna Zorna nebo Thurstona Moorea ze Sonic Youth.

I v pornofilmech zní hudba. Může to být s podivem, neboť je tam jaksi navíc – kvůli hudbě si běžné porno nikdo nepustí, podtržení dramatických momentů a budování atmosféry výraznými aranžmá se většinou také nedočkáme. Pornografie je zkrátka čistě účelová: předávaná vizuální informace slouží k potěše oka a sebeukájení, přesah se většinou nekoná, neb není žádán: divák pornofilmů chce vidět to, co již zná z jiných snímků žánru. S nadsázkou by bylo lze tvrdit, že porno je invenční asi tak, jako instruktážní filmy, po kterých není vyžadováno nic než jediné přímočaré sdělení. Co tady s hudbou?

Překvapivě docela dost. Sledujeme-li současnou video a DVD produkci, tedy to, co lze pořídit ve videopůjčovnách, sexshopech a poslední dobou v  rámci boomu levných DVD na pultech trafik (jedna z posledních akvizic nesla opravdu svůdný název Night Club Kravín), dočkáme se neustálých zvukových dávek jakéhosi decentního diska, které tvůrce většinou nestálo víc než puštění přednastaveného rytmu na samohrajce. Takový kolovrátek bývá většinou spuštěn po náznaku milostné předehry, zkrátka tehdy, kdy se na obrazovce „buší“ – pochopitelně v jiném rytmu než zní hudba. Hloubavý pornofanda si zde může srovnávat BPM či pohrávat s myšlenkou minimalistických fázových posunů. Hudba je zde podobně samoúčelná jako občasné náznaky děje (díky kterým se na obalu filmu tu a tam dočteme, že se jedná o psychologické drama nebo špionážní thriller) mezi jednotlivými koity. V poslední době se podobná produkce často honosí nápisem „kontaktní zvuk“ na obálce – ušetří se za hudbu a hekající dabéry a divák má dojem ještě skutečnější skutečnosti.

 

Za zelenými dveřmi

Pornografické filmy šedesátých a sedmdesátých let ovšem dějem a hudbou disponovaly. Příběhy to byly vskutku ojedinělé, klasika žánru Deep Throat (Hluboké hrdlo) vyprávěla o hrdince, která měla klitoris nikoliv na patřičném místě ale v krku, v Pussy Talking (neplést si s Monology vagíny) zase vagína hlavní hrdinky skřehotavě mluvila. I interview dala muži s mikrofonem. Filmy ze zmíněného období ovšem také disponovaly pozoruhodnými soundtracky, které – nijak daleky estetice sci-fi filmů a easy listeningu – často míchají jazz s  elektroakustickými zvuky. Občas máme pocit div ne Stockhausena pro chudé a lačné. Nalistujete-li si v tomto čísle HV články Thomase Baileyho a  Karla Veselého, uděláte si o pornosoundtracích poměrně přesnou představu – tyto se nijak moc neliší od hudby k béčkovým, mondo a dalším dílům.

Proběhněme si několik klasik žánru: Behind The Green Door (1972) režisérů Artieho a Jima Mitchella s Marilyn Chambers v roli dívky, která je unesena, masírována k svolnosti a uvolněnosti a vržena do sexuální orgie na potemnělém pódiu, se může pochlubit téměř čistě elektronickou hudbou vyluzovanou na nejrůznější syntezátory, nechybějí ale ani jazzové rytmy bicích a ojedinělá cinknutí klavíru. Zajímavý je vznik příběhu: jedná se o společnou sexuální fantazii, kterou si napsali američtí vojáci v Koreji. Kniha kolovala podzemními kanály a šestnáct před premiérou filmu vystrčila růžky v podobě písně Green Door, s níž Jim Lowe tři týdny okupoval první místo hitparády Billboardu.
O dva roky starší dílko Vampyros Lesbos režiséra Jesuse Franca, velmi volně inspirované Stokerovým Draculou (tři upírky nad tělem neklidně spícího Jonathana Harkera) a s Mirandou Soledad v hlavní roli se pro změnu může chlubit řádně psychedelickým soundtrackem Manfreda Hüblera a Siegfrieda Schwaba s energickým jazzem, exotickými sitáry a  acidofilními hammondkami. Před dvěma lety vyšel na CD s podtitulem Sexadelic Dance Party.
Opustíme-li na chvíli pornografii směrem k lehčímu žánru, konkrétně k filmům o  Emmanuelle, dostane se nám dalšího druhu filmové hudby pro nahá těla – zatímco výše zmíněné dva filmy oplývaly výraznou hudbou schopnou samostatného života, unylé příběhy Francouzky v exotických končinách jsou doprovázeny velejemnou kýčovitou pseudoklasikou, která působí dosti nevýrazně – vlastně ji při sledování filmu skoro nevnímáme.

 

Nic moc zajímavého

První díl Emmanuelliných taškařic byl natočen už v roce 1974, nevýraznost hudební složky si od té doby v mainstreamové pornografii a  filmové erotice našla pevné místo. Daniel Drew, polovina americké progresivní hudební dvojice Matmos, s tím má své zkušenosti a jsa zdatným akademikem a esejistou, neváhal podělit se o své dojmy s  veřejností v textu Thoughts On Listening To Porn (https://www.emusic.com/features/spotlight /289_200611.html). Když se mu známý svěřil, že je osvětlovačem při natáčení porna, zatoužil se svým spoluhráčem a životním partnerem Martinem Schmidtem napsat si hudbu pro takový film. Gay i heterosexuálních pornosoundtracků mají od té doby na kontě několik, v hlavě jim ale pořád zní první rada, které se jim pro tuto práci dostalo: „Nedělejte to příliš zajímavé.“ Daniel se v textu nad radou zamýšlí a popisuje celou pornografickou soundscape: přehrávání herců v dialozích i neverbálních zvukových doprovodech pohlavní aktivity a hudba, kterou divák sice nevnímá jako nejdůležitější věc filmu, ale celkem apaticky, o to hlouběji se mu překvapivě vryje do paměti. Když s touto nepozorností počítáte a pracujete navíc pod knutou opravdu smrtícího termínu, píše Daniel, začnete si za chvíli dělat, co chcete, a výsledek je – v rozporu s dobrou radou – zajímavý. Abyste udrželi rytmus s děním na obrazovce/plátně, volíte nadsazené formy jako z  kreslených filmů, vesmírnou prostorovost zvuku a improvizovaný rytmus vrcholící současně s herci. Když měl recenzovat kompilace soundtracků k  pornu sedmdesátých let Inside Deep Note, byl Daniel fascinován precizností, s níž byla všechna ta zurčivá sóla kytar, varhan a fléten nahrána, a občas zapochyboval, jedná-li se o skutečně původní nahrávky nebo imitace z devadesátých let.

 

Zajímavé porno na vás

Zatímco Matmos se snažili být nezajímaví, jiní umělci z okruhu „jiné hudby“ se v nedávné době rozhodli svou zálibu v pornografii korunovat zajímavými soundtracky. Nemám teď na mysli hiphopery, mezi nimiž se rozbujela móda vkládat na DVD mezi videoklipy nějaké ty pornoscénky, ale o důstojných experimentátorech, kteří tu a tam odhalí, že nic lidského jim není cizí. A protože Drew Daniel má nejspíš pravdu, daří se jim střídavě. Zde jsou tři příklady:

Krautrocker Klaus Schulze, který v roce 1977 vytvořil hudbu ke snímku Body Love (a hned vydal stejnojmenné album), měl práci asi nejlehčí – vesmírný tón jeho ostatních syntezátorových alb se od tohoto nijak nelišil, slyšet podivné elektronické nástroje v pornofilmech bylo, jak již jsem naznačil, rovněž běžné.

John Zorn v první půli devadesátých let vytvořil soundtracky pro dva krátké filmy režisérky Marie Beatty The Black Glove a The Elegant Spanking. Obě díla mají rádoby exkluzivní noir atmosféru a režisérka s  půvabným blonďatým mikádem v nich podstupuje něžné týrání z rukou dominy. Vizuálně se filmy nijak neliší, Zornův přístup ale z každého z  nich udělal úplně jiný zážitek. Jeden z nich vybavil retro barovou hudbou s mnohým cinkáním xylofonu, a tím jej zasadil do představy předválečné bordýlkové idylky, druhý doplnil audiokoláží tlumených ruchů a zesíleného dechu, čímž pro změnu vytvořil tísnivou atmosféru bolestivějšího dovádění, místy blízkou hudbě k Lynchovu debutu Eraserhead (o níž se postaral sám režisér).

Zornův spolunewyorčan, leader Sonic Youth Thurston Moore si zase s  gustem nahrál něco hudby k DVD doprovázejícímu knihu fotografa Richarda Kerna Action. Kernovy provokativní fotky obyčejných děvčat, když zlobí, mají i podobně neokázalou videopodobu – bez větší dramaturgie za sebou řazené záběry krasavic rozvalujících se v bytech a koupelnách. Kernova estetika vychází z „nízkých“ inspiračních zdrojů – konzumního sexu a  lechtivých magazínů, Moorova hudba působí podobně odfláknutým dojmem – dokola se opakuje jedna kytarová instrumentálka a jedna rozvrzaná píseň. Myslím, že zde se obloukem blížíme k úvodu mého článku a k Drewu Danielovi: hlavně aby to nebylo moc zajímavé.