Hromosvod unlimited / Jennifer Helia De Felice

Sledě, živé sledě se rozešli koncem roku 2002 „po sedmileté existenci plné cestování, ohromujících zážitků, podivných jídel a vyčerpávajících vegetariánsko-feministicko-hudebních šarvátek,“ jak jste tehdy napsali. Co bylo před Sledi? Jaká je tvoje hudební prehistorie?

Vyrůstala jsem na tom nejtypičtějším předměstí, jaké si dokážete představit. Levittown, nejstarší masově plánované americké předměstí, bylo patnáct minut od našeho domu. Podle našeho školního systému se všechny děti bez výjimky začnou učit na zobcovou flétnu – a podle toho, jak jim to šlo, pak mohly hrát na nějaký další nástroj. Ti nejlepší pak směli hrát na příčnou flétnu. Začala jsem s flétnou jako jedna ze čtyř, ale učitel byl hodně přísný, a když jsem přiznala, že nehraju podle not, ale zpaměti, rozčílil se tak, že jsem toho nechala. (Ironie: když teď chodím se svým šestiletým synem do hodin houslí, chtějí po něm, aby hrál zpaměti.) Nepamatuji se už, kdo to rozhodl, ale později jsem chodila do orchestru jako houslistka; to bylo ve čtvrté třídě. V sedmé už hrál náš orchestr každý den. Když dirigent zjistil, že nemáme žádné kontrabasisty, vyzval nás, ať se přihlásí dobrovolníci. Podívali jsme se po sobě s kamarádkou a řekli si, proč ne! Až po letech jsem zjistila, že náš dirigent byl sám kontrabasista. Později jsem studovala soukromě, a  přestože mi učitel hned na začátku řekl, že virtuos ze mě nebude, přivedl mě až do celostátního orchestru. Na to jsem pyšná. Hráli jsme orchestrální verzi Musorgského Obrázků z výstavy.

 

Co tě na kontrabasu i po letech láká, co je ti na něm blízké?

Doma jsem kontrabas vždycky měla v rohu pokoje. Na střední škole jsem se čím dál víc věnovala malířství, takže s maturitou skončilo moje klasické hraní. Musela jsem si vybrat mezi výtvarnem a hudbou. Až v  České republice jsem si uvědomila, že se dá obojí spojit. Kontrabas má uzemnění, je jako hromosvod. Je v něm tolik síly, ať už mám na mysli pocit z nástroje oproti tělu nebo úsilí, které je třeba ke stisku struny… Někdy je to starý bručoun, někdy elegantní čerodějka: mám ráda to rozpětí.

 

Co rozhodlo o tom, že ses rozhodla přesídlit do Česka?

Nemám pocit, že bych o něčem rozhodovala. Sledovala jsem, kam vede moje cesta, a dlouho se mi zdálo, že jsem se ztratila tady v Brně, léta ubíhala a neviděla jsem, kam dál. Určitě mě ovlivnila práce v New Yorku pro mediálního umělce Douglase Davise, který se zajímal o východní Evropu, odhalil pro mě konceptuální umění a stál za mým newyorským setkáním s performerem Tomášem Rullerem. K uskutečnění cesty přes oceán do Evropy mě nejvíc inspirovalo setkání s francouzskými přáteli, kteří mě fascinovali svými znalostmi o umění a literatuře…

 

Která část tvojí povahy je tu nejspokojenější?

Já bych spíš než spokojenost řekla, že až tady mám prostor a čas být, existovat. V New Yorku jsem měla minimálně dvě zaměstnání a zároveň školu, bezstarostný život zdejších studentů jsem vůbec neznala. Tady se jakoby zastavil čas a mohla jsem se dívat na sebe, na svět z jiného úhlu, často v něčem poetického. Veškerá má přesvědčení o světě se zpochybnila.

 

A co z Ameriky ti nejvíc chybí?

Rodiče. Rodina. Přátelé. New York. Obzor nad oceánem. Úsměv u pultu. Rozmanitost obyvatel. Knihovny plné knih v angličtině.

 

Jaká očekávání jsi měla od Sleďů? Cos v té době chtěla (hudebně) především? Byl to především Ivanův autorský projekt, necítilas tam pro sebe málo prostoru?

Jsem nesmírně vděčná za to, co jsem z toho projektu načerpala. Měla jsem prostor jak hudebně, tak výtvarně, poznala jsem mnoho zajímavých míst a  lidí. Rozhodně nemám pocit, ze bych měla malý prostor, spíš jsem nedokázala ten prostor rozvinout. Ivan ze začátku chtěl, abych vymyslela performance k našim vystoupením, pak abych začala lovit terénní nahrávky. Byl pro mě velkou inspirací, nemluvě o jeho překrásných textech, které mě určitě posouvaly dál jazykově. Musím se taky zmínit o  krásných lyrických partech Broni Šmída. Myslím, že jsme se dobře doplňovali.

 

Jsi poměrně drobná – s tím kontrabasem to někdy vypadá až klaunsky. Pracuješ s tím záměrně? Ovlivňuje tvoje křehkost tvou muziku?

Rozhodně si nepřipadám malá ani drobná! Ale často se setkávám s  nesrovnalostí mé mysli se skutečností… Často mám představu o tom, jak bych se chtěla prezentovat, ale přirozená je pro mě práce se slovy a  rytmem. K muzice přicházím spíš jako performerka, konceptualistka, než jako hudebnice.

 

Do rozhlasových koláží jsi používala nahrávky z burzy nebo aukcí. Nahrávala jsi je osobně? Vyhledáváš je?

The Country Auction je taková malá rodinná aukční síň, stojí mezi poli v  severovýchodní Pensylvánii, přesně tam, kam přesídlili moji rodiče. Jsou to tři stodoly, kde se draží vše od vánočních ozdob po babičce přes kovbojské boty až po traktor. Byl to pro mě velký objev, způsob práce s  hlasem, improvizované fráze, jimiž hecují kupce, tempo, kterým zvládají rozprodávat tak vyčerpávající hromadu nesmyslů, celá ta komunita mě uchvátila. Jinak mě burzy nijak zvlášť nelákají, spíš to, jak se zvuk jeví kolem nás.

 

S terénními nahrávkami dnes pracuje relativně dost tvůrců, ovšem různě. Čím jsou pro tebe?

Snažím se zachycovat přirozené kompozice, které jsou všude kolem k  nalezení. Právě takové dění jsem si přála zachytit v pavlačovém domě v  Židenicích v Brně, kde jsem žila. Strávila jsem tři dny nahráváním a  potom jsem z toho sestavila příběh. Ráda ve svých současných projektech používám terénní nahrávky: the idea is to take something from the world and through its presentation return it directly to the world as an experience to be encountered in another perhaps unexpected context. [ Mou myšlenkou je, vzít něco ze světa kolem nás a zprostředkovaně to do toho světa vrátit, díky čemuž to může být vnímáno v jiném, možná překvapivém kontextu. Tady Jennifer přešla plynule do své mateřštiny.]