Co je to domov a jak zní? Tato otázka je jedním z nejsilnějších motivů rezonujících v současné britské experimentální scéně. Jednu z možných odpovědí na tuhle otázku nabízí nonkoformní londýnský folkový kolektiv Stick In the Wheel.
Když v roce 1999 spouštěla BBC seriál věnující se britským mistrům a definujícím dílům ostrovní vážné hudby, zamýšlel se kritik Daniel Johnson na stránkách Telegraphu nad historií „britskosti“ v hudbě. „Britská hudba je pouze sto let stará. V roce 1899 do světa vtrhly Elgarovy Variace, aby vzkřísily duši anglické hudby, která od dob Purcella dvě století tvrdě spala. Od té doby jsme světu dali mohutnější korpus skladeb, než jakýkoliv jiný národ,“ tvrdil Johnson. V jeho úvaze se schovává hned několik témat, která jsou pro přemýšlení o historii britské hudby typická. Povýšený tón, se kterým smetl ze stolu půl tisíciletí bohaté ostrovní hudební kultury, nemluvě o hudbě předcházející britskému renesančnímu kulturnímu rozpuku, zřetelně poukazuje na dodnes přetrvávající akademický výklad tamějších kulturních dějin. V něm je centrem zájmu vysoká kultura, její tvůrci jsou zubem času ověření symfonici, kteří sice občas navazují na starší vrstvy (a když už ne vrstvy, tak alespoň na Purcella), ale jinak jakoby neměli nic moc společného s bohatými hudebními dějinami britských ostrovů, které jsou často spojené s kulturou komunit na společenském a ekonomickém okraji. K tomu se připojuje nacionalistická hrdost, se kterou je takřka vždy nutné dodat, že za tak domněle krátkou dobu existence lokální vážné hudby dali britští, lépe řečeno angličtí autoři světu víc, než kdokoliv jiný.
Hrdost na význam britské kultury, která jakoby navzdory okolnostem poráží své soky v jiných západních státech, se netýká pouze artificiální hudby. Jeden z nejznámějších termínů spojených s ostrovním popem – British invasion má v sobě tuto hrdost zakódovanou, stejně jako vyprávění o celosvětovém úspěchu britského punku, nebo třeba tanečních žánrů vyrůstajících z raveového hnutí. Tento narativ se ale neptá, jestli a případně co znamená, že ten který interpret pochází z britských ostrovů. Otázky po britskosti a jejím otisku v kultuře totiž mohou často generovat protichůdné odpovědi. Když se před jedenácti lety ptal v rozhovoru pro Quietus Luke Turner bristolského zpěváka a producenta Trickyho na to, jestli je hrdý na svoji národnost, Tricky s evidentním zápalem mluvil o své lásce k lokální kuchyni a kultuře, zároveň s tím ale mezi řádky promlouvá zkušenost člověka z multietnické rodiny s rasismem a hledáním svého místa ve společnosti.
Od roku 2008 se situace na Ostrovech radikálně změnila, debaty o britskosti v umění a hudbě už nejsou jen doménou akademiků a sociálně citlivých rapperů, vlna nového nacionalismu pohltila velkou část společnosti a spolu s ní se do centra pozornosti dostala otázka, jak pracovat s vlastní identitou a pocitem sounáležitosti s místní kulturou a historií. V samotném středu obnovy zájmu o hudební minulost stojí revival folkového hnutí. Jako jeden ze zářných příkladů toho, že je možné zkoumat lokální identitu a nepodléhat při tom šovinistickému módu uvažování, jsou projekty londýnské experimentální folkové kapely Stick In the Wheel. Ti kromě autorských nahrávek, ve kterých často pracují s tématem paměti a identity, stojí za dvojdílnou kompilací From Here: English Folk Field Recordings Vol 1 a 2, vydaných v letech 2017 a letos na konci dubna. Obě desky jsou především oslavou demokratičnosti a inkluzivity folku a folkóru a jasným důkazem, že pohled do minulosti nemusí nutně znamenat konzervativní stagnaci.
Už samotný tracklist prozrazuje, že v očích autorů je jedno, zda je interpret folková superstar nebo amatérský zpěvák z jedné z britských periferií. Daleko důležitější je metoda výběru materiálu a jeho sběru. Všem zúčastněným dali jednoduchou instrukci: nahrát v polních podmínkách skladbu, kterou sdělí, kdo jsou a odkud pochází. Výsledný mix tak zachycuje současný folk v jeho syrové a bezprostřední podobě, tak jak ho vnímají současní folklorní, folkoví a experimentální hudebníci. Texty jednotlivých písní (ať už tradicionálů, coververzí, nebo autorských skladeb) zároveň poukazují na čím dál tím silnější trend ostrovního undergroundu – tragédie minulosti se skrze písně propojují s tísnivou situací dneška a vzniká tak paralelní historie, ve které je lidová kultura svědkem stále se opakujících křivd.
From Here: English Folk Field Recordings Vol 2 není folkloristickou sbírkou, původ materiálu není pro desku důležitý. Jeden z nejsilnějších momentů je ostatně skladba The Almsgiver newcastelského experimentálního kytaristy a skladatele Richarda Dawsona, kterou složil přímo pro účely kompilace. Do výsledné skládačky se tak dostalo i trochu poťouchlé osahávání funkcí kulturních archetypů a kolektivní paměti. The Almsgiver totiž opravdu přesvědčivě zní jako tradicionál 19. století. To ale, stejně jako zbytek desky, není gesto banálního revivalu. Naopak se v kolekci písní otiskla kritická, živá a upřímná reflexe toho, co znamená folklor a jakou roli hraje hudba v budování lokální identity. From Here: English Folk Field Recordings Vol 2 se nesnaží říct, jaká by folklorní hudba měla být, nebo kdo by ji měl hrát či poslouchat. Je zachycením živé ostrovní scény, oslavou její diverzity a jasným gestem, které vytrhává pocit sounáležitosti s lokální historií a kulturou ze spárů národovectví a izolacionismu. I proto je jednou z nejsilnějších britských desek letošního roku.
