Hudba jako utrpení – prádelna jako umění

Jednou to zkrátka přiznat musím, opravdu se obávám, že nemám rád ani hudbu, ani umění obecně. Vrtá mi to hlavou kvůli dvěma událostem. Asi před deseti lety mě pozvali do Holandska, abych vystoupil na festivalu perkusní hudby, který probíhal ve více městech zároveň. Měl jsem předvést něco na způsob hudebního komentáře k Iannisi Xenakisovi, jehož skladby pro perkuse mne ovšem příliš neoslovují. Můj komentář, tedy moje sólo, se velmi příčil jednomu kritikovi, který mu věnoval zdrcující článek. Druhý den jsem měl volno před dalším koncertem v Amsterdamu a  vydal jsem se do Utrechtu na koncert orchestru, který měl na programu Maurizia Mauricia Kagela. Jednou ze skladeb bylo sólo pro marimbu, nástroj, jehož repertoár v současné hudbě mě z 99 % silně dráždí… Koncert pro mne byl utrpením. Dorážel na mne sílící pocit sklíčenosti. Pramenil především z povrchnosti sólistova přístupu a musím říct, že jsem nebyl schopen nechat se hudebním přednesem zaujmout či si jej vychutnat. O přestávce jsem váhal, nemám-li odejít, vždycky se ale držím předsevzetí zůstávat na koncertech až do konce – zejména na těch, které mne nudí – v nejistém očekávání okamžiku milosti (někdy opravdu přicházejí). Je to určitá forma optimismu. Na pódiu zůstalo několik hudebníků a na sobě nezávislým nacvičováním načrtávali v náznacích orchestr, technici vyměňovali množství perkusních nástrojů, převáželi klavíry po dřevěné podlaze, přerušovaně smýkali rámy s gongy, přesouvali židle a notové pulty atd. A v tom všechny ty zvuky rozeznívající se sálem se skvostnou akustikou (podobnou jako v Berlínské filharmonii) utvořily velkolepou hudbu, svobodnou, oproštěnou od jakéhokoliv diskursu, oplývající spoustou nahodilých a subtilních rytmů, plnou nečekaných textur, mísící se z útržků melodií překrývajících se v  mimořádné neuspořádanosti. Byl jsem při poslechu toho všeho jak u  vytržení, jako konečně osvobozený od hudby.

Druhá příhoda se odehrála během festivalu Musique Action zhruba ve stejné době. Sledoval jsem program již několik dní a začínal jsem se cítit unavený. Jen málo koncertů či performancí mnou opravdu pohnulo nebo mě zaujalo. Jedno ráno jsem se vydal do prádelny, potřeboval jsem čisté prádlo. Je šílené, kolik času na turné musím v takovýchto samoobslužných prádelnách trávit. Patří to mezi opomíjené stránky života hudebníka na cestách… Když je to možné, nikdy neváhám se tam vydat, protože si cením těchto chvil zastavení, které mám jen pro sebe, a  poddávám se hypnotizujícímu pohybu bubnů praček točících se nejdřív jedním a pak zas druhým směrem… Byl jsem tedy v prádelně ve Vandœuvre-lès-Nancy, nedaleko Kulturního střediska Andrého Malrauxe. Bylo krásné počasí a já seděl zády k ulici a výloze, tváří směrem k  pračkám, a pokoušel jsem se asi číst román, nebo esej, který jsem měl s  sebou. Otevřenými dveřmi ke mně v poryvech doléhaly hlasy lidí z ulice, crescendo-decrescendo, prolínající se s ozvuky kroků, projíždějících aut, štěkajících psů, vlašťovek a vrabčáků třeštících jarem. Na zeď přede mnou dopadaly záblesky slunce odrážené okny projíždějících autobusů. Odlesky světla klouzaly po hladké bílé zdi a laskaly její povrch kontrastem vykreslujícím abstraktní tvary, lámaly se na rozích a  zkreslení ty zjevy plné pomíjivosti neustále proměňovalo. Měl jsem tam – sám pro sebe – experimentální filmové představení, Cellule d’Intervention Metamkine v prádelně! A toto představení mi přineslo více uspokojení, než všechna ta, která jsem shlédnul během festivalu. Taková ironie!

Přesto ale dobře vím, že to, že si cením těchto nečekaných okamžiků zjitřeného vnímání, že je zakouším jako chvíle plnosti, je umožněno tím, že mé oko a můj pohled byly vychovány uměním, že to je umění, co mne učí všemu naslouchat a naslouchat všemu jakožto hudbě, co mne naučilo vidět a především vidět vše po způsobu výtvarného umění – je-li pravdou, že slyšené a viděné znamená ještě nespoutané. Lekce, kterou mi umění dalo, je, že činí život vášnivějším, než je ono samo.

Lê Quan Ninh