Pohled na reedici antologie významných tvůrkyň z počátků elektronické hudby.
Antologie „sedmi statečných” skladatelek nazvaná New Music for Electronic & Recorded Media (Women in Electronic Music 1977), kterou minulý rok vydala značka New World Records, přináší osm elektronických skvostů. Každá z autorek představuje osobitý svět a poetiku, ale všechny skladby spojuje vtip, elegance, invence, technické mistrovství a nadčasové koncepce.
Album efektně uvádí série elektronických lvích zařvání ze skladby Johanny Beyer Hudba sfér (1938). Nestorka kompilace Johanna Beyer se narodila v Lipsku 1888, na přelomu století se přestěhovala do USA, vystudovala kompozici u šéfa amerických experimentátorů Henryho Cowella, u kterého později, ve třicátých letech, pracovala jako asistentka a sekretářka. Čtyřminutová Hudba sfér, mezihra rozsáhlejší kompozice Status Quo, měla premiéru až v roce 1977, tedy 33 let po autorčině smrti. Je vystavěna na sériích komunikací tří elektronických nástrojů vrcholících trianglem, zprvu akcelerujících a posléze zvolňujících k původnímu tempu. Booklet CD uvádí pozoruhodné detaily rekonstrukce skladby, například volbu správných nástrojů z oněch dvaceti elektronických používaných v letech 1920–48.
Druhá skladatelka kolekce, Annea Lockwood, pochází z Nového Zélandu (*1939), působila v Anglii a Západním Německu a v současné době žije v Crompondu ve státu New York. Proslavila se svým Skleněným koncertem, kde využila různé typy skla. Spolu s Alison Knowles rediguje časopis performačního umění Women´s Work a vyučuje na Hunterově Koleji v NYC. Specialitou Anney Lockwood je sbírka nahrávek zvuků nejrůznějších řek. V její skladbě Rytmy světa z roku 1975 několik řek uslyšíte – řítí se ve vodopádech, šplouchají i vznešeně plynou, tu pod zběsilými poselstvími bubnů, štěbetáním elektronických ptáčků či gongy bouře. Plujeme s Anneou na motorové loďce po Amazonce i Žluté řece a žasneme nad nádherou rytmů světa.
Pauline Oliveros (*1932, Houston, Texas) patří k nejvlivnějším a nejuznávanějším osobnostem americké avantgardy. V rámci své pedagogické dráhy v Centru pro hudební experiment na univerzitě v San Diegu zkoumá vztah stavu vědomí ke kompozici a performanci. Bye
Bye Butterfly (1965) kombinuje noise oscilátorů Hewlett-Packard, kaskádové zesilovače a dva magnetofony s delayem s nahrávkou Pucciniho Madame Butterfly na desce. „Tento improvizovaný hudební drahokam,“ říká Charlie Amirkhanian v bookletu, „je symbolickým sbohem nejen hudbě devatenáctého století, ale také systému zdvořilostní morálky té doby a souvisejícímu institucionalizovanému útisku ženského pohlaví.“ Osobně bych dodala, že dětská rýmovačka bye bye butterfly se loučí se starým světem vtipným a milým způsobem – přičemž úzkostné oscilace hudebně naznačují dramata a konflikty, které s sebou nová doba přináší.
Laurie Speigel (*1945) pochází z Chicaga. Daří se jí kombinovat dráhu skladatelky incidentální jevištní hudby, vzdělávacích TV pořadů a experimentálního videa. V sedmdesátých letech začala pracovat s hybridním systémem GROOVE Maxe Matthewse – ten slyšíme ve skladbě Apalačský háj I (Appalachian Grove I) z roku 1974, počítačově generované nahrávce z Bellových laboratoří. Mimo jiné se zabývá tématem informační entropie jako funkce času. Tuto kompozici vytvořila „jako reakci na předávkování tíživou, smutnou, introspektivní současnou hudbou“.
Megan Roberts (*1952) patří k té stále větší části anvatgardistů, obracejících pozornost k rockové hudbě. Žije v Oaklandu a zabývá se multimediálními projekty. O skladbě Mohla bych tu sedět celý den (I Could Sit Here All Day) z roku 1976 autorka prohlásila, že je inspirována rockem, tedy jeho hlavními charakteristikami – výrazným rytmem a vokální intenzitou, která sama o sobě představuje sdělení místo slov. Přesto transovní dunění čtyř bubeníků v unisonu působí spíš jako hudba africké džungle i s jejími zvířecími zvuky. Bublání oscilátoru se v našem vědomí transformuje v ptačí štěbetání. Je to avantgarda, která unikla z kleští západní kultury. Domnívám se, že nahrávka dokumentuje vznik nové subkultury evropské mládeže, která s bubínky odchází do parků a prožívá pradávné společenství pomocí rytmu.
Ruth Anderson (*1928, Montana) vystudovala flétnu, působila jako učitelka hudby a založila a vede Hunterovo elektronické hudební studio. Jako skladatelka se věnuje instrumentálním dílům, musique concrète, textové hudbě a zvukovým instalacím. V meditačních workshopech se zabývá léčebným užitím zvuku (hlasu i elektroniky). Tím navazuje na tradiční kultury a zároveň i na některé západní skladatele, jako je Alexandr Skrjabin ad. Právě takovou léčebnou skladbu představují Body (Points) z let 1973–74. Autorka o ní říká: „Body jsou založeny na sinusových tónech, základní stavební jednotce zvuku. Sinusové vlny nastupují v pětisekundových intervalech a vytvářejí vlající zvukový závoj, zatímco se na druhé stopě rozbíhá další set. Energie sinusoidy, dechové intervaly, klid závojů a nadčasová kvalita vzbuzují v posluchačích pocit porozumění a tiché energie. Bohužel, sinusové vlny se nesmírně obtížně natáčejí.“ Jestli někdy budete muset jít do nemocnice, dílo Ruth Anderson rozhodně s sebou!
Laurie Anderson (*1947, Chicago) vystudovala dějiny umění a sochařství, proslavila se jako multimediální performerka v muzeích, na festivalech a univerzitách. Většinu skladeb si nahrává sama – jako by si chtěla užít hraní v souboru sama se sebou, což jí dává obrovskou kontrolu nad celým projektem. Důležitým aspektem je literární charakter textů a vysvětlování původních inspirací. Společenský život v New Yorku (New York Social Life) a Čas jít (Time to Go) z roku 1977 ukazují zázračnou skulinu, kterou Laurie Anderson vytvořila a vnikla jí jako hvězda do světa hudby, která je avantgardní a zároveň přitažlivá pro širší publikum alternativního rocku. U první skladbičky je nevýhodou silné převažování textu nad hudbou, protože jakmile známe pointu, skladba přestane lákat, zatímco Čas jít přitahuje zas a znovu kytarovou smyčkou a proměnou smyslu slov podle toho, komu jsou určena.
„A NEŘÍKEJTE JIM ‚DÁMY‘ SKLADATELKY“
Tak zní přání Pauline Oliveros v její knize Software for the People z roku 1984. Proč by měla být příslušnost k ženskému pohlaví v souvislosti s kompozicí nežádoucí? Charles Amirkhanian, producent alba, připomíná, že první vydání v roce 1977 představovalo pionýrský počin v tom smyslu, že nahrávky skladatelek elektroniky byly prakticky nedostupné a každopádně neznámé. Přesto v té době producenti pohlaví autorek úmyslně nezdůrazňovali. V reedici o třicet let později editor vidí situaci na hudební scéně jako zásadně proměněnou: „Už nelze mluvit o americké hudební scéně bez zmínění řady významných skladatelek.“ Nicméně vzpomíná na historicky trpký hořký osud ženských autorek, zvláště těch dříve narozených. To se týká především Johanny Beyer, jejíchž všech padesát děl stále dál leží bez povšimnutí v archivech American Music Center v New Yorku. Byla snad Evropa vůči tvůrčím ženám jako Vítězslava Kaprálová otevřenější?
Elektronická hudba je okrajovější, takže není možné srovnávat, nicméně editor míní svá slova o problémech skladatelek obecně. Jistě se musely vyrovnat s teoriemi 19. století o abstraktní nedostatečnosti ženského mozku pro skladatelskou činnost. Editor se domnívá, že až feministické hnutí rozbilo tyto a podobné mýty.
Co se týče elektroniky a používání počítačů, ráda bych připomněla pozoruhodnou teorii britské kyberfeministky Sadie Plant, která v roce 2001 měla přednášku v Praze. Sadie Plant se domnívá, že pokud software prvního programovatelného počítače, tedy tkalcovského stavu, vytvořila žena – Ada Lovelace, mohla by se počítačová revoluce stát revolucí žen. A pokud Freud tvrdí, že ženy nepřispěly lidské civilizaci ničím, snad pouze s výjimkou tkalcovství, nepřímo říká, že ženy daly světu počítačový věk.
Přesto se pro většinu žen, zvláště českých, elektronická hudba hlavním vyjadřovacím prostředkem nestala a recenzované album bohužel zůstává vzácným pokladem.
www.newworldrecords.org