Drone: prodlévající zvuk, neměnný nebo proměnlivý v proudu. Je možná překvapivé, že právě takový výrazový prostředek se dnes ozývá z mnoha zákoutí undergroundové a klubové kultury.
Element velvet
Na dnešní scéně lze zažít drony noisové i kutilsky lo-fi domácké, výplody instalací v prostoru i součásti písniček, fyzicky vyčerpávající performance i přístroje produkující zvuk, dokud pořadatel nevypne elektřinu. Historické stopy zpět od těch kontrastních forem vedou často shodným směrem: k radikálnímu minimalismu La Monte Younga, který za přispění Tonyho Conrada a Johna Calea v New Yorku vytvářel v raných šedesátých letech Theatre of Eternal Music (viz HV 3/07). Hudební znázornění „jediného“ z indické tradiční hudby se tu („rekontextualizovaně“) setkalo s uměleckým přístupem dvacátého století. Conrad, který smyčcovou hudbu v přirozeném ladění, místy až noisovou, vytváří a živě hraje dodnes, po letech s hněvem reagoval na Youngovu snahu označit nahrávky za své „skladby“. Young pak na oplátku navrhl dílo zničit.
Viola je dobrý nástroj pro drone: není těžké vytvořit „nekonečný“ tón a lze si vybrat, zda zůstane jeho ladění beze změn, anebo zda echo vedle sebe posbírá posuny do disonance. John Cale přenesl violu a prodlevy do Velvet Underground a zároveň natočil sérii domácích experimentů, jež s velkým ohlasem vyšly až nedávno. Label Table of The Elements je silnou spojnicí mezi „otci zakladateli“ a dneškem. Se strunami či elektronikou se tu dronů dotýkají Jim O´Rourke, Keith Rowe, KK Null, Keiji Haino, Paul Panhuysen, Pauline Oliveros, Arnold Dreyblatt…
Lákavost dronu oživila a posílila generace no wave (na přelomu 70. a 80. let): experimentující Thurston Moore a Lee Ranaldo, ale především kytaristé Glenn Branca a Rhys Chatham. Oba sestavovali kytarové ansámbly a orchestry: hypnotický zvuk evokoval statický klid a zároveň energii. Podobně jako u Calea tu je slyšet přechodová vlastnost zvukového pole: někdy ji slyšíme jako opakující se rytmus a puls, někdy se rytmické členění mezi nástrojem a uchem ztrácí a slyšíme jen stejnorodý, bezbřehý zvuk.
Ze všech historických nahrávek a videí je zřejmá jedna věc. Na dronech se významně podílí akustika prostoru, nehledě na to, že událost mívá jakýsi nátlakový rozměr radikální performance, slavnosti, rituálu. Dokud to nezažijeme live, dá se spíš jen tušit, co znělo a co u toho publikum mohlo cítit.
Šamani od VHF
Když se řekne underground, vybaví se nám spíš městské podzemí. Ale subkultura posledních let namnoze přichází z venkova, je tedy spíš odvedle než z hlubin. Nemá cenu dělat z tvůrců lesní muže splynuvší s přírodou: spíš konstatujme, že vycházejí z lidové kultury, mají blízko k mytologii, technologii aplikují lacino, anebo se bez ní obejdou. Album s příznačným titulem The Naive Shaman (2005) pomohlo trochu víc proniknout do nezávislého mainstreamu skotskému muzikantovi Richardu Youngsovi. Patří k propojené scéně, kterou tvoří hlavně Britové, i když publikují u amerického labelu VHF. Youngs není postmoderní kombinátor stylů: spíš působí jako talentovaná osobnost, která má dar psát písničky, vytvářet působivý minimal i rozdat si to v drone-noisovém nářezu společně s Makoto Kawabatou, kytaristou slavných (a dronových) Acid Mothers Temple. Ve dvacetiminutových plochách alb Advent nebo Making Paper mluví a zpívá do klavírní hry, jinde má malou kapelu, The Naive Shaman vznikl u počítače a pět skladeb tu pohání energická baskytara. Ve sklonu k mantrové repetitivnosti může Youngs s kytarou připomenout Oldřicha Janotu (viz album May). Youngs působí jako svobodný básník a tulák. Nekoncertuje moc, na plný úvazek prý píše o vegetariánské stravě. Má příznivce a malé vydavatele po celém světě. Stojí za to dodat, že k příchodu z anonymity ho přizval mytický Jandek (viz HV 5/06): Youngs hrál na baskytaru s tímhle free songwriterem, který čtvrt století operoval skrytě a anonymně.
Kvinteto Vibracathedral Orchestra, podobně jako Youngs, se k vytváření dronů dostalo z pozic avant-folkových a postrockových: směřuje se tu k transu, jaký znají noiseři, kombinovanému s přírodním rituálem, po jakém pasou třeba sběrači lysohlávek. Ty nám koneckonců připomínají, že drone zněl i v psychedelii šedesátých let, viz britský Third Ear Band. Všechny nahrávky Vibracathedral Orchestra jsou živé, ať už se hrálo na koncertě nebo doma. Kytary, housle, cello, banjo, mandolína, tampura, klarinet, píšťaly, pozoun, vlastní prototypy nástrojů, perkuse, varhany, klavír-hračka, dětská casia: to všechno jde přímo na dvoustopý záznam. Mnoho spoluprací dokládá, že Orchestra operuje v průsečíku, kde se mohou připojit jak lidé z folku, tak noiseři.
Báječná hudba pro zírání do prázdna, chválí trio Pelt encyklopedie All Music Guide. Drone nikoli smyčcový, ale opakovaně, „cimbálově“ atakovaných strun lze slyšet u tria z viržinského Richmondu. Alba jako Ayahuasca (2001) mísí apalačský folklor s indickou a blízkovýchodní hudební dronovou mystikou. Pelt kombinují třeba tabla a kytaru lap steel, je to zase homonymní rozcestí, na němž se etnické vlivy potkávají s avantgardou a psychedelie s folkem. Členem Pelt je Jack Rose, jehož sólová avant-tradiční hra na akustickou kytaru odkazuje k Johnu Faheyovi. Scéna je propojená: všichni zmínění se potkávají ve spolupracích třeba s Jackie O-Motherfucker (kteří patří ke klubovým a postrockovým exponentům scény), ale i se světlými kytarovými projekty typu Six Organs Of Admittance.
Valerie a týden dronů
Stálo by za pátrání, čím to je, že se v poslední době tak silně vrací zájem o psychedelii. Pod vrstvou čitelných a krotkých písničkářů (Devendra Banhart, Joanna Newsom) v Americe operují všichni ti jamující, chaotizující, často v kódu dronů: Charalambides (tedy manželé Chris a Cristina Carterovi), Bardo Pond, Sunburned Hand of the Man… Tara Burke, která si říká Fursaxa, je jednou z nejvýraznějších postav: vydává ji Thurston Moore (na Ecstatic Peace) i ATP Records. Silné vokály a harmonium mohou připomenout Nico, ale i Meredith Monk; sama Tara jako vliv jmenuje Hildegardu von Bingen, abatyši z dvanáctého století a nejspíše nejstarší historicky doloženou skladatelku. Starší alba jsou čistě instrumentální, letošní Alone In The Dark Wood má v sobě ženské pohanské čarování, jaké se dalo slyšet v hudbě Zdeňka Lišky k Vláčilovým filmům. Fursaxa je také součástí putujícího desetičlenného The Valerie Project: tedy party, která živě doprovází film Jaromila Jireše Valerie a týden divů. Psychedelie, drony a pseudohistorické zpěvy s harfou v latině jsou prý už natočené a měly by vyjít u labelu Drag City.
Je roztříštěná doba, a tudíž leckdo tíhne ke spojitému zvuku dronu? Je drone nový minimalismus, nové soustředění na cosi základního v hudbě? Je pro autory důvěryhodným setkáním modernosti a lidové kultury? Snad, a snad je tu i z mnoha jiných důvodů. Víc než jinde tu platí pobídka: pokud vás zajímá, pak tenhle fyzický zážitek zvuku je nutno slyšet v akci. Nebo jej nechat zaznít.