„Pro každého je důležité dělat věci, které nikdo předtím neudělal. Je tak smutné, že ne každý to ještě pochopil. To přijde.”
— Max Tundra
Ty tam jsou doby, kdy se věřilo, že skutečnost je poznatelná a popsatelná, a kdy detektiv odhalil zločince už podle tvaru lebky. Každý vývoj byl vpřed, vědy byly exaktní a objektivita dosažitelná.
Dnešní doba nás od takových uklidňujících hrátek po právu oprostila a nahradila je postmodernitou, intersubjektivitou, relativismem, cynismem a jeho horší variantou: kvalitativní analýzou. Z mírumilovných dob pozitivismu nám zůstalo několik roztomilých ostatků a jedním z nich je obskurní záliba ve statistice. Jejím útočištěm jsou ročenky včetně té nejslavnější: ideální knihou, ve které se snoubí zbožštění čísel s touhou vítězit a potřebou se bavit, je Guinnessova kniha rekordů.
Tato publikace se stala rychle po svém vzniku v roce 1955 extrémně populární. Dnes sama drží jeden rekord v prodejnosti. A nic naplat, tak slavná kniha má holt větší vliv než celá knihovna kompletních vydání Wirů, De:Bugů, Musicsů, His Voiců a Groovesů dohromady.
Guinnessova sbírka nej-cokoli výkonů se například do značné míry postarala o světovou proslulost Johna Cage. Lze debatovat, kolik lidí, kteří se jinak o soudobou hudbu nezajímají, by Cage znalo, kdyby nesložil 4’33’’. Značnou mediální proslulost by samozřejmě měl i bez Guinnesse, ale celkových sto milionů výtisků ve skoro čtyřiceti jazycích je prostě nepřehlédnutelná reklama. Cage má navíc své místečko dobře ohlídané. Zatímco autor nejdelší skladby se bude vždycky strachovat, kdy se objeví někdo, kdo natočí skladbu ještě o notu otravnější, sólo pro ticho si uhájí svůj odstavec v rubrice „nejtišší skladba“ a „skladba s nejmenším počtem not“ navěky. Lze se mu sice snadno vyrovnat, ale pokud někdo nesloží skladbu, jež se skládá z ticha a navíc pohlcuje okolní hluk, nikdo ho nepřekoná.
Ani to nemusí znamenat úspěch. Na guinnessovském webu je nařízení zhruba tohoto znění: Opravdu se už nebudeme zabývat nejkratší básní. Je vás mnoho, kdo tvrdíte, že jste napsali „báseň“ složenou leda tak z tečky za chybějící větou… Takže ani Líný básník Bennyho Andersena (právě ona tečka) a jeho zhudebnění Janem Burianem se mezi vyvolené neprobojuje.
OBSKURNÍ POJETÍ HUDBY DLE PANA GUINNESSE
Svět hudebních rekordů je plný zajímavě absurdních příběhů. Jeden z nich můžeme tušit pod kolonkou „nejdelší potlesk“. Plácido Domingo se ve Vídeňské státní opeře dočkal osmdesátiminutového potlesku a sto a jedné opony. Jenže má velkého konkurenta v Lucianu Pavarottim. Tomu diváci v Německé opeře v Berlíně tleskali o třináct minut kratší dobu, leč opon viděli o čtyřiašedesát více. Jak se taková věc mohla stát? Jedna z možností je, že ve Vídni mají línější oponáře. Pokud Domingo patří mezi čtenáře Guinnessovy knihy rekordů, jistě požadoval jejich okamžité propuštění.
Možná jsou v tom oponáři nevinně a za vše může větší jeviště a delší opona. Málokteré divadlo ale disponuje dostatečně velkým orchestřištěm na to, aby tam mohl vystoupit velesoubor s rekordmany svých kategorií: klavírem dlouhým 3,55?m, kontrabasovou tubou 2,28?m dlouhou, kontrabasem vysokým 4,26?m, kytarou dlouhou 11,63?m, bubnem o průměru 3,96?m a dalšími velikány. Takový ansámbl by byl ostatně obzvlášť drahý, neboť by musel zaměstnávat několik stěhováckých firem jako „bedňáky“ a platit nájem za stadion, kam by se snad poskládal při zkouškách.
Dostatek místa je vůbec problém. Hlavně pokud jde o místo pracovní. Lidé mají příliš přízemní představu o tom, kolik může být v orchestru prvních houslí. Muzikanti-kariéristé proto museli milovat Johanna Strausse ml., který řídil orchestr o čtyřech stech prvních houslích. Naopak úhlavním nepřítelem hudebních odborů a potenciálním stávkokazem je Jiří Korynta, který během 58 minut vystřídal 28 nástrojů, a to mu bylo teprve 15 let.
TOHLE DOMA NEZKOUŠEJTE
Touha po rekordech je velmi silná a může přerůst v posedlost. Například Max Tundra složil skladbu Song for Alan R. Splet (B-strana singlu Cakes) z tisíce různých samplů. Když se ho redaktoři francouzského časopisu D-I-R-T-Y zeptali na historii skladby, odpověděl: „Říkal jsem si, že to bude sranda. Chtěl jsem vytvořit světový rekord. Zabralo mi to nějakých devět měsíců a přitom skladba trvá méně než minutu. PRO KAŽDÉHO je důležité dělat věci, které nikdo předtím neudělal. Je tak smutné, že ne každý to ještě pochopil. To přijde.“
Hon za rekordy může dopadnout různě. V lepším případě ztratíte tři čtvrtě roku kvůli pár vteřinám skladby (to král produktivity, Georg Philipp Telemann, by během devíti měsíců složil dle propočtů 9 kompletních mší, 59 mší „pro zvláštní příležitosti“, 30 oper a 488 orchestrálních suit, koncertních a komorních skladeb), v horším případě můžete riskovat zdraví. Vydavatelé knihy brzo zjistili, že lidé se nezastaví před ničím. Kniha se raději rozloučila s řadou kolonek. Oddechly si kočky, z nichž chtěli udělat majitelé ty nejtlustší na světě, ubylo nehod při polykání nožů a volném potápění.
Konec byl i s rekordy o nejhlasitější kapelu. Tento rekord má v jistých subkulturách svou velkou váhu (nejhlasitější, nejrychlejší, nejdrsnější = nejlepší). Zatímco zdraví škodlivá úroveň hluku je kolem 85 dB, hudební koncert sahá ke 120 dB. Rekord dlouho drželi The Who (126 dB) – a tím oficiální příběh končí. Man-O-War se v roce 1994 radovali z hluku těsně pod 130 dB, ale u Guinnessů narazili. Komitétu vadila malichernost, že pobyt v takovém hluku může vést k velmi závažnému poškození sluchu během 225 vteřin. V tomto případě je ale lákadlo tak silné, že ani zákazy nezastavily další pokusy. Před šesti lety byl neoficiální rekord na metě 131,7 dB.
Ještě že na zmíněných koncertech nebyl čínský masér Ma Honglie, jenž letos v únoru překonal rekord v nejhlasitějším tlesknutí. Tleskat dokáže se silou 97,7 dB. Na začátku stálo zranění bederního obratle před patnácti lety. Brzy zjistil, že hodinové cvičení tleskání mu pomáhá v boji proti depresím. V budoucnu hodlá svou disciplínu vyučovat. Málo populární muzikanti by si absolventy mohli objednávat na koncerty jako tvořiče nadšené kulisy.
KDYŽ SE PŘÍDAVEK PROTÁHNE
Další riskantní výzvou jsou rekordy spjaté s výdrží. Poslední dobou se největší prestiži těší nejdelší DJský set. V roce 2002 vytvořil rekord Martin Boss, jenž stál za gramofony 74 hodin. Boj má přísná pravidla – účastník pokusu o rekord má například povolenu pouze čtvrthodinovou pauzu jednou za osm hodin.
V následujících měsících se do boje pustili další odvážlivci, ale usnuli před vavříny. Do souboje se vrhl malajský DJ Maverick Teh. Pětapadesát minut před vytouženou metou osmdesáti hodin zkolaboval. Podle BBC byl dehydratován, Teh tvrdí, že jen usnul. „Upadl jsem do hlubokého spánku. Tedy abych byl přesnější: do velmi zvučného a hlubokého spánku. Doktor se pak smál, proč jim nějaký chrápající chlap zabírá lůžko.“
Hodnota rekordu se měnila loni, kdy DJ Genix vydržel hrát 84 hodin. „Poslední den už jsem nevěděl, kde to jsem. Už jsem ani netušil, jak používat svoji techniku,“ nechal se slyšet Genix. O novém pokusu nechce ani slyšet. Ale vždycky se najde někdo jiný. Tentokrát je to DJ Promo a o stohodinový rekord se pokusí v červnu.
Rekord ve zvláštní kategorii drží DJ jednoho klubu ve Winnipegu. Před necelými čtyřmi lety se tam ztratil a nalezen byl o čtrnáct měsíců později za zdí. Až zákaz kouření vyčistil ovzduší a trvající zápach upozornil majitele na nechtěného rekordmana a poeovsky tragického hrdinu.
Výdrž dýdžejů je pozoruhodná. Ostatní nástroje jsou na tom hůře. Pianista Christian Calcatelli drží rekord v kategorii nonstop online produkce o hodnotě 60 hodin a jedné minuty navrch. Brita Genixe a Itala Calcatelliho by mohla na společném nekonečném koncertě doprovodit indická houslistka Athira, která dokázala hrát 32 hodin, a třeba gruzínský kytarista Temur Kvitelashvili, jenž zvládl produkci trvající 27 hodin, přičemž pohrdl povolenými pauzami.
Pro takový extremismus by měl jistě pochopení zkušený guinnessovský borec John Cage, jenž uvedl kompletní Vexations Erika Satieho. Krátký motiv se opakoval 840krát a celé představení trvalo 18 hodin a 40 minut. New York Times tehdy museli nasadit osm hudebních kritiků. Při prvním australském provedení absolvoval pianista Peter Evans 595 repetic, pak náhle vstal a odešel. Z partitury mu začala vyskakovat zvěř a jiné vidiny. „Každý, kdo to hodlá hrát, tak činí na vlastní nebezpečí!“ napsal poté Evans.
NECHTĚNÉ REKORDY
Existují i rekordy, o které nikdo nestojí. Guinnessovi například sebrali odvahu a troufli si označit nejhorší zpěvačku. Byla jí sopranistka Florence Foster Jenkinsová (1868-1944), u níž se spojila absence soudnosti s prachbídným citem pro rytmus, špatným hlasem a vůbec mizivým talentem. Na Wikipedii je ukázka z její Kouzelné flétny. Oprávněnost volby sice nevyvrací (je to úžasně špatné), ale v době televizních karaoke už člověka podobné zoufalství nešokuje.
Pomocí logického úsudku bychom mohli odhalit i nejhůře natočenou píseň. Yesterday od Beatles zřejmě shledalo tři tisíce hudebníků natolik odfláknutou, že ji raději natočili po svém.
Nejhloupější skupinou jsou pak Blur. Jejich Song 2 se stala 2. písní na albu, 2. singlem z alba, trvá 2 minuty a v žebříčku skončila na 2. místě. Evidentně ji tedy měli pojmenovat Song 1. Dobře jim rozumí jakýsi Sash, jenž dosáhl pětkrát na druhé místo, ale komerčního vrcholu ne a ne dosáhnout. Půvabný rekord má i Jane Wyman, která má to privilegium být první osobou, která se mihla v žebříčku (1952), vypadla z něj – a už se do něj nikdy nedostala. Evidentně je chyba v tom, že žádnou svou skladbu nepojmenovala Angel nebo Crazy, jelikož to jsou dle výzkumu nejúspěšnější slova na světě. Každé se postaralo o tucet hitů v TOP-40.
BUDOUCNOST PATŘÍ EXTRÉMŮM
Kniha rekordů oslavila v Royal Opera House padesáté narozeniny a pokračuje v nových vydáních s novými divnostmi (rubrika „digital music“).
Nespí ani hudební rekordmani a chystají ještě rekordnější rekord. Ty tam jsou například doby, kdy mohli Beatles zaujmout tím, že jejich Hey Jude není zrovna tříminutová. The Devil Glitch Chrise Cutlera trvá skoro 70 minut a Mark Mallman předloni předvedl píseň dlouhou přes 52 hodin. Jenže co je to proti přeborníkovi Johnu Cageovi, jehož kompozice As Slow As Possible začala v roce 2003 a skončí po 639 letech. Komisař od Guinnessů, který bude muset dohlížet na plnění tohoto pokusu o rekord, se rovnou může zapsat do kolonky „člověk s nejnudnějším povoláním“.