Hudební surrealista Boris Gaglojev

Vytvořit realistický portrét originálního hudebníka jménem Boris Gaglojev je úkol velmi nesnadný. Podobně jako jeho hudba, i on sám byl člověkem dosti neuchopitelným. Není jednoduché o něm psát, když se informace o jeho tvorbě a názory na ni tolik různí, když zřejmě i on sám o svém životě šířil – pravděpodobně pro vlastní potěšení – řadu mylných faktů. Není pro mne jednoduché zachovat při psaní odstup vzhledem k  obdivu, který jsem k němu jako jeho spoluhráč vždy cítil, a už vůbec pro mne není jednoduché psát takový článek zároveň jako nekrolog, neboť 4. ledna letošního roku Boris Gaglojev zemřel.

Informace pro tento článek jsem čerpal především z rozhovorů s jeho hudebními kolegy a jeho manželkou, z několika málo o něm již napsaných textů, z poslechu dostupných nahrávek jeho hudby a z vlastních zážitků. Obraz to tedy nemůže být úplný, zvláště když si různé výpovědi lidí okolo něho často protiřečily nebo jednomyslně popřely některá tvrzení či  vyprávění jeho samotného.

Jak tedy charakterizovat umělce a velkého mystifikátora? Nejjednodušší bude pravděpodobně začít od začátku.

 

I.

Boris Gaglojev se narodil 16. října 1969 ve městě Vologda. Od pěti let se učil hrát na klavír a v jedenácti se chopil kytary, která se poté stala jeho hlavním nástrojem. Ve studiu hry na kytaru pokračoval na Vologdské konzervatoři, kde absolvoval v roce 1989.

Kolem roku 1990 se přestěhoval do Sankt-Petěrburgu a brzy se stal součástí místní avantgardní scény, bohaté především díky skupině hudebníků kolem souboru Pop Mechanika „ruského Johna Zorna“ – pianisty Sergeje Kurjochina. Ze svých studií na konzervatoři si Gaglojev vedle bravurní hráčské techniky přinesl také obdiv k avantgardním klasikům, především ke druhé vídeňské škole a jejím následovníkům, k Johnu Cageovi, ke kytarové virtuozitě například Johna McLaughlina v projektech Shakti a k experimentálním improvizátorům, jako jsou Peter Brötzman, Derek Bailey či Fred Frith. Tato orientace, spojená s obdivuhodnou znalostí hlavně východních filozofických a náboženských směrů a  mytologie, byla určující pro jeho hudební aktivity.

Jako vynikající kytarista se Gaglojev brzy proslavil i v zahraničí a v  devadesátých letech jako člen mezinárodního seskupení Un De Lion koncertoval pravidelně na evropských festivalových pódiích, především ve Francii a v Německu. Skladatelsky se prosadil zejména na poli scénické hudby. V letech 1992–94 komponoval pro Činoherní divadlo města Vologdy a  v posledních deseti letech spolupracoval s helsinským divadlem Sakkari Lu Omma a s polským divadlem Krzysztofa Maga.

V letech 1994–97 studoval kompozici na petrohradské Akademii divadla, hudby a kinematografie v experimentálním kurzu Vjačeslava Gajvoronského. V roce 1995 vyvrcholily také Gaglojevovy organizační snahy založením asociace Nová hudba, která sdružila petrohradské hudebníky se zájmem o  akademickou a jazzovou avantgardu a organizačně se podílela na různých koncertních akcích a festivalech.

Jediná hudba, kterou jsem měl z jeho petrohradského období možnost slyšet, byly sólové kytarové nahrávky natočené přibližně v roce 1994. Vznikly jako scénická hudba pro nastudování Shakespearovy hry Romeo a  Julie ve vologdském divadle a jejich žánrové spektrum je poměrně široké. Vedle krásných, naprosto tradičních kytarových skladeb jsou zde polyfonní variace ve stylu spíše středověkých či renesančních kánonů, v  nichž je úžasné sledovat přesnost a preciznost tónu při hře ve velmi pomalém tempu. Jiné skladby lze zařadit spíše již do soudobé avantgardy. V nich metodou playbacků nahrál Gaglojev napřed doprovodné kytarové party (často šlo o rychlé hraní jediného tónu či souzvuku), které vytvářely tišší pozadí k virtuóznímu sólovému improvizovanému jednohlasu modálního či atonálního charakteru. Výběr z těchto kompozic byl vydán ještě v Petrohradě na kazetě; později ho Boris šířil na CD označovaném jako Extrapolations From St. Peterburg.

Zvuk akustické kytary je na těchto záznamech ovlivněn tehdejší zvukovou estetikou efektových procesorů, které Gaglojev často používal. Zajímavého zvuku tak dosáhnul například u hammeringového stylu hry, zatímco při tradičnějších technikách působí nahrávky spíše chladněji. Pozdější záznamy ale ukazují, že i při širších možnostech novějších technologií Gaglojev takovýto zvukový charakter nadále vyhledával.

 

II.

V roce 1997 Boris Gaglojev se svou manželkou Marinou, pozoruhodnou malířkou, přesídlil natrvalo do Prahy. Přijal zde totiž nabídku působení na Instrumental Theatre Music College, kde přednášel několik let, než byla škola z finančních důvodů zrušena.

V Praze je alternativní hudební scéna podstatně menší a skrytější, a tak zde Gaglojev vhodné spolupracovníky pro vlastní koncertní činnost hledal déle. Naštěstí se setkal se známým bubeníkem a perkusistou Jaroslavem Kořánem (mj. vůdčí postavou souboru Orchestr země snivců), s  nímž založil kapelu Kaljan Jazz. Vedle nich zde hráli ruský baskytarista Alexandr Ginsburg a petrohradská zpěvačka Taťjana Kalmykova, která svůj hlas používala spíše jako expresivní hudební nástroj. Soubor se věnoval výhradně improvizované hudbě. Boris Gaglojev hrál i zde na akustickou kytaru zapojenou přes efektový procesor a výrazně zde uplatnil svou poměrně originální hybridní techniku hry. Pravou rukou totiž hrál trsátkem i zbylými třemi prsty najednou. Na nahrávkách to občas zní tak, jako by hráli dva kytaristé. Díky Taťjaně Kalmykovové se do freejazzového stylu Kaljan Jazzu navíc promítly i prvky severoruského folklóru, a s takovouto kombinací zaujala kapela publikum i na festivalech. První úspěchy zaznamenala na festivalu v Plasech v roce 1998 a také na několika ročnících pražské Alternativy. Kaljan Jazz nevypustili do světa žádnou nahrávku, materiály natočené na zkouškách vlastní v současnosti pravděpodobně pouze Jaroslav Kořán.

První obsazení Kaljan Jazzu se rozpadlo v průběhu roku 1999, kdy se Alexandr Ginsburg odstěhoval na několik let do Izraele a Kalmykova odcestovala zpět do Ruska po vypršení doby povolení k pobytu v České republice. V dalších sestavách kapely se pak objevil například violoncellista Richard Horký či kontrabasista Ladislav Soukup.

Na již zmíněném festivalu Alternativa vystoupil Gaglojev na konci devadesátých let též několikrát se svým sólovým programem. Zajímavou show například předvedl, když se na pódiu obklopil velkým množstvím různě nastavených metronomů. Do tohoto podkladu volně improvizoval a  občas měnil tempa některých metronomů. Když na pódiu zazvonil velký budík, koncert skončil. O různé typy metronomů se prý Gaglojev jednu dobu dosti zajímal a jejich zvuky si i z neznámých důvodů nahrával.

K jeho působení na pražské hudební scéně přispěl také bubeník Marcus Godwyn. Tento rodák z londýnského Croydonu se prosadil v řadě francouzských jazzových, rockových i popových kapel, ale existenční problémy profesionálního hudebníka ho přivedly až do Prahy, kde několik let působil jako lektor angličtiny. Vždy choval velký obdiv k ruské alternativní scéně a setkáním s Gaglojevem byl velmi nadšen. Společně s  Alexandrem Ginsburgem založili trio Noise Of Time, které působilo na pražské klubové scéně necelý rok, přibližně od druhé poloviny roku 1998 do února 1999. Poté Marcus Godwyn přesídlil do Ruska, kde se stal součástí petrohradské scény; pod názvem Noise Of Time spolupracuje s  místními hudebníky a účinkuje též například v sestavách Vladimira Volkova.

Formace Noise Of Time přinesla oproti Kaljan Jazzu další výrazové prostředky, především Godwynovu recitaci autorských básnických textů a  předem domluvené programní názvy improvizovaných kusů. Rytmika Godwyn – Ginsburg také výrazněji pracovala s groovy. Dalo by se tedy předpokládat, že produkce souboru by mohla být méně abstraktní, a tudíž sdělnější pro posluchače. Opak byl ale pravdou, podle Alexandra Ginsburga prý pražské publikum často odcházelo již v průběhu koncertu. Základním důvodem byla pravděpodobně narůstající expresivita a  agresivita Gaglojevova hráčského stylu. Jeho snaha nepodbízet se za žádnou cenu publiku postupně přerůstala až téměř v hudební terorismus. Tento termín sám několikrát použil při reakcích na návrhy spoluhráčů z  Noise Of Time či z Kaljan Jazzu, aby byl projev kapel sdělnější a na poslech přístupnější. „Posluchač nás musí nenávidět a utéct!“ říkal na závěr diskuzí. Jeho hudbu, ač čistě abstraktní, bylo totiž snadné si spojit i s jeho názory na stav současné společnosti, narůstající agresi ve světě a všeobecný kulturní vkus stále silněji deformovaný komerčními médii. Gaglojev na nezájem o avantgardu reagoval agresí, jeho hudba měla působit jako rána pěstí, jako šok, který má nepřipravenému posluchači ukázat, že existují i odlišné způsoby myšlení, a v tomto případě na další koncert nebyla připravena ani většina z Gaglojevových nejbližších známých. Jeho hra i kompozice byla vždy plná exprese a nečekaných překvapení, naopak minimalismus, ambient a podobné kompoziční postupy striktně odmítal.

V roce 1998 v Praze také několikrát vystoupil improvizační soubor Boris Gagloev‘s Ensemble. Šlo o příležitostné rozšířené obsazení Noise Of Time o řadu dalších českých i ruských hudebníků. Účinkovali zde například akordeonista Igor Barboj, saxofonista Jiří Schmachtel či kontrabasista Ladislav Soukup.

 

III.

Tradičnímu pojetí jazzové kytary se Boris Gaglojev věnoval v dřívějších dobách méně. Je mi známo pouze účinkování v duu s klavírem a v kytarovém duu s dnes již známým jihočeským rodákem Ivanem Borešem. Jejich společná produkce zahrnovala jak avantgardní směry, tak právě i jazzové a  latinskoamerické standardy.

Kolem roku 2002 se ale Gaglojev stal také hlavním sólistou kapely Atarés. Organizačně soubor zaštítil baskytarista Rostislav Máca a na pozici frontmana dodnes vystupuje zpěvák kubánského původu Frank Hernandéz. Na bicí zde nejdéle hrál Marian Petržela a kapelou prošla i  řada dalších hudebníků. Za repertoár Atarés sloužil vždy především výběr skladeb známých například z filmového dokumentu Buena Vista Social Club a dalších latinskoamerických evergreenů. Alexandr Ginsburg vyjádřil tehdy překvapení nad tímto obratem, vždyť o těchto stylech se vždy Gaglojev vyjadřoval s jasným despektem. Pravděpodobně ho zaujala možnost stylové změny a pravidelného koncertování, svou roli zde nejspíš sehrála i finanční stránka.

Především v roce 2003 jsem koncerty Atarés v pražských klubech Vagon či  Batalion osobně rád navštěvoval. Kapela byla velmi kreativní a na každém koncertě přinášela něco nového především díky Gaglojevovým a  Petrželovým okamžitým nápadům. Pro Atarés začal Gaglojev i komponovat a  řada jeho písní zůstala dosud pouze v notách či v MIDI demonahrávkách. V  dalších letech jeho nadšení souborem Atarés lehce vyprchalo, ale tradiční žánrovou hudbou se pak zabýval i nadále, když například v roce 2007 pravidelně účinkoval v jazzovém duu s mladým houslistou Matvejem Mironovem. Přestože na počátku jejich spolupráce hrála zásadní roli finanční stránka věci a duo se věnovalo především barovému hraní v  centru Prahy, umělecky bylo na velmi vysoké úrovni.

Takto jsem poznal Borise Gagloeva i já. Jako kvalitního interpreta jazzové a latinskoamerické hudby a zároveň jako uměleckého radikála toužícího po realizaci extrémních avantgardních myšlenek. Tomu jsme se také věnovali v souboru Noise Pictures.

 

IV.

Noise Pictures nebyl svou koncepcí ani tak uzavřený soubor, jako spíše volné sdružení hudebníků se zájmem o zvukové experimenty a spontánní improvizaci. Myšlenka takovéto skupiny vznikla na začátku roku 2005, kdy Gaglojev natočil s bubeníkem Marianem Petrželou první společné improvizace. Pod hlavičkou Noise Pictures pak vystupovalo nejčastěji trio Boris Gaglojev (akustická a později i elektrická kytara), Marian Petržela (bicí a perkuse) a já (klávesové nástroje a sampling). Veřejné koncerty nebyly příliš časté, soubor se více soustředil na tvorbu nahrávek. Studiového natáčení se ale účastnila i řada dalších hráčů, například ukrajinský kontrabasista Taras Vološčuk (nyní známý především z  kvarteta Limbo), ruský houslista Alexander Schonert (držitel cen Antonína Dvořáka a Gustava Mahlera) či vokalista Bedřich Levý, vystupující v pražské formaci Unifiction a účinkující jak na muzikálové, tak – jako kontratenorista – na operní scéně. O mixování a mastering záznamů se staral vždy Boris Gaglojev osobně. Zvláště v posledních letech vlastnil a dobře ovládal kvalitní studiové vybavení a na nahrávkách Noise Pictures mohl bez zábran realizovat své zvukové představy.

Poznamenal jsem již, že koncerty byly spíše sporadické, z pravidelných festivalů jsme vystupovali pouze na pražském Febiofestu a k tomu se přidala občas nějaká klubová akce. Na nahrávky, které Boris vytrvale šířil, reagovaly pozitivně osobnosti ze zahraničí, např. Leo Fejgin či  violoncellista Vladislav Makarov. K plánované spolupráci ale už nedošlo. Naopak u nás jsme se potýkali spíše s nezájmem. Pravda však je, že styl Noise Pictures, zvláště při živých vystoupeních, byl oproti dřívějším Gaglojevovým projektům pro posluchače ještě hůře stravitelným. Zvláště s  elektrickou kytarou naše hudba připomínala například některé agresivní polohy Keiji Haina.

Vymezit naši produkci stylově není jednoduché, Boris sám rád používal označení hudební surrealismus a neidiomatická či nefigurativní hudba. Výchozím principem bylo jednoznačně evropské pojetí volné improvizace. Volili jsme tradiční i netradiční hráčské techniky. Já se například pohyboval mezi klasickou klavírní hrou, preparovaným klavírem a  syntezátory. Při zpětném poslechu záznamů nás Boris případně upozorňoval na nepatřičnost prvků evokujících nějaký ustálený hudební styl. Toužil po co největší abstrakci a pro bližší vysvětlení sahal k čínské filozofii, nejčastěji k taoismu. Citát ze spisů mistra Zhuang Tzu také umístil na naše webové stránky. Jeden z našich posledních koncertů v  pražském klubu Akord zase zakončil pro zbytek publika krátkou větou: „Draci jsou.“ Studiem těchto nejvyšších a nejdokonalejších bytostí čínské mytologie se zabýval velmi podrobně a plynuly z něho i programní názvy některých jeho kompozic. S různými jeho hudebními představami o  naší tvorbě jsme často polemizovali, což bylo velmi náročné, neboť Boris byl člověk vysoké inteligence a velkých argumentačních schopností a  dokázal si téměř vždy obhájit všechny své koncepce.

Kde všude se kompaktní disky různého obsahu označované většinou jako Noise Pictures Extracts nacházejí či nenacházejí, mi není známo. Je to však jeden z mála dostupných materiálů o naší práci (část jejich obsahu je též ke stažení na stránkách www.noisepictures.com). Poslední nahrávka v produkci Noise Pictures vznikla na konci roku 2006, vyšla vlastním nákladem v limitované edici sta kusů na jaře 2007 a nesla název Arkaim. Jde v podstatě o klavírní koncert, kde Gaglojev zkomponoval a předem nahrál sám podklady všech jedenácti částí a já přispěl improvizovaným klavírním partem. V tomto posledním období naší spolupráce jsem raději volil právě práci na připraveném materiálu a spíše ve studiu, neboť na improvizačním koncertě šlo Borisovi, často podpořenému větší dávkou alkoholu (která neměla vliv na techniku, ale spíše na hudební myšlení), především o co nejagresivnější hru s minimálním respektem spoluhráčů. V  tu chvíli ostatní hudebníci spíše vytvářeli prostředí pro jeho sólovou produkci. Když ale s Marianem Petrželou v poslední době vystupujeme na různých improvizačních akcích jako doprovodní hráči i jako sólisté, uvědomujeme si, že bez školy jménem Noise Pictures bychom se k těmto stylům dostávali mnohem pomaleji, ať už byla spolupráce s Borisem jakkoliv proměnlivé úrovně. Jsme mu za mnohé z našeho hudebního vzdělání velmi vděčni.

Jeho další autorské práce se v čase, kdy píši tento článek, nacházejí pouze v jeho poznámkách a v jeho počítači a pravděpodobně pouze on věděl, zda jsou dokončené či ne. Největším otazníkem je jeho opera, k  níž ho inspirovala bohatá škála výrazových prostředků zpěváka Bedřicha Levého, a přestože se na kooperaci nakonec nedomluvili, Boris v práci na opeře pokračoval a hovořil o ní jako o svém životním díle. Možná o ní ještě uslyšíme.

Na letošním Febiofestu se bude každopádně konat poslední a bohužel už jen vzpomínkový koncert Noise Pictures.

 

P. S.: Za spolupráci na článku, cenná fakta i osobní postřehy děkuji především Alexandru Ginsburgovi, Marině Gaglojevové, Marianu Petrželovi, Jaroslavu Kořánovi, Rostislavu Mácovi, Ivanu Borešovi a Naděždě Hejlové.