Je jaro a kromě květeny vyrašili také pouliční hudebníci. Pro Prahu je jejich existence stále poměrně novou záležitostí a město hledá cesty, jak ji umožnit a zároveň mít trochu pod kontrolou. Loňská vyhláška vyčlenila několik ulic v samém centru, kde je hudební produkce zakázaná (ne, že by měl konkrétní výběr „tichých“ ulic nějakou logiku), a je doplněna o technická doporučení a „kodex buskera“. Organizace bují i na straně umělců, především pod hlavičkou sdružení Buskerville. Na jimi spravovaných stránkách busking.cz najdou zájemci informace o vyhláškách a další aktuality z této scény. Zajímavý je pokus o zmapování podmínek pro pouliční hru na menších městech. Odpovědi příslušných úředníků naznačují, že kromě Prahy, Brna a třeba Českého Krumlova v tom další radnice nemají příliš jasno, že se takovým fenoménem prostě nepočítá. Další tematicky spřízněnou stránkou je www.buskerjam.cz, která je vedena snahou dát hudebníkům pravidelně vystupujícím na ulicích prostor pro vlastní prezentaci. Zatím jich tam nenajdeme mnoho, takže si nelze dělat nějaký obrázek třeba o žánrovém složení zdejší komunity.
Světové metropole mají k buskerům různé postoje, aktuálně se do věci vložil londýnský starosta Boris Johnson, který usoudil, že město klade muzikantům příliš mnoho byrokratických překážek. Vzhledem k tomu, že jednotlivé části Londýna mají svá vlastní pravidla a některá z nich hrozí i přísnými pokutami, přišlo by sjednocení a zjednodušení určitě vhod. Podle Johnsona je hudba v ulicích k důležitou složkou atmosféry města a měla by být spíše podporována než omezována. Proto představil pětibodový plán k její podpoře.
Kvalita pouličních performerů je samozřejmě různá. Na jedné straně můžeme v Praze slyšet virtuózní machry, hned za rohem skřípe pán na housle do omrzení „Speak Softly Love“, protože asi nic jiného neumí. Občas mohou vznikat neplánované zážitky. Na rohu Václavském náměstí a Vodičkovy stál jednou odpoledne akordeonista, který nehrál melodii, pouze tahal měchy tam a zpátky s jedním akordem. Kousek od něj mečel hráč na skotské dudy a z těch dvou vznikl drone jak od Phila Niblocka.
Když minulý rok stoupala popularita projektu Piána na ulici, ozývaly se v záplavě všeobecných pochval i solitérní kritické hlasy a ve výročních rekapitulacích, v nichž piána získala například cenu Vinyla za počin roku, zazněly zmínky o přeceňované akci, která jen zvyšuje akustický smog kolem nás. A podobně lze odmítat pouliční muzicírování obecně. Ve srovnání s reprodukovanou hudbou ve veřejném prostoru ovšem má sebevíc rozladěný šumař zásadní výhodu: Vnímá své publikum, reaguje na něj a hudba se tak stává obousměrnou komunikací, což je rys, na který se v době reprodukovaného zvuku zapomíná. Může se zdát, že hudba, o níž píše HIS Voice, nemá s tou pouliční mnoho společného, ale není tomu tak. Všichni ti drzí šumaři na rozích a náměstích vytvářejí podhoubí, z něhož pak vyraší další porost.
