Někdy se stane, že dobré věci vydrží. To platí o třeba o koncertním cyklu Krása dneška, který funguje od roku 2005, původně v dramaturgii Michela Swierczewského, a který soustavně nabízí vážnou hudbu 20. a 21. století. PKF – Prague Philharmonia, původně pod názvem Pražská komorní filharmonie nastavila vysokou interpretační laťku a dokázala k této hudbě přivést stabilní publikum. Posledních pár let se role dramaturga i průvodce všemi večery chopil Petr Kofroň a cyklus se zároveň přesunul do experimentálního prostoru Roxy/NoD. Méně formální atmosféra ani hlučný bar v sousedství sálu koncertům naštěstí neuškodily. Petr Kofroň publikum vede od tématu k tématu, někdy profiluje jediného skladatele, jindy styl, jindy hledá mimohudební spojnice. Sezóna 2014/2015 se zatím nesla ve znamení levicově smýšlejících autorů – několika německých a Itala Luigiho Nona. Třetí koncert, který se konal v úterý 20. ledna, byl sice podle programového komentáře věnovaný „americké imperialistické hudbě“, ale pokud bychom blíže zkoumali myšlenkový svět skladatelů, zjistili bychom možná, že od evropské levice daleko nebyli.
Charles Ives, Johanna Magdalena Beyer a Ruth Crawford Seeger zastupují generaci, která hledala nový styl v době, kdy se dělalo jasno v rozdílech mezi tradicionalisty a modernisty nejen v hudbě, ale i v jiných oblastech. Právě do širšího kontextu program zasadil host večera další z příjemných konstant Krásy dneška – jímž byl tentokrát historik umění Jaroslav Bláha. Zatímco někteří z dřívějších hostů byli spíše zajímavým odbočením, Bláhův exkurz mezi americké výtvarné i hudební umělce mezi světovými válkami byl přesně mířený, velice zasvěcený a přiměřeně neformální.
A co hudba samotná? Sonáta pro klarinet a klavír Johanny Magdaleny Bayer působila poměrně konzervativně, respektive byla z ní cítit silná vazba na evropskou hudbu té doby s expresivitou a disonancemi. Diafonická suita pro hoboj sólo Ruth Crawford Seeger a především Smyčcový kvartet č. 2 Charlese Ivese jsou v ve srovnání s hudbou tehdejší doby zcela originální. Ives má schopnost navrstvit na sebe kontrastní hudební materiál (mihne se i útržek z Beethovenovy Ódy na radost) a přitom ze zdánlivého chaosu vyždímat až extatické momenty. Kvartet, který skladatel popisuje jako konverzaci, následnou hádku a usmíření čtyř mužů, skvěle zahrál hostující Zeiher Quartett. Diafonickou suitu virtuózně provedl Vladislav Borovka, Sonátu Jan Brabec s doprovodem Martina Fily.
Petr Kofroň jako průvodce těmito večery má neortodoxní přístup, nebojí se navázat dialog s diváky a publikum, které se do NoD naučilo stabilně chodit v hojném počtu, se dialogu nebojí, což v úterním večeru vedlo k debatě o rozdílech v americkém a evropském přístupu k umění a spiritualitě. Koncert jako místo, kde si nejen vyposlechneme hudbu, ale máme možnost se o ni bavit, či dokonce přít, je jev setsakramentsky osvěžující. Bylo by skvělé, kdyby vedle výletů do 20. století došlo v budoucnosti i na hudbu současnějších autorů, které by takováto atmosféra skvěle sedla.
