Deníky pocitů a nálad vyvedené formou abstraktní digitální zvukové koláže, z níž jakýmsi zázrakem přesto lezou nitě, předkládá čím dál početnější posluchačské a kurátorské obci dáma jménem Klein.
Je to deníková záležitost, říká londýnská audiotvůrkyně o svém loňském dlouhohrajícím albu Lifetime, jemuž se letos v dubnu dostalo mladšího sourozence Frozen, a dodává, že se nejedná o autobiografičnost faktů, ale pocitů. V nepředvídatelných kolážích populárních písní, terénních nahrávek a hlasů, z nichž ten hluboký alt je snad opravdu její, se narace odehrává v rovině náznaků, těkání a nálad, základní stavební prvek střídání hluků a ticha není bez souvislosti s expresivitou noise music.
Klíčovým slovem při popisu kleinovského tvarosloví by mohlo být množné číslo substantiva útržek. Znějí tu útržky zmuchlané do koulí, útržky hnané větrem, útržky ohořelé i ztěžklé vlhkem, útržky související i zcela bez souvislosti s jinými, útržky popsané čímsi zásadním a tančící ve víru časoprostoru s těmi, které se připojily jen náhodou. A mezi útržky to nejpůsobivější z pláten: zdánlivé nic.
Příběh přetváření digitálních audioartefaktů do nových děl má řadu kapitol. Dostupnost softwarových technologií výrazně proměnila tvář zakladatelských figur plunderfonie, jako jsou Negativland, umožnila rozkvět o něco mladším hvězdám typu People Like Us a dala vzniknout nejednomu subžánru elektronické hudby. Zatímco představitelé určitého segmentu tzv. hypnagogického popu, vzývající coby právě dodělávající, a tudíž vycházející retro formát CD-R, často sahali po smetištních osmdesátkových artefaktech, vapor wave se již obešel bez hmotných výrobních prostředků a své omamné ráje, jež nikdy nebyly, konstruoval z hudebních ready mades výhradně virtuálně. A witch house – pamatujete? – samploval především líně, ritualisticky a zmatlaně.
Klein, londýnská Nigerijka, která po losangeleských a velšských etapách žije a tvoří zase na jihu Londýna, se od všech výše zmíněných ale liší tím, že si zcela samozřejmě vystačí s tady a teď a – domnívám se – mobilním telefonem coby knihovnou výchozích zvuků i ministudiem: rekordérem a zápisníkem, snad i ateliérem. Nepotřebuje otvírat dveře do jiných virtuálních časoprostorů ani svou tvorbu ritualizovat retrokódy, je zcela svá, osobní tak, jak jen generace sociálních sítí umí, a naprosto aktuální.
Protože ale není nijak nadšena z představy, že bude na svých vystoupeních i nadále vídat zejména bílé třicátníky, a protože v souvislosti se svou hudbou mluví o „black diasporic experience“ (cítím zde oba možné výklady: zkušenosti z černé diaspory i černé zkušenosti z diaspory), je třeba kořeny její hudby hledat i jinde než ve zlidovělých ohlasech západní avantgardy. Nabízí se R&B, jehož útržky z nahrávek Klein občas vytrysknou; sama se na obalu Lifetime stylizuje do poněkud komiksové verze rhythm’n’bluesové divy, i když jinde volí spíš estetiku ne zcela kvalitních fotek v automatickém režimu a okamžikem inspirovaných selfíček. V rozhovorech ale ventiluje a na autorských mixtapech dokládá i svou lásku ke gospelu, zatímco jindy pro změnu vypráví o nigerijských večírcích, při nichž se tančilo na arabskou náboženskou hudbu… a v jiném rozhovoru prohlásí, že když byla v Nigérii, hudba ji vůbec nezajímala. Aby těch nejasností nebylo málo, ráda se považuje za singer-songwriterku, svou hudbu, prý především pro její melodičnost, označuje za pop… a EP, na němž se potýká s tématem zranitelnosti, pojmenovala názvem slavné rockové opery o zranitelnosti – Tommy.
Poslech jejích nahrávek bourá stereotypy o černé hudbě coby primárně rytmické. Nejvýraznější devizou Klein je nevyzpytatelný přístup k repetici či její absenci a vůbec ke struktuře tracků. Použité rytmické útržky jsou opakovány bez ohledu na to, v jakém BPM se odehrávají, vlastní repetice Klein staví záměrně jednoduchým postupem zvuk – ticho – zvuk – ticho a téměř vždy v pomalém tempu. Až na pár manických výjimek, jež vesměs evokují hudbu (post)industriální, na rytmu či repetici ale nestaví úplně celý track, velice často se obejde zcela bez nich. Jsou chvíle, kdy zkreslenou skrumáž všelijak zmuchlaných nahrávek nechává jen na okamžik vynořit. Ticho jejích nahrávek – manifestované na Frozen splněnou žádostí hned o deset minut – je znepokojivé stejně jako stírání hranic mezi kvalitní a špatnou nahrávkou, mezi vlastním hlasem, hostujícím partem, terénním záznamem a staženou písničkou. Na jejích albech nikdy nikdo nikoho nedoprovází a nikdo není sólistou.
Klein, jež část své produkce spojila se značkou Hyperdub, v jejímž rosteru najdeme jména jako Dean Blunt, Burial či Laurel Halo, se stala miláčkem britského hudebního tisku hned s vydáním svých prvních nahrávek. Přestože se pohybuje výhradně na DIY půdě, které přiznává veškeré zrno, kořeny a výmoly – a s každým dalším titulem se slova jako abstrakce, útržky či asambláž ozývají hlasitěji – stihla už překvapit i autorským muzikálem na téma dospívání. Dílo, které si po svém bere mimo jiné z West Side Story, předvedla před třemi lety v rámci londýnského Bienále nové hudby a byla jediná, kdo v něm zpíval; ostatní účinkující byli výhradně tanečníci.
