This Was the Pace of My Heartbeat je „první jazzovou nahrávkou“ od Rune Grammofon, což nutně znamená velká očekávání a zároveň příslib dalšího ze současných pokusů oživit tak trochu ospalou tradici. Norské trio In the Country vede Morten Qvenild, všestranně nadaný pianista, který „přeskočil jarrettovskou školu“ (jako hráče i skladatele ho známe z Jaga Jazzist, případně z Shining). Trio hraje od roku 2003, kdy se ke Qvenvildovi přidali basista Roger Arntzen a bubeník Pal Hausken. Budiž tu také zmíněno, že album produkoval Arve Henriksen (Supersilent).
This Was the Pace of My Heartbeat obsahuje kromě původních Qvenvildových kompozic i coververzi country balady In My Time of Need Ryana Adamse a pozoruhodnou verzi árie Laschia Ch’ io Pianga z Händelovy opery Rinaldo. Album výtečně drží pohromadě díky Qvenvildovu až obsedantnímu zaujetí melodií a jeho smyslu pro kombinaci křehkého lyrismu s něčím, čemu Angličané říkají „solemnity“ (české slovo „vážnost“ by tu působilo dost kulhavě); výsledkem je zvláštní hymničnost, která vrcholí v předposlední skladbě (Viggo) sborovým zpěvem. Zaujetím melodií mám na mysli to, jak hráči často – převážně v extrémně pomalém, někdy téměř statickém tempu – dekonstruují melodickou linku, jako kdyby ji rozebírali na ponku, aby ji pak zase bez spěchu skládali dohromady. Kompoziční postup za mnohé vděčí dobré znalosti moderní klasiky. Qvenvild sám zmiňuje Mortona Feldmana a Oliviera Messiaena (toho cítíme třeba v Beaver Creek, kde se melodie vynořuje z jakéhosi podprahového melodického Urstoffu). Jsme-li u možných inspiračních zdrojů, na poli jazzu samotného osobně nevidím nic, co by se dalo s Qvenvildovým přístupem srovnávat, ale pro pořádek aspoň uvedu, že kritika občas odkazuje na Paula Bleye či norské trio Torda Gustavsena.
Improvizace, která má na albu také určitý prostor, je opět přísně ve službách rozvíjení melodického leitmotivu. Piano má sice stále hlavní slovo, ale výkony Qvenvildových spoluhráčů by se rozhodně neměly opomíjet – například Hausken, přestože se většinou projevuje svým cinkáním do kousků plechu a dřeva jako ryzí minimalista, dokáže v mžiku obrátit a dodat skladbě silnou gradaci.
In the Country nejsou tak posluchačsky vděční jako některé jiné současné projekty, které se úmyslně pohybují na hraně jazzu, klasiky a inteligentního popu. Díky své zajímavosti a originalitě, odzbrojující čistotě a houževnatosti se však mezi nimi určitě neztratí.