Irene Schweizer: To Whom It May Concern
Intakt Records (www.intaktrec.ch)
Švýcarská klavíristka Irene Schweizer se u příležitosti svýh nedávných sedmdesátin mohla s uspokojením ohlédnout: vedle nespočetné řady koncertů v různých konstelacích mohla sečíst dlohou řadu alb, která si vydobyla značné renomé: osmnáct na Free Music Productions, další na značkách Atavistic, Maya, Ogun, Hat Hut a Captain Trip, ale především plných třiatřicet na Intakt Records (ze dvou set desek této značky), z toho osm sólových. Myslím, že nepřeháním, když budu tvrdit, že každé nové CD této nekonvenční improvizátorky je událostí, o které se hovoří. Tím spíše pak To Whom It May Concern s podtitulem Piano Solo Tonhalle Zürich, nahrané právě k jejím sedmdesátinám 11. dubna 2011 v akusticky perfektním prostředí této hudební síně.
Jde o další ze zmíněné řady sólových alb, na kterých tato hudebnice zaznamenává své vrcholné koncerty v nejrůznějších prostředích? (Musím k tomu podotknout, že Irene Schweizer neuznává překotná vydávání nejrůznějších vystoupení a že je považuje za nadbytečná, jak mi sdělila při rozhovoru v Praze. Právo na vydání mají pouze díla, kde „to zajiskří“.) Když to porovnám třeba s First Choice nebo Many and One Direction z minulých let, zůstává tu totožná verva, absolutní koncentrovanost, perfektní synchronizace obou rukou, a přece si tu vychutnávám něco navíc. Nabízí se ocenění zralosti (klavíristka se mi v Praze svěřila, že zdaleka nemíří do důchodu), s níž souvisí naprostá samozřejmost projevu či nenásilné prostoupení razantního úderu a rytmu s něhou umírněnosti. Ano, výbojnost i křehkost, prostřídávání nálad v rychlém, byť nezbrklém sledu, nepotřebujícím jakoukoli vatovou vycpávku, to jsou jednoznačně klady, které tuto virtuozku pasují mezi současné špičky. V jejím podání se inovativnost snoubí s přídechem tradice, ovšem nekonvenčně pojaté (od bluesové inspirace až k zakoketování s minimalismem), čistota projevu improvizací je posouvá k definitivnosti. Právě kontaminace perfektního mistrovství s určitou nezvyklostí přináší další dimenzi. Přitom Schweizer přes dostihy přepršek tónů a přes ponoření do strun klavíru (ve Scratching at the Tonhalle) nemíní překročit určitou hranici pokusnictví, jejím základním přístupem zůstává zvonivá průhlednost, plynulost beze švů, důraz na melodické pasáže, kde perkusivnost vystřídá lyričnost, kde hybnost doprovází zpěvnost.
Většinu repertoáru Irene Schweizer tvoří právě improvizace. A tady je další neobvyklost tohoto alba: klavíristka své improvizační umění prostřídává s kompozicemi Thelonia Monka, Dollara Branda, Carly Bley a Jimmiho Giuffra (v určitém smyslu i Dona Cherryho, kterému zde vzdává poctu). Rozeznáváme rozdílnost odpovídajících přístupů k těmto skladatelům (nejvíce jí odpovídá Monk, bližší je jí podle mého názoru Brand nežli Bley), přesto pod těmito převleky zůstává stále ona, nezapře svoji podstatu, ani když monkovsky ladí začátek svého finále. A tak si uvědomujeme, že nejvlastnější je jí skutečně vlastní, zcela niterně laděná improvizace.
Deset zastavení desky, obnášející více než 51 minut, je zároveň sebekritickým výběrem z koncertu, z něhož nepoužito zůstalo dalších 23 minut. I to o něčem svědčí. Prostě: kdo chce slyšet perfektní výkon této klavíristky, nemůže toto CD opomenout. Po závěrečných ovacích v Tonhalle klavíristka řekla: „V sedmdesáti už člověk nic nemusí, ale může.“ A může toho opravdu hodně.
