Ivo Perelman / Matthew Shipp / Whit Dickey / Gerald Cleaver: Enigma; Ivo Perelman / Matthew Shipp / Mat Maneri: A Violent Dose of Anything

  

Ivo Perelman / Matthew Shipp / Whit Dickey / Gerald Cleaver: Enigma

Ivo Perelman / Matthew Shipp / Mat Maneri: A Violent Dose of Anything

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Patnáct alb v průběhu tří let má tenorsaxofonista Ivo Perelman na svém kontě a nezdá se, že by plánoval nějakou odmlku. Leo Feigin si zřejmě uvědomuje, že jeho protéžé je ve svém zenitu a poskytuje mu ve svých Leo Records prostor pro nejrůznější projekty. A v čem že tkví hádanka nebo záhada jeho nových a nových hudebních explozí? Především samozřejmě ve vlastní improvizátorské chuti vyfabulovat co nejvíc extravagantních výpadů, ale také v tom, jak vystřídává nejrůznější spoluhráče v různých formátech – i s tím vymezením, že si jako svého nejstálejšího kompaňona v mnoha případech podržuje pianistu Matthewa Shippa. S ním si totiž rozumí ne na slovo, nikoli na slabiku, ale snad na souhlásku nebo samohlásku.

I nejnovější album Enigma svědčí o tom, co jsem právě uvedl: nejmarkantnější změnou je tu účast dvou bubeníků, Whita Dickeyho a Geralda Cleavera. To sice udělal už leckdo předtím, ale Perelman zvolil do jisté míry antipody, jejichž hra na bicí dává neočekávané vyznění, což je patrné zejména v Supernaural Life, kde bubeníci zcela umanutě ovládnou scénu ve dvojsólové exhibici. Ve skutečnosti se kvartetu jako celku opětovně podařilo v osmi improvizacích vytvořit osm odlišných přístupů. Tak hned v úvodní titulní improvizaci nás vstřícné piano za účasti rumplujících bubnů provede od bebopového vstupu do freejazzové střemhlavé střetnosti, nad níž se nadnáší vrkotající, vybručující i popiskující tenor, připomínající v některých momentech kirkovské rozhalasování, rozlíceně výstřelkuje, vypentlovaně si pohupuje s tóny, vzdorně je prokliňuje i prostřídává. Tak bych mohl pokračovat. Jestliže pianista vnese do předehry poklidné meditování a jenom rozehřívá atmosféru, saxofonista do toho vpadne za rachocení bicích, nemíní však na tom ustrnout, zaligotá do vemlouvavého vypravěčství. Když se naopak Perelman vynoří se zvukovou sprškou, měnící se v důraznější skotské střiky, Shipp mu přizvukuje, vyhecovává jeho rozevláté pudivítrovství. Ale zase: vehementně nestřídmý záhul se během okamžiku může změnit v zalíbenostněnou pasáž, běhuté běsnění ve vybroušené loudění, rituální výpadovost, upomínající náznakem na Aylera a pochodově rozhoupaná do zjančeného výtržnictví, přejde do zjemnělé baladičnosti a podobně. Perelmanova nepřetržitá výdrž je obdivuhodná a svědčí o perfektním zvládnutí cirkulárního dýchání, jeho opakované peripetie jsou matkou působivosti. Vybubnovávaná ujížděnost jenom podporuje propírání témat, jež klavír předdramatizovává, lehkonohost těkání má prvky skotačení i rozčíleného/rozčilujícího vervnění, kdy každý zúčastněný reaguje na sebemenší změnu bez nejmenšího zaváhání. A tak až do závěrečného A Bourgois Ideal s hudrujícím vabankováním a rozbouřeným propíráním á la „vydržte až do finiše“. Ale co to je ten buržoazní ideál, to jsem neodhalil.

Podobně když Perelman tvořil – opětovně v improvizační symbióze s Matthewem Shippem a tentokrát se známým hráčem na violu Matem Manerim – hudební doprovod k filmu brazilského režiséra Gustava Galvaa, vymínil si, že nezmění svůj způsob hraní: bude pouze reagovat na určité scény či charaktery a nevytvoří tedy obvyklý soundtrack podmalovávající filmový sled. Což o to, filmovost může být i v jeho dosavadních albech občas vypozorována, nicméně jeho styl má skutečně daleko k podřízenosti čemukoli, takže se i na albu A Violent Dose of Anything zdá, jako by film probíhal v neustále se prostřídávajících peripetiích, vše probíhá poněkud fantasmagoricky s přesahy k prodíravě propíravé povídavosti, až „žvatlání“. Přesto navzdory (ro)zrůzněnosti nástrojů tu celým albem určitá rovina široširé zběsilosti, smečné zašátrávanosti a ztajemňovaného rozvehiklovávání prolíná, hudebníci se vzájemně inspirují od nazadrmované rozhádanosti po protáhlovaně zadumanou odpískanou. Přes názvy jako Brasilia nebo Sao Joao del Rei tu nenacházím stopy „latiny“. Co albu dodává oproti předchozímu novou dimenzi, to je Maneriho viola, odhodlaně vybízivá, rozševelující se až do prohrouženého vyčiňování a čeřivého prošmikování. Klavír vše přizvoňuje, vybíjivě burcuje, sdělně odsekává, ale napomáhá také momentům, kdy se „údernická“ nahromaděnou vmžiku překlopí do konejšení a lebedění. Celkové trialogizování ukazuje souvztažnosti muzikantů, sledování jednoho druhým, při němž se občasná protikladná vyvrácenost nástrojů slévá do zahalivého či odhalivého ujednocení, podminovaně souběžného. Hloubkové nálety saxofonu rezonují od diskusní vybízivosti přes dryáčnickou rozhýřenost po vřískavou chaotičnost ve vysokých polohách, ale to už vlastně známe z minulých alb. Přestože i tato filmová eskapáda má svoji závažnost, vnucuje se otázka, zda to všechno není už jinde a jindy v jiných variacích zopakované a tady uplatněné pouze v odlišných souvislostech. Ale podobné otázky se asi vynořují pokaždé, když někdo přikvačí s tolika elaboráty v tak krátkém časovém rozmezí. Jedno známé pořekadlo totiž tvrdí, že někdy méně je více.