Jaap Blonk & Machinefabriek: Deep Fried
Kontrans (www.tondist.nl/kontrans.html)
Elektronika, elektronika a zase elektronika. Nizozemský hlasový ekvilibrista a skulptor Jaap Blonk, vždy mužný, až dravě překypující energií, je známý především svými improvizačními eskapádami s Corem Fuhlerem, Paulem Pallesenem, Bartem van der Puttenem, Matsem Gustafssonem, Michaelem Zerangem, Ingarem Zachem, Ivarem Grydelandem, Majou Ratkje a dalšími (většinou na vlastním labelu Kontrans), se na svém nejnovějším albu Deep Fried plně ponořil do elektronického čarování, v čemž mu vydatně pomáhal Rutger Zuydervelt, známější více jako Machinefabriek. Pomocí elektroniky (a objektů) oba reagují na nejrůznější daná témata, přičemž Blonkův hlas je většinou pouze přídavný, takže tu tentokrát nehraje hlavní roli.
Pokusme se alespoň jednovětě charakterizovat nabízených devět skladeb.
Hned Water je vzdýmavá, bzučivě zahloubaná, zadíravá a prodíravá záležitost zcela bez hlasové asistence, připomínající chvílemi spíše kuňkání žab v mokřině a povětří, které je doprovází. Naproti tomu Peppers je výstřelově řádivá, briskně durdivá, propleteně svištivá, upospíchaně okořeněná motanice, do níž zasahují spíše odřezky hlasu. Air je skutečně vzdušnější, průzračně éterický, kde je hlas kontaminován s elektronikou ve vznášivé hloučivosti, vysoké napětí komprovizace tu zurčí a sviští. Pickles je spíše nežli okurčičkově právě spiklenecky krouživé, rušičky, připomínající roj much, gradují do řezavosti a tlaskavosti, zvukové blouznění, násobené petardami, je protkáno žvavými hlasovými přípodotky. Nejdelší Recipes (téměř 14 minut) pak na základě receptu obou protagonistů jemně žejbruje s cvrlikajícím drkotáním a náhalovými minierupcemi, zmateční překotnost se vzdálenými detonacemi je prošpikována vzrušivými nadzvučenými ataky, dokud bodré a rytmicky onomatopojné vyprávění neuvolní atmosféru, kterou pouze místy zdeformuje vřava, v závěru se stupňující do prolongovaného vytržení. Naopak v Nettles kopřivově dráždivý hlas zaklíná, blekotá. chraptí i chroptí, hlukové aranže se stupňují a stále dokola rozjíždějí s příslušnou cvrčivostí a výtržnostní proudností. Ice zase nabídne zprvu odbíjející časovost, přecházející ve vrtulníkové třepotání a bloumání (po ledové ploše?), cizelování na ostří praskotu je doprovozeno potichlým, až šeptajícím hlasem. Oil slyne melodickým blimbáním s podbízivě se vnucujícím hlasovým projevem, olejně spádným, což narušuje drnkavé probíjení, plechovkově pojednané i proťukávané. Závěrečné mravenčení (Ants) je už jen humorně prozvučenou a propíranou tečkou.
Překvapující album? Do jisté míry, protože Blonk tu působí hlasově zastřenějí, vynalézavěji a neobvykleji než druhdy. Ale je to pochopitelné, protože se zřejmě nehodlá opakovat či rozmělňovat.
