Jak Buddha (ne) přišel do Oberhausenu

  

Plynojem v Oberhausenu se svou výškou 117 metrů a průměrem 70 metrů působí impozantně a v rovinatém Porúří jej lze spatřit již zdaleka. Podobné průmyslové stavby jsou v této lokalitě, průmyslovém srdci Německa, vidět stovky. Ale doba se změnila, průmyslová výroba se stěhuje na Dálný východ a bývalé průmyslové objekty zůstávají prázdné. Některé zaniknou a zmizí z povrchu zemského docela, jiné mají větší štěstí a stávají se z nich muzejní, výstavní nebo koncertní prostory. Mezi ně patří i Gasometer v Oberhausenu, který ke svému původnímu účelu sloužil do roku 1988, avšak již na počátku 90. let byl zrekonstruován k výstavním a hudebním účelům.

V letošním roce se stal Gasometer jedním z míst hostících Porúrské trienále. Ústředním tématem trienále byl buddhismus a cílem pokusit se vypátrat jemné nitky spojitostí a vzájemných vlivů buddhismu a západní křesťanské tradice. V rámci hudební sekce byl jeden večer věnován americké avantgardě, kterou zde zastupovali John Cage a Robert Moran. V první polovině večera zazněly dvě skladby Johna Cage – Song Books a Ryoanji. Druhá část večera byla věnována skladbě Roberta Morana Buddha Goes to Bayreuth, kterou autor složil právě pro tuto příležitost. 

Počátkem šedesátých let navštívil John Cage během svého japonského turné šintoistickou kamennou zahradu Ryoan-ji nacházející se v Kjótu. V jedné z částí svého rozsáhlého díla Indeterminacy popisuje své dojmy takto: „Čas od času objevím článek o této kamenné zahradě v Japonsku. Pisatel pak buď uvádí, že poloha kamenů v prostoru odpovídá nějakému geometrickému plánu, který plodí tu krásu, již zde člověk spatří, anebo se nespokojí s jednoduchými návrhy a zhotoví její podrobné diagramy a analýzy. Když jsem jednoho dne potkal Ašiharu, japonského hudebního a tanečního kritika, řekl jsem mu proto, že by se v mých očích tyto balvany mohly nacházet kdekoli na této ploše a že silně pochybuji o tom, že jsou jejich vztahy vypočteny, a proto že by prázdnota písku mohla těmto kamenům sloužit jako podklad všude a nikde. Ašihara mi již dříve věnoval dárek – jídelní soupravu -, avšak tentokrát mě požádal, abych počkal, neboť si prý něco zapomněl v hotelu. Když se vrátil, daroval mi kravatu, kterou mám právě na sobě“.

V roce 1982 začal John Cage pracovat na sérii grafických prací, které v sobě všechny obsahovaly slovo RYOANJI. Formát papíru odpovídal půdorysu kamenné zahrady v Kjótu. Cage použil 15 kamenů ze své soukromé sbírky, jejichž poloha na tiskové desce byla určena náhodnými operacemi a poté ohraničena rydlem. Počet jednotlivých ohraničení byl rovněž stanoven náhodnými operacemi. Podobným způsobem začal Cage uvažovat o hudebním díle s názvem RYOANJI. Navrhl systém pravoúhlých ploch a nakreslil do nich části obrysů týchž kamenů, které použil pro svoje výtvarné práce. Jednotlivé plochy, opatřené mikrotonálním rastrem pro tónové výšky, společně tvoří „zahradu zvuků“. Tak postupně vznikaly části pro flétnu, hoboj, pozoun, kontrabas a zpěv. Části mohou být prováděny podle časového plánu, který je třeba určit jednotlivě nebo v libovolné kombinaci. Vokální a instrumentální pasáže jsou tvořeny téměř výhradně z „glissand“. Podle Cageova návodu „mají být hrány vláčně a pokud možno spíše jako přírodní zvukové události než jako hudební zvuky“.

Skladba Ryoanji zazněla na Porúrském trienále v provedení pro 20 smyčců a soprán v podání souboru Ensemble Resonanz pod vedením dirigenta Ruperta Hubera a sólistky Julie Mihály, která zároveň zodpovídala za zvukovou režii a elektronicky řízené hlasové party. Velmi tichá a hudebně úsporná skladba korespondovala s meditativním charakterem japonské zahrady a spolu s neobyčejnou akustikou rozlehlého průmyslového objektu vytvořila nečekané zvukové události nesoucí se ještě mnoho desítek vteřin po jejich zaznění.

Skladba Song Books z roku 1970 představuje sbírku 90 velmi rozdílných pěveckých sól s možností provádět je jednotlivě i v mnoha různých kombinacích. Co se týče provedení Song Books, praví se v Cageově předmluvě ke skladbě toto: „Existuje 56 částí v Song Books I (sóla pro hlas 3–58) a 34 částí v Song Books II (sóla pro hlas 59–92). Tato sóla mohou být provedena s doprovodem nebo bez doprovodu inderterminované hudby (jako např. Rozart Mix nebo Koncert pro klavír a orchestr). Materiál je zamýšlen jak pro interpretaci jedním zpěvákem, tak i k provedení několika zpěváky. Libovolný počet sól může být proveden v libovolném pořadí a libovolném složení. Možná je dokonce interpretace několika sól jedním zpěvákem, neboť se u části sól jedná o divadelní akce, které mohou zahrnovat hlasový part. K provedení je stanovena celková délka. Každý zpěvák si připraví program, jakým způsobem by chtěl tuto dobu využít. To platí i v případě, že se na provedení podílí několik zpěváků. Každý zpěvák by měl svůj program provést bez ohledu na ostatní. Přitom není třeba se obávat pauz“. Notaci jednotlivých sól provedl Cage velmi různorodým způsobem – kromě tradičního způsobu jsou použity sloupce čísel, body, grafické znaky, slovní koláže apod. I texty pocházejí z rozmanitých pramenů: výňatky z novin, statistiky, zeměpisné mapy nebo houbařské atlasy stojí vedle citátů lidí, kteří byli pro Cage celoživotní inspirací – Marshall McLuhan, Norman O. Brown, Buckminster Fuller, James Joyce, Marcel Duchamp a Merce Cunningham. Ústředními postavami je však Eric Satie a Henry David Thoreau: „Spojujeme Satieho s Thoreauem“, znělo Cageovo motto pro Song Books.

Provedení skladby Song Books na Porúrském trienále se zúčastnilo 10 sólistů. Rozestavěni po obvodu kruhového půdorysu bývalého plynojemu postupovali přesně podle instrukcí vycházejících z principu neurčitosti. „Skutečně nikdo nevíme, kdo a kdy začne, víme však jistě, že skončí“, pravil mnohoznačně dirigent Rupert Huber ve foyer při krátkém interview před zahájením koncertního večera, jemuž bylo při této skladbě (podobně jako v řadě jiných skladeb Johna Cage) přisouzeno místo v auditoriu.

Buddha Goes to Bayreuth ­- tímto nezvyklým názvem pojmenoval svoji skladbu Robert Moran, jejíž světové premiéry se v Oberhausenu osobně zúčastnil. Čtyřiasedmdesátiletý Američan, žák Hanse Ericha Apostela a žijící souputník Johna Cage, má za sebou impozantní a velmi rozmanité dílo sahající od konceptuálně zaměřených městských kompozic, jako např. 39 minut pro 39 automobilů až po velmi konvenční partitury. Ve skladbě Buddha Goes to Bayreuth se Moran výslovně odvolává k myšlence Richarda Wagnera, že kořeny křesťanství spíše než z židovství pocházejí z buddhismu. Skladba účelově používá výňatky z Wagnerovy opery Parsifal, z níž Moran vybral 64 akordů a pomocí čínského I-ťingu a náhodných operací je znovu uspořádal. Výsledkem jsou klidné, velmi pozvolně se proměňující zvukové plochy produkované dvěma smyčcovými soubory. Dojem ze skladby byl umocněn extrémním dozvukem bývalého plynojemu, který čítá více než třicet vteřin (pro srovnání: běžný dozvuk barokních kostelů činí sedm až osm vteřin). Každý zvuk vytváří s cca sekundovým zpožděním jasnou ozvěnu, po níž následuje difúzní, prostorově obtížně zjistitelná směs zvuků. Symbolicky můžeme hovořit o pozemském původu zvuku sboru a jeho nebeské odpovědi. K těmto dvěma zvukovým sférám přistupuje ještě sféra třetí, totiž okolní hluky způsobené kovovým pláštěm objektu vytvářejícím nepravidelný a obtížně identifikovatelný šum. Přes velké problémy, jak uvedl Robert Moran, které bylo nutné překonat při zkouškách v tomto zdánlivě nepřizpůsobivém prostoru, se nakonec vše podařilo využít ve prospěch skladby Buddha Goes to Bayreuth, složené na objednávku Porúrského trienále speciálně pro toto místo. Buddha nakonec do Oberhausenu nepřišel, ale hlavní protagonisté připravili posluchačům v beznadějně vyprodaném hledišti nezapomenutelný zážitek.


Porúrské trienále

1.10.2011, Gasometer Oberhausen

Program:

John Cage

Songs Books

Ryoanji pro libovolných 20 nástrojů v provedení pro 20 smyčcových nástrojů a soprán 

Robert Moran

Buddha Goes to Bayreuth pro 2 sbory a 2 smyčcové orchestry (premiéra)

 

Soprán: Julia Mihály 

Sbor: ChorWerk Ruhr 

Soubor: Ensemble Resonanz

Dirigent: Rupert Huber