Od letošního roku zůstane 8. listopad označen černým křížkem v kalendáři českého kritického myšlení i laskavého humoru. Toho dne totiž zemřel filosof a teoretik umění Petr Rezek, ale také scénáristka a režisérka Marie Poledňáková. Současný odchod dvou zcela nesourodých osobností připomněl dvě pozice, z nichž lze diametrálně odlišným způsobem nahlížet na cokoli, hudební život nevyjímaje.
Občas se může zdát, jako by hlavním úkolem Petra Rezka (9. 1. 1948 – 8. 11. 2022) bylo komplikovat život všem okolo. Jeho kolega Miroslav Petříček o něm v nekrologu napsal, že „byl zvláštním způsobem nesnesitelný. Ať se ocitl kdekoli, všude dokazoval, jak je nesnesitelnosti zapotřebí“. Mít nablízku člověka, který rozpozná každou chybu a neváhá ji nahlas pojmenovat, je stejně tak obtížné jako očistné. Někdy je ovšem až příšerné mít neustále v patách někoho, kdo všemu kolem sebe vidí až hluboko do útrob a nezahání pochybnosti smířlivým pochechtáváním.
Své pozici zůstal Rezek věrný až do poslední chvíle: zemřel ve stejný den jako scénáristka a režisérka rodinných komedií Marie Poledňáková (7. 9. 1941 – 8. 11. 2022). Sám se sice filmu nevěnoval, k jeho zájmům patřilo sochařství, body art či performance a v 80. letech zavedl v samizdatovém Kritickém sborníku rubriku Operní hlídka. Svým posledním pozemským činem jako by však nesouhlasně narušil proud sentimentálních vzpomínek na tvůrkyni filmových obrazů života coby snůšky nicotných historek, s nimiž nás baví svět.
Snad nikdo nedokázal říci přesvědčivěji než Poledňáková, že ať se děje cokoliv, s námi všemi je nakonec všechno v pořádku. Snad nikdo nedokázal rozpoznat tento druh sebeobelhávání s větší neomylností a nesmlouvavostí než Rezek.
Za Poledňákovou se po jejím pohřbu ohlédl herec a prezident karlovarského filmového festivalu Jiří Bartoška: „Nejsou to filmy, které vás donutí změnit život přes noc, ale ten život vám zpříjemní přes noc. A to bylo důležité.“ Rezek naopak dovedl všem, kdo byli ochotni naslouchat, život znepříjemňovat. Mnoho lidí by určitě ještě dnes uvítalo, kdyby jeho Operní hlídka nikdy nevznikla a nevnášela značnou dávku přesné jedovatosti do pohledu na události a osoby, jimž se český hudební život dodnes bezmyšlenkovitě klaní.
Jeho komentářům neunikli roku 1984 ani sopranistka Gabriela Beňačková, tenorista Peter Dvorský a dirigent Zdeněk Košler, kteří se postupem času stali držiteli vysokých státních poct: první jmenovaná byla v té době držitelkou Státní ceny Klementa Gottwalda, druzí dva právě získali titul národní umělec. Rezek věcně a zároveň jízlivě poukazoval na nepřímou úměru mezi chválami v tehdejším Rudém právu a charakterem všech tří oceněných. Čím nadšenější chvála, tím větší dávka lidské arogance.
Košler z tohoto podivného souboje vyšel ještě nejpřijatelněji, byť jeho čistě hudební schopnosti u Rezka příliš mnoho pochopení nenacházely. Ale rozhodně svými výhradami k dirigentovým výkonům neomlouval Beňačkovou, která „zesměšňovala právě pana Košlera při televizním natáčení Prodané nevěsty a až na příkaz nejvyšších míst se uvolila zpívat Libuši za jeho řízení“. Rezek zde měl na mysli slavnostní představení 18. listopadu 1983, jímž Národní divadlo obnovilo provoz po šestileté rekonstrukci.
Nejhůř u něj dopadl Dvorský – podle Rezkem citovaného portrétu v tehdejším Rudém právu komunista, člen Slovenského ústředního výboru SSM a brigády socialistické práce ve Slovenském národním divadle, „s níž ochotně, pokud mu to čas dovoluje, vystupuje v závodech a podnicích“. Podle Rezka si právě Dvorský počínal nejarogantněji: „…například je známo, že jen z rozmaru se nedostaví – ovšemže v Bratislavě, a nikoliv ve Vídni – k natáčení, když ho očekává celý orchestr.“
Podobnost s manýrami údajně světové sopranistky Evy Urbanové, která si kvůli nesouhlasu se současným ředitelem opery ND vymohla dokonce audienci u prezidenta republiky, je jistě jen náhodná. Zcela nenáhodná je ale nepodobnost Rezkových postřehů s devótní úctou, jíž se v domácím prostředí Beňačková i Dvorský těší dodnes. Klanět se modlám a redukovat jejich samolibosti i svéhlavosti na snůšku žertovných historek je zkrátka pohodlné, a navíc to přináší povznášející – byť zcela falešný – pocit sounáležitosti se světem nejvyššího umění.
Na čí jste straně, chlapci a děvčata?
Mechanická úcta k velikánům a bagatelizace či přímo cílené utajování jejich uměleckých i lidských deficitů se zdá být v českém hudebním životě takřka národní disciplínou. Kolik řečí a spikleneckého pomrkávání se dodnes nadělá kolem toho, zda Bedřich Smetana byl, či nebyl syfilitik. Zcela mimo veřejnou debatu zůstává odporný antisemitismus Leoše Janáčka. Co by musel mít na svědomí slavný český skladatel, aby se to přinejlepším nezaretušovalo alibistickou poznámkou, že „taková byla doba“?
Hudební publicista si musí – pokud svou práci bere poctivě – každý den klást otázku, zda dává přednost Rezkovi, či zda je mu milejší Poledňáková. Jestli mu jde o kousavou cestu k pravdě, nebo o hladkou snůšku banalit, které nelze brát vážně a neskrývá se za nimi nic jiného než prostředek ke zpříjemnění dlouhé chvíle.
Přitom je však potřeba mít na mysli, že první možnost nelze zaměňovat s chorobným a osobně zaujatým kverulantstvím, jehož cílem je v současné době například ředitel opery pražského Národního divadla Per Boye Hansen – jakkoliv jeho dosavadní práce vyvolává mnohé a oprávněné pochybnosti. Vrcholem této zaujatosti je zatím šestašedesát otázek, které mu písemně zaslala Helena Havlíková a na něž zcela pochopitelně neodpověděl podle jejích představ.
Stejně tak se ale banalita neschová pod nesrozumitelný žargon, jímž výrobci recenzí – jako v tomto nahodile vybraném příkladu Milan Bátor – marně vyvolávají ducha zasvěcenosti: „Dovednost pianisty se v tomto koncertu nezrcadlí ani tak v libovolně subjektivní klavírní introdukci, jako v jeho schopnosti rozezpívat svůj nástroj v širokospektrální dynamice a témbrově poutavém výrazu.“ Co to znamená, to ví jen čert, možná autor a snad také PR management Janáčkovy filharmonie Ostrava, který si recenzi nasdílel na stránkách orchestru.
Na foglarovskou otázku „koho volíš: Rezka, nebo Poledňákovou?“ bohužel není tak jednoduchá odpověď, jak by se mohlo zdát. Málokdo si libuje v pozici, že je zase „ten jediný“, komu se pořád něco nelíbí. Na druhé straně: jen výjimky dokážou přetavit vlastní trapnost do obliby u milionů lidí. Za nezpochybnitelnou jistotu lze označit pouze fakt, že hudební publicistika je extrémně okrajový obor. Obdiv milionů v něm na nikoho nečeká a pokoušet se být co nejvíc Rezkem může být nakonec i vcelku pragmatická volba. Být banální v úzkém kruhu exotů je totiž opravdu hrozný osud.
Doporučená četba
Petr Rezek: Carusova operní hlídka. Sebrané recenze a články z Kritického sborníku, které v něm Rezek publikoval v letech 1983–1989 pod pseudonymem Caruso. K tomu několik pozdějších textů. Titul je momentálně bohužel rozebrán, k dispozici jej ale mají knihovny.
Petr Rezek: Chapadla opery. Sborník přednášek s operní tematikou pojímanou z filosofického hlediska.
Vojtěch Kolman: Opera jako Gesto: Výzkumná zpráva k 70. narozeninám Petra Rezka. Příspěvek do narozeninového sborníku, dostupné online.
Vojtěch Kolman: O čem se nedá mluvit, o tom se musí zpívat: Od formy zobrazení k formě života. Hudba, emoce, život a jejich vzájemné vztahy.
Marie Poledňáková: S kým mě bavil svět. Praktické poučení o tom, jak proměnit vážné věci na balast a nicotnosti na předmět největší závažnosti.