- Inzerce -

Jak poslouchat komika? Matt Berry cestuje z Nemocnice na kraji světa do světa okultního folku

Matt Berry je asi jediný komediální herec na světě, který vedle hraní v sitcomech natáčí psychedelický folk nebo hauntologicky přepracovává televizní motivy. Jak poslouchat hudbu od člověka, který se živí jako komik?

Dixon Bainbridge je majitel malé zoologické zahrady nazvané Zooniverse, ve které můžete vidět nemocnou mluvící gorilu, starého lišáka nebo hady tančící na drum’n’bass. Do své zoo přijíždí jenom výjimečně – vždycky z toho ale koukají nějaké problémy. Jednou se rozhodne zahrát si na šíleného vědce a ve své laboratoři zaživa sešívat zvířata a ošetřovatele, jindy zase na potkání mlátí ředitele zoo Boba Fossila, který je do něj platonicky zamilovaný. Douglas Reynholm na tom není o moc líp – milionářský synek, který se po sebevraždě svého otce rozhodne převzít vládu nad jeho nadnárodní korporací, je závislý na sexu, šéfové svého vlastního IT oddělení hází rohypnol do pití a když ho opustí poslední zbytky racionálního uvažování, omylem se střelí do nohy otcovou pistolí. A Lucien Sanchez? Doktor z nemocnice Darkplace samozřejmě spí se svými pacientkami, ale jenom tehdy, když umírají a je to jejich poslední přání.

Všechny tyhle postavy z britských sitcomů The Mighty Boosh, AjťáciGarth Marenghi: Nemocnice na kraji světa hraje Matt Berry, jeden z předních britských komiků, který společně s Noelem Fieldingem, Julianem Barratem nebo Richardem Ayoadem pomáhal v minulých letech dostat britcom na vrchol. Přesušený humor, často infikovaný dadaismem, popkulturními odkazy nebo hudebními inspiracemi, nedávno prošel svým zlatým věkem. Mohlo by se stát, že Matt Berry začal vydávat hudební alba právě v okamžiku, kdy se stal jedním z nejoblíbenějších komiků Velké Británie. Ve skutečnosti ale u něj byla hudba vždycky na prvním místě. A jak zdůrazňuje v každém rozhovoru, rozhodně „to není žádná komedie.“ První desku vydal už v roce 1995 a už tehdy se na ní potkala celá řada inspirací, které vytěžuje dodnes. Panteon jeho oblíbenců je zároveň hodně osvěžující. Matt Berry rozhodně neřeší, jestli je jeho oblíbená hudba momentálně v oblibě nebo ne.

„Ve čtrnácti letech jsem poslouchal Mikea Oldfielda, úplně bez předsudků,“ řekl pro časopis Uncut. „Album Tubular Bells znělo, jakoby nemělo žádný smysl. Pálil všemi svými zbraněmi najednou. Nikdy mě tahle deska nezačne nudit.“ Berry stejně vášnivě obdivuje i Pink Floyd nebo Kate Bush, propadl ale i melancholickému zvuku levných kláves kapely Beach House nebo pastorálním melodiím amerických indie folkařů Fleet Foxes. Když se jej magazín Gigwise v roce 2015 ptal, co poslouchá právě teď, bezelstně odpověděl, že ABBU. „Zajímá mě to hlavně z produkční stránky,“ řekl Berry. „A hodně teď taky poslouchám méně známé soundtracky Ennia Morriconeho.“

V jeho sólové tvorbě, kterou začal v roce 2011 vydávat label Acid Jazz Records, se všechny tyhle vlivy propojují. Na prvním místě je ale vždy Berryho schopnost napsat dokonalou popovou melodii. Vzhledem k jeho účinkování v britských sitcomech (v roce 2012 ke zmíněným přidal Toast of London, zatím devatenáctidílnou sérii o neúspěšném divadelním herci) se nabízí srovnání s hvězdou Black Books, komikem a hudebníkem Billem Baileym, který se svým hudebním stand-upem v roce vystoupil v roce 2016 i v Praze. Matt Berry má ale paradoxně blíž k úplně jiným lidem. Magazín The Quietus píše o jeho propojení s Alexanderem Tuckerem, kapelou Grumbling Fur a scénou psychedelického folku ovlivněného popem. Jisté je, že Matt Berry nadšeně hledí do minulosti. Na albu Witchhazel, jeho první větší desce z roku 2011, velmi schopně splétá dohromady sedmdesátkový pop rock s folkem i prog-rockem. Občas zní jako zapomenutý syn kapely Fairport Convention, kterého za nevhodné chování vykázali z folkových kruhů, jindy má zase podezřele blízko k akustičtějším polohám Led Zeppelin.

Tahle tendence se ještě výrazněji ukazuje na jeho vrcholné desce Kill the Wolf z roku 2013. Obal, na kterém Berry, oblečený do šatů z devatenáctého století teatrálně postává v poli a hledí do dáli, by mohl evokovat návrat ke komedii, je to ale ve skutečnosti jediný komický prvek. V samotných písních, které jsou obtěžkané nejenom klasickou sestavou folk rockových nástrojů, ale třeba i harfou a ženskými sbory, slyšíme děsivé rituální zpěvy jako z kultovního filmu Rituál (The Wicker Man), psychedelické elektrické kytary evokující Grega Weekse, kapelu Espers a celou americkou acid folkovou scénu nebo atmosférické smyčce jako ze seriálové produkce BBC ze sedmdesátých let. Není divu, že se Berryho doprovodná kapela jmenuje Maypoles.

Hned na další desce ale Matt Berry rezignoval na svůj hlas i schopnost psát silné refrény a na dvouskladbovém titulu vzdal otevřený hold svému oblíbenci Oldfieldovi. „Na trhu nebylo nic, co byste si mohli pustit, když je vám psychicky trpíte,“ řekl ve zmíněném rozhovoru pro Gigwise. „Jenom zpěvy velryb a panovy flétny. Chtěl jsem udělat něco zajímavějšího. Music for Insomniacs jsem složil pro sebe a label to pak vydal. Nemá to ale nic společného s mými předchozími deskami.“ Klasický oldfieldovský postup, kdy se na základní téma hrané klavírem postupně nabalují další a další nástroj, slouží Berrymu jako zřetelné východisko. Na rozdíl od Oldfielda, který na svých prvních deskách spoléhal spíš na akustické nástroje a elektrické kytary, se ale Berry hodně dá i na syntezátory. Jemná a v podstatě meditativní nahrávka tím dostává nepatrnou duchařskou hranu, která ji přibližuje k tvorbě hudebníků kolem labelu Ghost Box. I obal alba ostatně odkazuje k televizní estetice sedmdesátých let, která je pro Ghost Box klíčová.

Lásku ke starým televizním pořadům pak nechal Matt Berry naplno propuknout loni, kdy vydal svoje zatím poslední album Television Themes. Je to nostalgické cesta do dětství a zároveň pokročilé formální cvičení. Berry se totiž rozhodl přepracovat v britském kulturním prostředí notoricky známé televizní znělky a pohrát si s jejich zvukem. Legendární motiv z Doctora Who původně od Delii Derbyshire tak najednou místo má tak najednou vibe acid rockové kapely, v přepracované verzi znělky k legendární hitparádě Top of the Pops se zase Berry pouští do vokodéru a utopické atmosféry vyvolávající ducha doby, kdy se ta nejoriginálnější hudba své doby bez velkých řečí pouštěla milionům lidí na veřejnoprávní stanici. „Fantastická deska,“ napsal jeden z fanoušků. „Jestli jste hudbu Matta Berryho nikdy neslyšeli, nepřistupujte k ní jako ke komediální nahrávce. Zábava to ale je.“ Na lepší shrnutí asi nikdo nepřijde. Matt Berry samozřejmě nedokáže ze své osobnosti úplně odstranit komediální složku a ani by nemělo smysl se o to pokoušet. Jeho schopnost vytáhnout z tradice britské populární hudby to podstatné a přeměnit to do podoby, která je relevantní i v dnešní době, jej ale z přehledem vyvazuje ze škatulky zpívajícího komika.