Jak se opera vrátila z Ameriky zpět do Evropy

  

»Více než dvě stě let nám Evropané posílali svoje opery. Nyní jim je všechny vracím zpět.« (John Cage, Europeras 1&2)

Slunce zapadá nad džunglí. Dvoje housle hrají rozkošný Wagnerův motiv a operní diva v mužském kostýmu zpívá Humperdinckovu večerní motlitbu. V zadní části jeviště hoří řecký chrám.

Na Rúrském trienále bylo u příležitosti 100. výročí narození Johna Cagea uvedeno jubilantovo dílo Europeras 1&2, které má svoje kořeny v roce 1987 a vzniklo na objednávku frankfurtské opery. Ve Frankfurtu byla v témže roce uvedena premiéra až do letoška reprízovaná jen jednou – počátkem devadesát let v Curychu. Důvodem více než dvacetileté prodlevy není jen náročnost tohoto kusu, ale též skutečnost, že se operní domy vědomě brání uvádění moderních děl, která by mohla odradit a znepřátelit konzervativní operymilovné publikum.

Již jen název tohoto díla a jeho fonetická podoba se mohou stát předmětem dlouhých spekulací a výkladů – v tomto případě je však třeba zůstat v anglickém originále – »Your Operas«, vaše opery resp. naše opery, evropské opery či dnes možná i euroopery. Řada metafor a rozmanitých výkladů nevyplývá jen z názvu, nýbrž i ze vzájemné vizuální a zvukové koexistence mnoha různých, na sobě nezávislých zdrojů.

Citát, v němž nám Cage slibuje, že pošle zpět do Evropy všechny její opery, trefně charakterizuje proměnlivé předivo árií, jevištních obrazů, kostýmů, postav a gest z dějin opery. Stejně jako ve svých ostatních skladbách zde Cage ponechal většinu skladatelských a inscenačních rozhodnutí na čínském orákulu zvaném Kniha proměn. Dílo Europeras 1&2 lze tedy charakterizovat jako operu proměn, která se nám představuje jako neustále se proměňující krajina složená ze zvuků a obrazů a v níž působí na sobě nezávislí protagonisté – deset zpěváků, třicet instrumentalistů a šedesát asistentů.

U svého operního opusu rozšířil Cage kompoziční metodu na všechny parametry k opeře náležející. Jejich zrovnoprávněním a nezávislostí tak vzniká polyfonie bezpočetných hlasů osvobozených od ilustrativních souvislostí, v nichž byly po staletí ukotveny, a nyní jim je umožněno se rozvinout do nové překvapivé podoby. Vzniká „zahrada obrazů“, nad níž se střídá mlha, slunce, sníh a vítr a jejíž proměnlivé osvětlení otevírá nové perspektivy. Z výhradně starých zvuků vzniká dosud neslyšená hudba. Europeras 1&2 není negací opery, jak se někteří mylně domnívají – to jen Cage zbavil publikum balastu operní historie a  vytvořil prostor pro nové významy, interpretace i posluchačovy resp. divákovy fantazie.

Na námitky, že mohou být někteří posluchači znepokojeni, když v jednotlivých partech nenacházejí žádné souvislosti, odpověděl Cage důvtipně, že pokud se jim tyto souvislosti nedaří nalézt, mají před sebou ještě hodně práce…

Ústřední roli v realizaci Europeras 1&2 pro Rúrské trienále 2012 hraje impozantní prostor bochumské Jahrhunderthalle. Specifická charakteristika této průmyslové haly a její enormní rozměry dávají hudebnímu a obrazovému materiálu opery 17. až 19. století jiný historický rámec. Původní privilegované postavení zpěváků v barevných kostýmech v kontrastu s černobílým provedením scény při frankfurtské premiéře bylo v novém nastudování opery změněno. Platí to zejména pro první část opery (Europera 1), která představuje živoucí organismus pohybující se v nečekané hloubce prostoru, ve velkých vzdálenostech, s vizuální silou a neustálou změnou jevištních obrazů a  kostýmů. První část lze do značné míry vnímat jako operu „k vidění“. Provedení druhé části opery (Europera 2) je naproti tomu velmi úsporné, hloubka prostoru mizí, postavy se objevují v bezprostřední blízkosti obecenstva a celá scéna, vyvedená v černobílém kontrastu, působí dvourozměrně – vše s cílem podtrhnout akustickou stránku a stvořit tak operu „ke slyšení“. Obě operní části jsou uvedeny bez dirigenta, kontrola času se provádí za pomoci digitálních hodin viditelných z jeviště i z hlediště. Oddělení scény a orchestru bylo i při bochumském provedení zachováno, přestože se orchestr nenacházel v orchestřišti, tak jako tomu bylo při premiéře ve frankfurtské opeře, nýbrž po stranách jeviště, několik metrů vysoko nad jevištěm na galeriích a můstcích. Součástí instrumentálních partů Europery 1&2 jsou rovněž tzv. „truckeras“, zvukové koláže sestávající ze stovek evropských oper navrstvených přes sebe, které se čas od času s velkou dominancí zjeví a  mají za cíl vyvolat podobný dojem jako kolemjedoucí nákladní vozidlo (truck). 

Nastudování Cageovy opery se ujal Heiner Goebbels, v osmdesátých letech známý z působení v různých experimentálních projektech – Sogenanntes Linksradikales Blasorchester (Takzvaný levicově radikální dechový orchester), duo Gobbels/Harth a skupina Cassiber. V devadesátých letech se Goebbels začal věnovat sólové dráze, v níž zpočátku dominovalo zhudebňování textů Heinera Müllera (Osvobození Prométhea, Volokolamská silnice, Zpustlý břeh z cyklu „Hörstücke“) a později orchestrální skladby a scénické koncerty ve spolupráci s Mladou německou filharmonií, Berlínskou filharmonií a jako rezidenční skladatel při Lucernském festivalu a skladby na poli hudebního divadla s Ensemble Modern. Odsud byl již jen kousek k místu intendanta a uměleckým ředitelem Rúrského trienále, které se datuje od roku 2010. Zdánlivě nesouvisející minulost a  přítomnost nabírá zcela jasné obrysy, budeme-li sledovat Goebbelsovy čím dál častější spolupráci s řadou divadelních a hudebních festivalů, v  nichž usiloval o rovnováhu textu, obrazu, hudby, světla, pohybu a  scény.

Po skončení operního představení byl divákům nabídnut další prostor ke hře. U čtyřiašedesáti stolků rozmístěných na jevišti bylo po dobu 32 minut možné se setkat a pohovořit s jednotlivými představiteli operního představení – zpěváky, sólisty, tanečníky a techniky. Po uplynutí několika málo minut se ozval mohutný zvukový signál (sestávající z již zmiňovaných truckeras), po němž si diskutující vyměnili svoje místa. Využili jsme této příležitosti a zeptali se, zda se jednotlivá představení (celkem šest repríz během Rúrského trienále) od sebe liší co do výběru hudebního materiálu. Odpověď byla nabíledni – kvůli technické náročnosti scénického provedení jsou všechna provedení stejná. Původní myšlenka Johna Cagea tedy nebyla zachována, neboť se při uvedení jeho oper mělo jednat vždy o originální kus s jinými sóly, áriemi, gesty, divadelními akcemi, kdy měl výběr záležet na jednotlivých interpretech. Forma tedy tentokrát zvítězila nad obsahem, ale bylo to velmi působivé vítězství.

 

John Cage: Europeras 1&2 – Hudební divadlo sestávající z 128 oper ve 32 obrazech

 

Divadlo a hudba —  John Cage

Režie — Heiner Goebbels

Scéna, světla, video — Klaus Grünberg

Kostýmy — Florence von Gerkan

Choreografie — Florian Bilbao

Hudební nastudování — Harry Curtis

Programování a spolupráce — Hubert Machnik

Zvukový design — Willi Bopp

Dramaturgie — Stephan Buchberger

Režijní spolupráce — Matthias Mohr

 

Soprán — Ilse Eerens, Asmik Grigorian

Alt — Susanne Gritschneder

Mezzosoprán — Liliana Nikiteanu, Karolina Gumos

Kontratenor — Yosemeh Adjei

Tenor — Robin Tritschler

Baryton — Nikolay Borchev

Bas — Frode Olsen, Paolo Battaglia

 

Festivalorchester der Ruhrtriennale

Místo konání — Jahrhunderthalle Bochum

Premiéra — 17. srpna 2012

Další termíny — 19., 21., 29., 31. srpna, 2. září 2012

Délka — 2 hod 45 min