Rodák z německého města Bochum se ve své tvorbě pohybuje od terénních nahrávek k elektronicky generovaným zvukům a od klubových rytmů k instalacím v galeriích soudobého umění.
„Nevadí mi, když lidé během mého vystoupení mluví, pijí nebo různě přicházejí a odcházejí. Moje hudba má nějaký význam a ten není tak snadné zničit pouhým vyrušováním. Stejně tak obsahově vyprázdněné hudbě nepřisoudíte význam tím, že během produkce zavřete dveře a zakážete lidem odcházet.“
Německý hudebník, sound artista a vizuální umělec Thomas Köner se možná nevědomky vyřazuje z proudu jemu podobných tvůrců elektronické hudby už tímhle prohlášením – svoje ambientní plochy zmutované s pokroucenými field recordings nepřipravuje na živá vystoupení natolik pečlivě, jak je ve společnosti laptopářů zvykem; věří, že „žádný koncert nemůže být stejný jako ten předchozí, protože ani publikum není nikdy stejné“.
Neznamená to, že by přípravu na svá vystoupení podceňoval. Jenom koncerty před publikem bere především jako možnost interakce s ním, snaží se mezi pódiem a hledištěm vytvořit „časovou bublinu“, naladit svoje hučivé drones a temně ambientní zářezy na stejně hlubokou frekvenci, jakou tepe jednolitá masa návštěvníků. Málokdy navíc prezentuje svoji ambientní tvorbu samostatně – pětačtyřicetiletý Thomas Köner je totiž především multidisciplinární umělec, který svoji dnes už téměř dvacetiletou kariéru postavil na propojování hudebních nahrávek, fotografií, zvukových instalací i videa.
Signifikantní pro celou jeho tvorbu je rozpolcenost – ať už mezi vizuálního umělce a hudebníka, tematicky mezi zvuk, barvu a vlivy času, nerozhodnost, jestli být techno producentem nebo sound artistou – ze zdánlivé dvoukolejnosti ale nejčastěji vznikají zajímavá díla, nerozhodnost také nutí Thomase Könera přemýšlet nad odlišnostmi různých přístupů.
„Výstava nebo projekt, který prezentuji v galerii, je daleko ustálenější forma – samotné dílo je na výstavě jako divoké zvíře v kleci, zasadím ho tam a dál už se o něj nemusím starat. Vystupování na pódiu je pro mě daleko větší výzva, protože si člověk nemůže být ničím jistý.“
Příliš mnoho nástrojů a málo zvuku
Ze studií na konzervatoři v Dortmundu si podle vlastních slov odnesl především schopnost „vnímat zvuk“, která je podle něj při vnímání hudby naprosto zásadní. Při studiích ale zažil klasické zklamání mnoha umělců, kterým škola nedá to, po čem pátrají. „Všude bylo moc hudebních nástrojů, moc notových zápisů, ale se zvukem to všechno mělo jenom málo společného.“
Z Könerova prvního zaměstnání (na začátku devadesátých let pracoval jako zvukař při výrobě filmů) a záliby ve fotografii poté vykrystalizovalo hlavní téma, které se táhne všemi jeho pracemi: vztah zvuku a jeho barvy k obrazu, působení času. Köner tato témata propojuje nejenom ve videích (minimalistických videoklipech k ambientní hudbě), ale i v instalacích, net artu a performancích.
Jeho obsesi časem vhodně ilustruje performance Alchemie. Ta zkoumá působení času na filmový materiál (desetimetrový filmový pás je během projekce poléván chemikáliemi, obraz na pásu se tady každým provedením mění, každé tak je unikátní), ne každá akce Thomase Könera je ale přísně zatížená určitým konceptem. Projekt Quasar, na kterém spolupracoval s filmařem Jürgenem Reblem, diváky uzavírá do světa pulzujících kvasarů, vizuálně oslnivých animací, mlhy a dokonale padnoucího minimalistického hudebního doprovodu – cíl projekce je podle dvojice autorů jenom jeden – „prozkoumat hranice vnímání, světa mezi spánkem a bděním.“
Ve videu Suburbs Of The Void, které získalo ocenění na berlínském festivalu umění a digitální kultury Transmediale v roce 2005, ukazuje Köner liduprázdnou ulici ve finském městě poblíž polárního kruhu. Video, poskládané z dvou tisíc fotografií pořízených průmyslovou kamerou, je téměř statické, blikají jenom semafory. Podle Könera ale právě zdánlivá absence čehokoliv akčního donutí člověka soustředit se na sebemenší náznak pohybu, zostří mu smysly. Lépe pak vnímá drobné změny v jednolitém proudu doprovodné hudby. Právě videem Suburbs Of The Void dává Köner nejlepší návod, jak k jeho hudbě přistupovat.
Kromě kolaborace s uznávaným improvizátorem na saxofon a hlukařem Ulrichem Kriegerem proslul především jako polovina techno dvojice Porter Ricks, kterou ve spolupráci s Andym Mellwigem opět položil na rozhraní – tentokrát mezi zvukové umění a klubovou hudbu.
Sólovou kariéru coby průzkumník delikátních záhybů hudby zahájil Thomas Köner v roce 1990 koncepčním albem Nunatak Gongamur s jedenácti bezejmennými skladbami, které jsou vytvořené z procesovaných a modulovaných vyzvánění gongu. Učebnicovým příkladem Könerovy práce se zvukem je ale o sedm let mladší nahrávka Nuuk – Köner se tu na ploše sedmi kompozic vyznává ze své lásky k hlubokým frekvencím a jenom pozvolna se měnícím dronům. Výsledkem je na první poslech běžné temně ambientní album, které se ale cele rozevře teprve tehdy, když se posluchač maximálně oddá hutnému zvuku. Cesta albem Nuuk pak připomíná skok do černého jezera, které nad hlavou posluchače uzavře neprostupnou střechu z chladně elektronických vln.
Na desce Zyklop z roku 2003, vydané na renomovaném labelu Mille Plateaux (sdružuje taková jména IDM a ambientní elektroniky jako Oval, Alva Noto, Frank Bretschneider nebo Vladislav Delay), naznačil možnosti propojení terénních nahrávek s přitakáváním elektronických útržků – přes ambicióznost celé desky (první skladba trvá bez minuty celou hodinu) je nahrávka z dnešního pohledu jenom jedním z mnoha pokusů vytvořit atmosféru pomocí důmyslného spojení konkrétního (cvrkot hmyzu, praskání ohně, let tryskáče a dokonce i zprofanované šumění moře) s abstraktním (více méně standardní ambientní plochy). Viděno dnešní optikou jde o tradiční experiment a ačkoliv to zní jako protimluv, ve vodách elektronické hudby žánr zvaný „experimental“ zmutoval do hudby, která má svoje koleje už také vyjeté.
La Barca!
Snaha zkoumat terénní nahrávky a možnosti jejich originálního využití ale Könera neopustila. Dál spolupracoval s hudebníkem a pedagogem Yannickem Daubym, který se kromě nahrávání zvuků žab na Taiwanu věnuje přednášením o zvukové prostředí a vnímání zvuku obecně. S terénními nahrávkami se nakonec vypořádal na své zatím poslední desce La Barca (2009, v těchto týdnech vychází i jako reedice na LP), kterou internetový magazín Boomkat označil za jednu z nejlepších žánrových nahrávek loňského roku. Ta následuje směr vytyčený na předchozích albech, přesto zajímavým způsobem inovuje způsob, jakým Köner na hudbu nahlíží – na první letmý poslech může znít jako nepříliš invenční dark ambient, který propojuje fatalistické klavírní údery s nasamplovanými promluvami různých (nám neznámých) lidí. Názvy dvanácti skladeb ale poodhalí koncept, který na La Barca proplouvá – na pojmenování všech kompozic si Köner vystačil jenom se souřadnicemi (např. 35° 40‘ N 139° 42‘ E) a hrubým časovým určením (Hour One, Hour Four atd.). Na myšlenkové mapě alba se (po patřičném dohledání souřadnic na Google maps) narýsuje hrubý náčrt Könerovy cesty po světě; souřadnice odhalí Tokyo, Kanárské ostrovy i Špicberky. Společně s časovým určením se pak vyrýsuje na povrch příběh cestujícího a hledajícího Thomase Könera, který sbírá zvuky typické pro tu kterou část zeměkoule. Napodobuje tak průkopníky hudby, kterou jsme si zvykli nazývat „world music“, s tím rozdílem, že nejde po exotických hudebních nástrojích a ani si nehraje na archeologa tradiční folklorní hudby.
Z každé části světa si odnáší jenom promluvy jejich obyvatel, jejichž obsah je pro člověka, který neumí arabsky (Egypt) nebo hebrejsky (Izrael) nesrozumitelný. Právě obsahová nevyřčenost Könerových odyseí po světě je nakonec největší devizou alba, zatahuje posluchače do obsahu hudby, který si každý musí dotvořit sám. Nezajímá jej obsah promluv, ale především zvuk lidského hlasu a odlišné nuance různých jazyků. Proto vedle sebe může postavit francouzskou prodavačku, která v supermarketu markuje zboží a zapáleného muezzina, který z ochozu minaretu svolává věřící k modlitbě.
S terénními nahrávkami navíc Thomas Köner zpětně manipuluje (což jenom zdůrazňuje jeho zájem o samotný zvuk nahrávky, nikoliv o její význam) – tolik populární (a snad nejvíc zneužívaný) zvuk dětí hrajících si na hřišti je najednou skoro hrůzostrašný, protože každý zvukový detail může být promotaný do úplně jiných konotací. Zvonící tramvaj v Barceloně se podobá porouchané vesmírné lodi, původně nenápadné štěkání psů evokuje mytologické trojhlavé příšery.
Přese všechny koncepty a umělecké záměry Thomase Könera zůstává La Barca především albem, které je radost poslouchat – není manýristické, občas by se chtělo říct, že Köner nic zbytečně nevymýšlí, jenom skrze svoji desku nechává desítkami různých hlasů vyprávět příběh celého světa – na posluchači pak je, na kterém místě (a tedy ve které skladbě) se bude cítit nejlépe.
Doporučený poslech:
Thomas Köner – Nunatak Gongamur [Barooni 1990]
Thomas Köner – Nuuk [Big Cat UK Records 1997]
Thomas Köner – Unerforschtes Gebiet [Die Stadt 2001]
Thomas Köner – La Barca [Fario 2009]