Irská kapela Lankum nepřipomíná nic z toho, co se na vás vyvalí v dublinských turistických hospodách. Jejich hudba je syrová, experimentální, navazuje na dlouhou tradici a přitom zní naprosto současně.
Nadjezd Hammersmith, obří most postavený v roce 1961, najdete v západním Londýně. Jeho betonovému tělu, které nese silnici A4 spojující Cromwell Road a Great West Road, musel v šedesátých letech ustoupit třeba i hřbitov přilehlý k místnímu kostelu sv. Pavla. Právě pod tímhle mostem žila v sedmdesátých letech Mary Delaney, slepá irská cestovatelka a zpěvačka lidových písní, která si svoje melodie přinesla z cest po Irsku i Velké Británii. Jednu z těch nejzásadnějších, What Will We Do When We Have No Money, zazpívala někdy v polovině sedmdesátých let Jimu Carrolovi a Patovi Mackenziemu, kteří ji nahráli a později vydali na kazetě Early In The Month Of Spring. V roce 2003 se pak objevila i na vlivné kompilaci From Puck To Appleby. Říká se, že slepá zpěvačka Mary Delaney pořád ještě kdesi v Londýně žije, o původu téhle písně už se ale asi nic nedozvíme. Je pravděpodobné, že vznikla u ohniště, u kterého se potkávali cestovatelé z různých koutů Británie i Irska.
Důležité ale je, že tahle píseň žije dál. A otevírá se úplně novým posluchačům. Kapela Lynched, která se později přejmenovala na Lankum a podepsala smlouvu s předním britským nezávislým labelem Rough Trade, ji na svých vystoupeních zpívala během celé dekády. Studiovou verzi pak konečně pořídila pro své album Between The Earth And Sky z roku 2017. Místo ohnišť a starých cest teď tahle skladba putuje spíš po internetu – Youtube je plný komentářů posluchačů, kteří se nijak zvlášť nezajímají o ostrovní folkorní hudbu, ale skladba se k nim přes nejrůznější kanály přece jenom dostala. A hluboce je zasáhla.
Lankum mají určitě výhodu ve zmíněné distribuci labelu Rough Trade, u kterého vydávají jak jména spojená s experimentálním popem (Dean Blunt, Black Midi, Micachu), tak veteráni ostrovního nezávislého písničkářství (Belle & Sebastian, Jarvis Cocker, British Sea Power). Lankum do téhle sestavy dokonale zapadají. Podle zpěvačky Radie Peat jsou sice spirituálním domovem kapely dublinské hospody jako Cobblestone, Thomas House nebo Devitts, zároveň se snaží vykračovat ze své komfortní zóny a propojovat irský folklor s mnoha aktuálními ozvuky. „Do Cobblestone mě vodil už můj otec,“ říká zpěvačka Radie Peat pro magazín The Journal Of Music. „Vepředu se pouští hudba, vzadu se hraje naživo. Když do Dublinu přijede kdokoliv z našich kamarádů, bereme ho vždycky do Cobblestone,“ dodává Radie Peat s tím, že když se unavená kapela vrátí z turné, chodí si odpočinout právě do téhle hospody. A nedělá to jinak než živým hraním. Odpočinek od hudby prostřednictvím hudby – i tohle naznačuje, jak hluboce jsou Lankum propojení s tradicí.
Zároveň se ale dotýkají mnoha jiných scén. Recenzentka deníku The Guardian Jude Rodgers přirovnává jejich novou desku The Livelong Day ke zvuku Swans, My Bloody Valentine nebo Sunn o))). Podle zpěváka Daragha Lynche je tenhle zvuk jenom logickým vyústěním něčeho, v čem se Lankum pohybovali od úplných počátků. „Můj přístup k hudbě během dospívání formoval punkový étos,“ říká Lynch ve zmíněném rozhovoru pro The Journal Of Music. „Poslouchali jsme tenkrát hodně punkových kapel a nasáli jsme celý ten mód jejich fungování: zakládání kapel, pořádání vlastních koncertů, fungování v komunitě. Pak jsme to jenom přenesli do folku. Folková a punková scéná má hodně společného,“ dodává Lynch.
Výsledkem tohoto setkání punku, folku a experimentální hudby je hybrid, který sice pevně stojí na tradičních lidových základech, zároveň ale často nabourává písňovou formu a pouští se rozsáhlejších kompozic, často instrumentálních. Současná podoba Lankum na desce The Livelong Day je hodně ovlivněná drone music a drženými tóny, základním stavebním kamenem je starý ruský akordeon a irské dudy. Ty ale málokdy nesou melodii, často spíš slouží jako bzučivý podklad, podobný spíš zvukům, které najdeme na deskách Earth nebo v mírnějších polohách zmíněných Sunn o))). V těch nejlepších momentech desky se tyhle přístupy kombinují.
Klipová skladba The Young People, která se z chmurného začátku o sebevraždě postupně dostane k euforickému refrénu, se prý zrodila v hlavě Daragha Lynche v okamžiku probuzení. Sám si zezačátku nebyl jistý, jestli jde o skotskou lidovku, nebo jestli melodii vymyslel sám. Ve studiové verzi už ale o originalitě není pochyb – střídání dlouhých, táhlých pasáží s irskými dudami, které zní v refrénu, a pomalu deklamovaných slok postupně rostoucích do vícehlasého refrénu, je naprosto nezaměnitelné a pro Lankum typické.
Kromě irských dud a akordeonu zní na The Livelong Day i harmonium nebo koncertina, druh knoflíkové tahací harmoniky, který vznikl ve třicátých letech devatenáctého století. Souzvuk těchto nástrojů se Lankum nebojí nechat naplno propuknout v meditativních instrumentálních skladbách jako Ode To Lullaby nebo The Pride Of Petravore. V nich už se naplno překračuje hranice mezi lidovou hudbou, temným ambientem a industriálním tepáním. Jako když krajinu poprvé zahalí kouř z továrního komína. Zároveň je u The Livelong Day naprosto klíčové i řazení jednotlivých skladeb – nejde už jenom o sebrané písně z různých koutů času a prostoru, ale o dramaturgicky pečlivě vystavěné album, které funguje spíš jako dlouhý příběh. Jsou tu zastavení, nečekané obraty, oddych, na druhou stranu zase zrychlení, intenzita i hluboké emoce. Čas se při poslechu nezastavuje. Jenom přestává být lineární.