Bristolský producent a šéf značky Tectonic Rob Ellis alias Pinch platí za jednoho z nejortodoxnějších vyznavačů meditativního basového přetlaku a „pure dubstep vibez“, jak dokládá jeho vlastní temná produkce i výčet releasů na jeho labelu; o to zvláštněji mohlo působit, když coby upoutávku na svůj letošní Fabriclive mix vypustil na internet zdarma ke stažení docela jinou hudební selekci. Mix pojmenovaný „Oh No, Not Another Dubstep DJ Playing House Music“ byl přesně tím, na co upozorňoval jeho název – výběrem převážně nových houseových tracků v režii zapřisáhlého dubstepového puristy.
Přes notnou dávku ironie dokládá Pinchův ambivalentní přístup mnohé – houseový párty takt se dnes začíná vkrádat do tvorby dříve zarytých producentů „bass music“ (viz. článek Bass/House Andrewa Ryce publikovaný na webu Resident Advisor). Bass music je dle samotného Pinche dost zavádějící a zevšeobecňující název pro širokou skupinu elektronické hudby (garage, 2step, grime, dubstep etc.), která akcentuje význam basů (či subbasů), nezřídka se spíše než v pravidelném rytmu vyžívá ve zlámaných beatech a pracuje s jiným způsobem gradace a odlišným zapojením budování a uvolňování napětí než klasické lineární taneční styly jako právě techno a house.
Nicméně, nyní se zdá, že i již tak dost pofidérní označení „bass music“ ztratí do budoucna svůj smysl úplně – „dubstepových DJů, kteří hrají house“ je totiž čím dál tím více, ať už jde o mladé tvůrce jako je třeba Midland, Ben UFO a Georgie FitzGerald, či matadory typu holandského Martyna nebo šéfa labelu Hotflush Paula Rose alias Scuby, jehož letošní deska Personality je opravdovým úkrokem – ze složitě stavěných rytmických houštin do světa euforického klubového zvuku house; z beatového futurismu do světa blyštivého tanečního retra.
Podobný žánrový přelet se však zdá v současnosti provádět i velká část (převážně americké) indie rockové scény – a v tomto případě jde o mnohem znatelnější odklon; přeci jen, od indie rocku noiseových experimentů a postpunkových nálad je to k nejstaršímu stylu taneční elektroniky daleko větší kus cesty. Fascinace klasickým housem chicagského střihu má totiž u mladé generace indie muzikantů a publika mnohem závažnější následky, nezřídka ústící ve změnu životního stylu – snad nejvýstižnějším příkladem takřka náboženské konverze indie komunity k rovným párty rytmům může být klip ke skladbě s příznačným názvem Church Song od portlandského dua The Miracle Club.
Právě Portland byl a stále je široce vnímán především jakožto základna mnoha garážových projektů – a je tomu tak i ve skutečnosti, s tím rozdílem, že členové oněch sestav v současnosti houfně berou do ruky namísto kytar programovatelné bicí automaty; velmi podobná je i situace na současné kalifornské „lo-fi scéně“, možná jen s rozdílem existence již zavedené lokální taneční komunity. Na rozdíl od elektronických „bass music“ producentů a DJů (z nichž většina je, pravda, z Británie), kteří začínají klasické houseové formule po svém upravovat a v nových konstelacích zařazovat do svých repertoárů, jde u zaoceánské „hipsterské“ (negativní konotace toho výrazu ponechme stranou) scény v určitém ohledu o výraz více či méně uvědomělého retra – projekty a skupiny jako právě The Miracle Club, Ital, Mi Ami, Fort Romeau, Teengirl Fantasy a další, zní jako klasický chicagský house a jejich ambicí se zdá rozhodně není posouvat už tolikrát obměňovaný styl někam dál. Přesto se zdá, že nejde o pouhý muzikální výstřelek či stylový fetiš, což svým způsobem dokládá i kvalitní a zcela vážně braná tvorba výše zmíněných uskupení.
Pro celou „indie-goes-dance“ hudbu se vžil, alespoň v publicistických kruzích, lehce pejorativní (na vině opět slovo „hipster“) termín „hipster-house“; hudební kritik John Calvert přišel s vlastním názvem „chill-rave“. Ona možná pejorativnost pochází ze zdánlivého protikladu uvnitř těchto slovních spojení; rave přece nikdy nebyl „chill“ (uvolněný), trendy hipster se továrnímu houseu vyhýbá jako čert kříži. Jako by prostá názorová strnulost a žánrové/stylové stereotypy dopředu vylučovaly možnost brát fenomén nové vlny tanečních producentů vážně. Dost možná zde k pocitu všeobecné nedůvěry přispívá i určité odsouzení z obou stran pomyslné názorové barikády – zatímco pro rockery (a v menší míře dozajista i pro ty s předponou indie-) je taneční hudba přinejmenším „neseriózní“, pravověrní kluboví residenti zase pohlížejí na nově příchozí s určitou dávkou despektu, coby na „přelétavé“ elementy. A dost možná se diví, že je trendy diktující vítr zavál právě na taneční parket.
Zvuk většiny těchto „nově příchozích“ má však často velmi blízko k tomu, jaký panoval na konci osmdesátých a začátku devadesátých let právě v kolébce house music Chicagu. V určitém smyslu tak je jejich hudba mnohem purističtější, než u zavedených jmen scény pravidelných čtyřdobých rytmů – například album Kingdoms zmíněného producenta Fort Romeau, které vyšlo letos na labelu 100% Silk, proklamované „základně hipster-houseu“ a taneční odnoži nezávislé značky Not Not Fun, je jedním z nejlepších počinů na poli čistokrevné taneční euforie tohoto roku a po dlouhé době opravdu kvalitním „four-to-the-floor“ deskou, která si vystačí bez dnes pro upoutání pozornosti ve světě elektroniky takřka nutných „progresivních“ přívlastků „deep“ či „tech“. Duo Teengirl Fantasy zase chystá album na kultovní taneční značce R&S Records a berlínský festival Club:Transmediale zasvětil první vydání své nové klubové noci Polymorphism zaměřené na inovativní směry v elektronické hudbě právě značce 100% Silk.
V průvodní tiskové zprávě k Polymorphism jsou vystupující z 100% Silk popisováni jako „znalí historie, ale nikdy ne pouze retro“. Na druhou stranu může působit poněkud zvláštně, že se většina „hipster-house“ projektů věnuje pouze klasickému chicagskému a detroitskému zvuku – a svým způsobem tak vlastně vymazává zhruba dvacet let vývoje, kterými si tyto styly prošly. V podstatě tak nenaskakují na již rozjetý vlak, ale vrací se pěšky zpět na výchozí stanici, odkud vyjíždějí znovu – chtělo by se říci, s cílem nikam nedojet, když začátek (houseu) je zde zároveň i cíl. Nejde pak v tomto případě o čisté retro, bez ambice posouvat hudební vývoj po nových kolejích? A pokud ne, nevedly by ty „nové“ po stejné trajektorii, těsně vedle těch starých?
Známý hudební publicista Simon Reynolds se fenoménem retra a vývojové zacyklenosti v populární kultuře obšírně zabývá ve své zatím poslední knize Retromania. Dle jeho pojetí by hipster-house takřka bez diskuse spadal do kategorie „retro produktu“, tedy „zbrusu nového produktu, který se snaží maximálně napodobit staré vzory“. Situace je však složitější a sám Reynolds se o hipster-houseu a jeho tvůrcích vyjadřuje na svém blogu Energy Flash : „Přestože většina z nich je šíleně posedlá klasickým housem, tak trochu zapomínají, že zde už existuje jedna houseová kultura, z původního houseu pocházející a během doby se vyvíjející. Čím to, že na ní odmítají participovat? Může to být tím, že se jim dnešní houseová kultura a společnost lidí house konzumujících z nějakého důvodu nezamlouvá? Není to přece tak, že by původní house zmizel z povrchu země a bylo ho nutné nějakým způsobem resuscitovat. (…) Všechno to svádí k podezření, že hipster house= lidi, kteří by se svojí tvorbou na současném parketu neuchytili. Což ovšem neznamená, že hudba, kterou tvoří, nemá svoje osobní kouzlo a přitažlivost mimo daný kontext.“
S relativizační apologií z poslední věty citovaného Reynoldsova komentáře se dostává na řadu faktor, který bývá v debatách o upřímnosti/neupřímnosti, originalitě a retro fetišismu vyznavačů „resuscitovaného houseu“ poněkud zanedbáván – tedy, jejich osobní přístup a otisk vlastní, od současných producentů taneční elektroniky značně odlišné hudební filosofie. Většina tvůrců házených do škatulky „hipster-house“ pochází z lo-fi, noiseové či indie-rockové scény – a většina z nich také kvůli znovunalezenému čtyřdobému taktu neopouští své původní projekty, ale zakládá nové, „houseové“. Často kladený důraz na lo-fi zvukovou kvalitu a její možnou nekompatibilitu s na vysokou kvalitu zvuku uvyklým prostředím klubové elektroniky (alespoň co se týče dnešních standardů) rozhodně nebere v potaz rovněž často nízkou kvalitu a mizerný mastering tracků z dílny původních houseových pionýrů – ostatně, groove je jinde než v ostrosti zvuku. „Reakce lidí jsou často typu ‚Aha, takže je to lo-fi‘, nebo ‚mastering nestojí za nic‘. Ale třeba i na Traxu vyšly desky, které jsou namixovány příšerně, a Omar S vydává tracky, které jsou mnohem syrovější než cokoliv na 100% Silk“, hájí odkazem na klasický taneční label a kultovního tvůrce svůj lo-fi přístup k houseu Daniel Martin McCormick, který začínal kdysi hrát v posthardcoreové kapele a nyní vystupuje jako polovina formace Mi Ami a sólo jako Sex Worker a Ital. S posledním z jeho tvůrčích alter eg bývá ostatně nejčastěji spojován právě label 100% Silk a hipster-house vůbec; svojí poslední „italovskou“ desku Hive Mind sestávající z pěti zamlžených „divno-houseových“ opusů, každý zvíce deseti minut, však už McCormick vydal na Planet Mu – značce, která se ve světě „pravověrné“ elektroniky despektu bát rozhodně nemusí.
Důvěrnost a kouzlo svébytného přístupu tvůrců vyrostlých ve světě zcela jiné hudby a okouzlených housem, ať už pramenící z aplikovaného lo-fi zvuku a neohlížení se na zaběhlé standardy či z důvěrné a láskyplné obeznámenosti s klasickou érou chicagského zvuku (přestože získanou poměrně nedávno – o to víc překvapující však takové „pozdní“ setkání pro mnohé tvůrce taneční hudbou nepolíbené může být), může být totiž přesně tím, co jejich leckde opovrhovanou a vysmívanou snahu dokáže povýšit nad sterilní studiové produkce. House dělaný na koleni totiž nemusí být pouze do sebe zahleděným retrem, ale naopak otevřením se světa taneční hudby místům a publiku, které k němu dosud, buď pro nedůvěru ke komerčnímu spektáklu (jakým se house ve své stadiónové podobě stal dnes) nebo pro těžko proniknutelné insiderství klubového podzemí, nemělo či nenalezlo přístup. A hipster-house je tak ve své podstatě nejen oživením starého zvuku, ale i části tehdejší situace a specifického prostředí undergroundu – obchází rodokmen lineárních rytmů přímo ke kořenům a taneční mízu saje přímo z nich.
Kalifornská hudebnice z projektů Pocahaunted a LA Vampires Amanda Brown, která spolu se svým manželem Brittem Brownem stojí za labely Not Not Fun a právě 100% Silk, se nařčením z přílišné derivativnosti a retro přístupu v zásadě nebrání; míra jejího osobního zapálení pro věc však vyvrací zbytek pochyb o neupřímnosti tanečních „epigonů“: „Je pravda, že se snažím zvýraznit pouze to, co ze zlaté éry taneční hudby miluju nejvíc. Na druhou stranu by se mi ale nelíbilo, kdyby každý dělal jen čisté disco, house nebo techno. To, o co mi vždy jde, je otisk osobnosti – koneckonců, to je to, co vytváří umělce, ne žánr, v jakém se pohybuje“.
„V současnosti probíhá ta debata ohledně ‚hipster-houseu‘. Můžete říci, že je to blbost, to takhle rozebírat, ale z určitého pohledu je to docela opodstatněná diskuse. Protože o co zde vlastně jde? Jde o hudbu pro lidi, co chtějí tancovat? Anebo pro ty, kteří taneční hudbu moc nemusí a chtějí si jen přikrášlit svojí kolekci rockových či noiseových nahrávek? Je to asi věc každého tvůrce a vlastně ve výsledku ani ne moc důležitá. Ale u mě je to jasné – chci dělat opravdové taneční tracky“, vyznává se z vlastních čistě tanečních úmyslů Daniel McCormick alias Ital. A jím vyslovená touha by mohla být i mottem v pozadí života labelu 100% Silk. Protože dokud má „hipster-house“ svůj hlavní cíl (a tomu odpovídající schopnost) lidi roztancovat, je jeho existence v duchu hesla grooveových průkopníků více než ospravedlněna.
