Label Excite Bike Tapes (https://www.exbxtapes.com/) započal svou existenci vcelku symptomaticky: kompilací. Jako by bylo třeba nejprve se nechat prostoupit vícehlasím, než se zformuje uzel na síti rozvětvené americké noisové scény. Na první kazetě pod hlavičkou Excite Bike se vedle sebe seřadili D. Yellow Swans, Japanther nebo například Moth Drakula, píše se rok 2004 a lidem kolem vznikajícího labelu je necelých dvacet let. Odvíjející se magnetový pásek má ještě zrnitější zvuk, než na jaký jsme si od té doby stačili navyknout. Výtvarná stránka nahrávky nás vrací do školních lavic, kde z nudy vznikají napůl ornamentální, napůl konkrétní kresby, které promlouvají řečí frustrace a urputného pubertálního odporu. Stopa byla nicméně vyšlápnuta a začíná hloubit své okraje.
Zakladateli Danu Dlugosielskemu se podařilo zanedlouho z labelu utvořit svébytnou zastávku hlukového hnutí. V jeho rodném městě Detroitu totiž vzniká hudební mikroscéna, v níž zakořenila hybridní mutace neidiomatické improvizace a noise. Určujícími se pro ni staly dechové nástroje. Její snahy můžeme také chápat jako vyhrocenou reakci na snahu institucionalizovaného umění vstřebat radikální jazzovou hudbu do svého nitra. Navyklému obecenstvu totiž klade pod nohy celou řadu dosud nepřekonatelných překážek. Ať už mluvíme o podvratném formátu kazetového nosiče, nekvalitně zastřeném zvuku či analogově upravovaném zvukovém vjemu akustických nástrojů, jedná se o atributy, které v současném jazzovém prostředí nehrají žádnou roli či stojí v přímé opozici k jeho cílům. Kazetový noise free jazz jinými slovy říká, že toto obecenstvo odmítá vnímat hudbu jako plynulý tok, ale zaměřuje se na rytmické výčnělky, jež zaručují jistotu sémantických záchytných bodů, jimiž slučují plynutí s prostorem. Zůstávají tak zatíženi na vizualizaci zvukových podnětů, tj. spojení slyšeného s konkrétními pohyby a úkony hráče. Efektování výstupní audiostopy a selhávající zvuk kazetové pásky vytvářejí odosobněnou distanci, v níž se skrývá a ruší autor jakožto Umělec a také zdroj prostorového ukotvení.
V katalogu Excite Bike můžeme samotného Dlugosielskiho nalézt v mnoha rozdílných projektech (Body Morph, Uneven Universe, The Mossy Throats, Feminine Toner). Stojí také za veškerým artworkem vydávaných kazet, v němž se kombinují pestře barevné, víceznačné koláže a malba. Jak výtvarno, tak výsledná hudba v sobě uchovávají moment protnutí, jímž se vzájemně dotýkají. Ustavujícím znakem maleb-koláží je poničené, fragmentarizované tělo v kontrastu s heterogenním pozadím sestávajícím ze skrumáží slastně působících výjevů nakupených na sebe. Rozpojené a zraněné tělo se ocitá mimo jistotu své úplnosti a ve víru spektáklové tekoucí reality zobrazuje subjekt jako roztříštěnou změť bez jasně vymezitelných hranic. Podobně také produkce labelu Excite Bike, komíhající se kolem možností dechových nástrojů, má v sobě něco ze snahy o zvnějšnění vnitřností. Na rozdíl od strunných či bicích nástrojů jsou ty dechové bytostně spojeny se stahy a rytmikou vnitřních orgánů. Nesdělitelná intimita vnitřku se rozprostírá do zvuku saxofonu či trubky, aby byla v zápětí opět zcizena manipulací.
Kromě sólových a kolaboračních projektů Dlugosielského se v katalogu Excite Bike můžeme setkat s kolektivy, jež pracují více či méně v klasičtějším free jazzovém rámci. Přesto je u nich patrná snaha překročit žánrový stín a dovolat se především slůvka „free”, ve volně, a přece tak sevřeně, definovaném žánru. Duo Wasteland Jazz Unit (John Rich a Jon Lorenz) z Cincinnati představují čirý sonický atak ve smyslu těch nejradikálnějších výbojů free jazzu a la Peter Brötzmann. Přesto se pohybují za hranicemi standardů neidiomatické improvizace, především díky extrémně amplifikovanému zvuku a trhanému kvílení kontaktních mikrofonů. Podobný přístup volí také newyorští audioteroristi Talibam!, u kterých ovšem převládá větší důraz na free jazzové vrstvení jasných rytmických zlomů. Pod názvem The Pink Chunk Jazz Band vystupují Daniel Dlugosielski a John Olson z legendárních Wolf Eyes, aby docílili outsiderské kombinace frenetické hry na saxofon a rýh noisové rytmiky vytvářené kontaktními mikrofony. V jejich případě již odklon od jazzu směrem k východiskům post-hlukové scény překračuje únosnou mez, za kterou se konformní posluchač těžko odhodlává. Nutno však říci, že nemusí uplynout mnoho času a z okraje se noise free jazz posune opět do centra hudebního zájmu, tak jako se to již stalo několikrát předtím.