V dnešních metropolích románského světa můžete v zastrčených barech a obskurních hudebních klubech narazit na muzikanty-performery, jež sdružuje společné označení „debilos“. Termín vcelku věrně naznačuje, čeho na takové akci zřejmě budete svědky. „Debilos“ razantně útočí na vkus měšťáka a elitářského snoba svým do očí bijícím pohrdáním zdravým rozumem. Když letos v říjnu vystupoval v žižkovském klubu Anubis španělský performer David Gómez společně s Francouzem Oso El Roto, ten druhý brnkal svévolně na nezapojenou kytaru, tvář i celou hlavu mu zahaloval objekt z alobalu nápadně připomínající nákrčník, přičemž Gómez kvílel a pokoušel se zprovoznit elektrifikovaný kulovitý nástroj vlastní výroby, který vydával zvuky při sebemenším fyzickém kontaktu. V druhé polovině jejich vystoupení, které se zdálo nekonečným, si pak Gómez zafačoval celou tvář izolepou a svíjel se po zemi marně se pokoušeje o zpěv. Obvyklé pocity spojené s prožitkem koncertu zcela vystrnadil úzkostný, ale i osvobozující zážitek trapnosti a nepatřičnosti. Tento exemplární případ vystoupení „debilos“, můžeme chápat jako jednu z mnoha hudebních variací na téma konec umění. V následujícím profilu francouzského labelu Los Emes del Oso zkusme poodkrýt závoj tohoto zjednodušujícího schématu.
Los Emes del Oso je francouzský netlabel, jenž nabízí všechny nahrávky volně ke stažení ve formátu mp3. Lidé stojící za labelem definují vlastní hudbu jako „experimentální lofi francouzsko-chilsko-argentinský punk folk, plný satanské legrace a vážného noiseu grrrrr“. Právě takováto forma netlabelu údajně vznikla při pozorování stojánků s CD-R, které jsou k nalezení v Buenos Aires a obsahují pirátské mp3 klasických kapel, ale také rozsáhlé kompilace neznámých autorů. Symptomatickým formát diy scény, sedmipalec, byl vytlačen internetovou distribucí, která se oprostila od jha peněz. Jejich cílem je probudit v lidech lásku k živé hudbě – label samotný má sloužit jako stroj posílající druhým energii skrze hudbu.
Na Los Emes del Oso najdete pravděpodobně projekty a umělce, se kterými se v Čechách nedostanete příliš do kontaktu. Jedinou výjimku tvoří Belgičan TG Gondard, který několikrát vystupoval v Praze a článek o albu Tes Bras se objevil i zde na stránkách www.hisvoice.cz. Jeho delikátní syntéza křehkého popu, experimentální elektroniky a vzdálených doteků se subkulturou rave raných 90. let, hudebně zřetelně vybočuje z katalogu Los Emes del Oso, ideologicky do něj však zapadá dokonale.
Nejaktivnějším členem tohoto labelu/kolektivu je Oso el Roto, který vydal takřka 14 alb naplněných převážně anarchistickým folk-noisem se značně sebeironizujícím podtónem. Základním poetickým rejstříkem je u něj kritika establishmentu a absurdní humor. Ostatně tato hravá destrukce je obsažena i v názvu zatím jeho poslední desky Cacapipitatalismo. Na svých albech má lovesongy s názvy Vagína Jima Carreyho nebo Tygr fašista. V charakteristice své hudby si vystřihne bizarní kosmologický příběh o zrození dokonalého génia nesoucí všechny rysy bajky, která je však naplněna dadaistickými výjevy. Nepřeslechnutelný je ovšem především jeho hluboký chrapot ozývající se na mnoha deskách katalogu Los Emes del Oso.
Fenomén objevování zapomenutých outsiderů hudební minulosti zase ironizuje projekt Reminiscence na albu Bedroom Anarchy. Fiktivní francouzská metalová kapela 80. let zde předvádí své radikální jamy bez zesilovače s velmi útočnými texty, jejichž autorem je Joss the Mosh. Na kytaru jej doprovází Métal Ben.
Mezi relativně známé a muzikální uskupení patří Dudu Geva a L’Amicale du Tigrou. Dudu Geva je čtyřčlenný ensemble vyzbrojený banjem, bicími, syntetizátorem a diktafonem, přičemž při živých vystoupeních si hráči pokaždé mění své nástroje. Výrazem mají nejblíže k folku, punku a noise. Velmi originální a posluchačsky vděčný je také projekt s vtipným názvem Jim Morrison Mon Cul, v němž můžeme slyšet, jak je Jim Morrison vytahován z formaldehydu a ponořován do kyseliny sírové. Hipízácký folk/blues v jádru zůstává, ale jeho tvar je rozleptán takovým způsobem, na nějž je třeba si postupně zvykat. Přesto na jejich zatím jediné bezejménné nahrávce můžeme zaregistrovat gejzír invenčních nápadů, jejichž hlavním impulzem je ztráta strachu z neúspěchu či trapnosti!
Všechny tyto hříčky můžeme brát jako nezávazné legrácky, ale oklikou se také vrací k emancipaci umělce jako nedotknutelného génia, jenž „bydlí v pravdě“. Neexistuje snad účinější forma ironického odpatetizování tzv. vysokého umění než umělecká sebeironizace. Když Giorgo Agamben ve své knize The Man Without Content hovoří o odštěpení umění od společnosti, k němuž došlo v dobách klasicismu a filosofického idealismu, celou svou úvahu uzavírá konstatováním, že dnešní umělec je člověk bez obsahu, jehož jediným úkolem je neustále podávat svědectví o tom, že umění ztratilo jakýkoliv smysl, jakékoliv možnosti. Tento pochmurný a nostalgický závěr bude zřejmě třeba za chvíli přeformulovat, a to zejména díky uměleckému podhoubí, které zapojuje do svých snah podobné strategie jako francouzský label Los Emes Del Oso.
Zásadním důsledkem této roztržky je totiž vznik tří samostatných účastníků uměleckého provozu: umělce, kritika a diváka. S kategorií kritika se váže emancipace vkusu a v závislosti na něm také kýče. Podobná uskupení jako Los Emes Del Oso systematicky narušují právě uměle vytvořenou instanci dobrého vkusu a zároveň svým anarchistickým přístupem transformují způsoby záznamu, produkce a distribuce hudebních nahrávek. Od hudby už neočekávají vývoj střemhlav kupředu, ale vykružují excesivní kružnice, aby se nezapomnělo, že celá evoluční křivka stojí na velmi nesamozřejmých základech.
Všechna alba a ještě mnohem víc jsou ke stažení zde.
