V angličtině se v běžné komunikaci sousloví tape noise používá ve smyslu syčivého šumění, které je způsobováno navíjením magnetofonového pásku při přehrávání kazety. Tento hluk je k slyšení i na čistém médiu, pokud jej převíjíme naprázdno v kazeťáku. Podobně jako praskot a šum při přejíždění jehly po vinylové desce, je i kazetový sykot něčím, co je bezpodmínečně spjato se svým formátem. O jevu tape noise se můžeme dočíst většinou v negativních konotacích. „Jak se zbavit kazetového hluku nebo dalších nechtěných šumů v pozadí?”, „Jak redukovat kazetový šum na minimum?”. V touze po co nejdokonalejším zvuku, jehož čistota už nebude klást žádnou materiální clonu mezi posluchačem a zvukem, je cosi z audiofilského idealismu. Přesto se v současné hudbě používá termínu tape noise k uchopení takového způsobu vytváření hudby, který záměrně pracuje s defekty a dispozicemi kazetového formátu.
Jeffry Astin patří vedle G. Lucase Cranea (Nonhorse) nebo Aarona Dillowaye k jedněm z nejzajímavějších tvůrců, již soustavně prozkoumávají možnosti tape noise. Katalog jeho hudebního labelu Housecraft Records z velké části okupují právě hudební projekty a kolaborace těžící ze specifik zdánlivě archaického nosiče. Housecraft Records vzniklo jako platforma pro vydávání Astinových projektů a takových nahrávek, které sdílejí společný přístup k hudební tvorbě. Label sídlí v regionálním floridském městě Gainesville. Pláže, intenzivní svit slunce a příboje vln jsou jakoby vetkány do samotné struktury zvuku. Dopadající sluneční paprsky exponují bdělé vědomí a svým zářením smršťují percepci okolní reality na ty nejjasnější odstíny. Tuto kondenzaci jasnosti můžeme pozorovat na ornamentálních výtvarných doprovodech, v nichž se malba přibližuje fenoménu mžitků před očima z dlouhého pohledu do slunce. Barevné mapy sestávající z nejjasnějších odstínů záměrně pracují se zákonitostmi procesu rozlišování objektů ve zření. Lidské oko totiž využívá barevný kontrast k rozpoznávání objektů ve vizuálním poli. V momentě, kdy převládne ve vizuálním poli jedna z krajních poloh na škále jasu, ztrácí se i rozlišující vnímání tohoto pole. Konkrétní rysy se slévají v nerozpojitelnou jednotu, vědomí ztrácí své opěrné body a odstřihává se od mimetických spojů. Jak to vše souvisí s kazetami a labelem Housecraft Records?
Jedním z charakteristických rysů magnetofonového pásku je vrstvení zápisů na jeho povrchu. I když je možné na kazetě znovu a znovu přehrávat jednu audio stopu za druhou, stejně každá z nich v jisté mutaci na pásku ulpí. Ustrnutí zvuku na povrchu pásky je však plně materiální, kazeta sugeruje iluzi doteku sonického a materiálního. Monotónní hučení převíjeného pásku a několik vrstev různorodých zápisů se proplétají dohromady, aniž by je bylo možno nějakým způsobem vydestilovat do oddělených stop. Akt smíchání je nevratný a zvukové vrstvy, původně samostatné, již nelze uvažovat nespojitě. Jak obraz, tak zvuk tedy směřují k zvláštní jednotě, která se skládá z konkrétních objektů a předmětností, ale směšující pohyb je připravuje o jejich autonomii.
Svébytnost centrálního pilíře katalogu Housecraft tvoří především tvorba samotného Jeffryho Astina, jež je rozkročena do mnoha projektů a mnoha jmen (Benevolents, Bermuda Link, Cyquoia, Hairmaiden Of The Totem Robe, Jawsmoke, Nite Lite, Seziki Tetrasheaf, Tricorn And Queue, Vanilla Host, Yage Shudders). Oproti Nonhorse nebo i Dillowayovi se jeho tvorba opírá více o rituální, primitivistické rytmy, do nichž je vplétán šumot odvíjení a členité větvení donekonečna odkládaného konce mnohovrstevnatého celku. Nejexplicitněji s takovým pojetím hudby pracuje jeho identita Xiphiidae. Především jedna z posledních nahrávek Pisces Muse je založena primárně na monotónním rytmu etno bubnů kombinovaném se zvukovým vjemem rotujícího pohybu kazetového mechanismu a donekonečna se opakujících smyček. V tomto momentě se nám může začít vybavovat tvorba sonických prostorů v škvírách dějinného času, jak je vytváří další nepostradatelná postava tape noise Jamese Ferraro. Rituální, zvířecí prapodstata člověka se pojí s technologickým fetišem analogového záznamu a surrealistickým požadavkem pro nalezení bodu, v němž zanikají všechny protiklady. Decentralizovaná mysl nemůže nikde ukotvit, musí plout, musí nasednout na vlnu zvuku. Odtud také dva emblémy kazetového post-noise: surf a skejt.
JEFFRY ASTIN – Englidesh from Moduli TV on Vimeo.
Z dalších Astinových projektů vyniká více koncentrovaná a až ambientní produkce Tricorn & Queue, v němž spolupracuje s Kanem Pourem. Pozoruhodná je také jeho kolaborace s Davidem Torem pod hlavičkou Seziki Tetrasheaf. Jednou z posledních nahrávek vydanou floridským labelem Housecraft Records je sólovka šéfa labelu Jeffryho Astina Grasses Only Green. Ta je asi nejmarkantněji zapuštěna v tvůrčích strategiích tape noise a tvoří také ideální vstup do světa hluků z rotujícího kazetového pásku. Vrstvení zvukových stop, selhávající a propadající se zvuk magnetofonových kotoučů, hybridní proplétání rozmanitých a zdánlivě nespojitelných audio zdrojů na pomezí field recordings, musique concréte a noise otírající se až o svět popkultury. Housecraft Records rovná se tape noise ve své manické fázi jakožto oslava defektu, radostný, objevitelský hédonismus plynoucí z mnohačetného selhání, ale zároveň také rozvíjení umění turntablismu směrem k hudebnímu nosiči, jehož úděl bylo ještě před několika málo lety možné tušit někde v zasutých komnatách kulturní paměti.
