Americký label Stunned Records je výstižnou ukázkou toho, jak tenká hranice vede mezi etikou DIY a sériovou výrobou hudebních nosičů. Původně amatérský projekt zaměřující se především na výrobu a distribuci podomácku připravovaných kazet velmi limitovaného nákladu se během dvou let etabloval ve výrazný referenční bod, k němuž se odkazuje post-noisová subkultura. Získaný vliv sebou ovšem nese také zodpovědnost a nutnost promýšlet koncepční strategie radikální hudby v jejich pragmatické rovině vyrábění fyzických nosičů. Původní kořeny DIY se obracely k zásadním otázkám fungování hudebního průmyslu a nahrávky jakožto fetišistického objektu. Sériová výroba alb totiž svou dokonalou reprodukcí originálu ruší chybovost, výlučnost, jež jsou nezbytnými podmínkami fetišistické slasti. V bezpohlavní a čisté práci se odsunuje intimní vztah labelu, nahrávky a posluchače za mechanický pohyb stroje. Společně s Benjaminem si odsunutou esenci nahrávky můžeme zjednodušeně pojmenovat jako auru.
Auratický způsob existence hudebního díla má samozřejmě svá úskalí už v samotném nahrávání zvukové stopy a jejího následného masteringu. Jenomže DIY labely a koncertní vystoupení jsou pokusem nově definovanovat auru či jí částečně záchránit. Stunned Records předkládají paradox do-it-yourself současné americké post-hlukové scény v upřímné zřetelnosti. Ačkoliv vycházejí z kutilského přístupu k vydávání a z velké části dodržují současné ústřední body jeho kodexu (formát kazety, ručně dělaný artwork, limitované edice), v dobromyslné touze po dokonalosti napomáhají pronikání kapitalistických mechanismů přímo do srdce radikální scény. Potýká se se zásadním rozporem mezi vstřícností k „zákazníkovi” s jeho tržními návyky a snahou o vytvoření nových možností produkce a distribuce audionahrávek. Jakmile se tvorba kopií nahrávek začíná profesionalizovat a zdokonalovat, v touze zavděčit se běžnému vnímání prodeje a nákupu, ztrácí se fyzický otisk práce, který je spojený s nedokonalostí jejího provedení (ohnuté rohy bookletu, nůžky vykusující nerovné okraje papíru, skvrny použité barvy na povrchu kazety).
DIY label totiž většinou funguje následovně: autor si dle svých možností připraví materiál k vydání a v digitálním formátu jej zašle vydavateli. Vydavatel vytvoří návrh výtvarného zpracování alba, případně jej získá přímo od autora, a poté přistoupí k samotné mechanické práci (manuální reprodukce originálu do určeného množství kopií, rukodělná práce s bookletem a vytváření stručného textového obsahu nahrávky). Problém vzniká především u manuální výroby kazety. Způsoby výroby se totiž čím dál více začínají blížit manufakturní činnosti, a to kvůli tomu, aby výsledný produkt uspokojil zákazníka a přizpůsobil se běžnému vnímání peněžní směny, ve které se za konkrétní finanční obnos očekává standardizovaný a totožný výrobek. Používají se sofistikované řezačky, tisk obstarává profesionální tiskárna nebo opět speciálně k tomu zakoupený přístroj. Stále se tak v důslednosti nedaří zajít do extrémních pozic, ze kterých by chyba či rozdílnost jako atributy jedinečnosti napomáhaly k novému ekonomickému vnímání uměleckého artefaktu.
Umanutost DIY si tedy většinou label drží díky způsobu distribuce. Velmi nízký náklad je jedním z nestárnoucích pramenů fetišismu hudebního fanouška. Ovšem i tato pozice je dvojsečná. Omezenost kopií neobchází problém jedinečnosti originálu, ale počet pouze kondenzuje rozptýlenost vyzařování. Poptávka či zájem zároveň mnohonásobně převyšují počet produktů, který je k dispozici. Posluchač, jenž má zájem si nahrávku přehrát, je odkázán na blogy, hudební fóra či P2P sítě, kde je možné jí v digitálním formátu stáhnout, často i s výtvarným doprovodem. Label tak podvědomě spoléhá na binární univerzum internetové sítě, v níž se buduje jeho reputace. Paralelní prostor sítě však potlačuje fetiš, jeho záměry jdou jiným směrem. Paradox podobné situace ovšem přináší zajímavou schizofrenní situaci, v níž se zrcadlí kolísání mezi navyklým vnímáním socioekonomických procesů hudebního průmyslu (umění jako zboží vůbec) a novou ideologickou silou vyvěrající z Internetu. Doposud byl netlabel či bloglabel vnímán spíše jako něco podružného a určitě je to dáno z velké části právě fetišem zboží nebo touhou recipienta navrátit se zpět do doby před technickou reprodukcí, v níž aura hrála ústřední roli. Neutrální a umělý prostor virtuální sítě často slouží jako informační médium, díky němuž se jednodušeji realizují tržní vztahy. Jak netlabel, tak DIY label v sobě zárodečně obsahují potence k transformaci principů udržujících se v okrajových subkulturách, avšak prozatím mají strach ze sveřeposti a přeneseně i smrti autora, ega. Homemade vydávání setrvává v hybridní fázi mezi dokonalostí sériové výroby a fetišistické výlučnosti kutilské práce. Netlabel zase ztroskotává v momentě, kdy nerezignuje na vlastní Já, ekonomický konstrukt autorství a funguje na základě směnné hodnoty peněz.