Jan Hammer patří mezi nejslavnější žijící české hudebníky. Jako mladý klavírista se na konci šedesátých let po odchodu do USA vyšvihl mezi tehdejší jazzovou špičku a patřil tak k první generaci klávesistů, která v mnohém až do dnešních dob definovala základní přístupy k syntezátoru v populární hudbě. Po kariéře sólové i po boku nejznámějších světových jazzmanů a rockerů (např. Mahavishnu Orchestra, Jeffa Becka, Ala Di Meoly či Micka Jaggera a mnoha dalších) se Hammer v polovině osmdesátých let přesunul především ke studiové produkci filmové hudby a skrze ni dosáhl i na dvě ocenění Grammy za hudbu k populárnímu seriálu Miami Vice, především díky kombinaci tehdy velice futurstického soundu a silných melodických témat, v nichž často překvapil třeba i názvuky moravské lidové melodiky. U studiové práce však potom Hammer zůstal a na pódiích ho od té doby šlo spatřit jen velmi sporadicky, naposledy tomu bylo před dvěma lety na několika koncertech s Jeffem Beckem v Anglii. V sólové produkci se z dřívějších experimentálnějších poloh přesunul spíše k elektronickému pop-rocku, ovšem nadále s osobitým skladatelským a zvukovým rukopisem, nejlépe to vystihuje video-album BEYOND The Mind’s Eye (Miramar, 1992).
Letos v létě vydal Jan Hammer novou desku Seasons Pt. 1 a jde tak o první plnohodnotnou řadovku od roku 1995, kdy vyšla Drive. Při mnoha příležitostech ji sliboval již dříve, ale došlo na ni až letos, kdy autor oslavil své sedmé kulatiny. A co nám tedy nakonec přináší? Její správné posluchačské uchopení se nemusí hledat úplně snadno.
Od jejích prvních vteřin se totiž můžeme ocitnout v jakémsi bezčasí, album zní v podstatě stylově a zvukově identicky, jako Hammerova tvorba z let devadesátých. Elektronická hudba ovšem od té doby prošla velmi pestrým vývojem, k němuž přispělo mnoho novějších hudebních žánrů i nespočet technologických inovací, Hammer je však na svém novém albu vesměs ignoruje. Nepochopení například pro přínos hiphopu či elektronické taneční hudby vyjádřil již několikrát v různých rozhovorech, ke své nové nahrávce sice uvádí, že začal využívat též virtuální syntezátory, ale sleduje s nimi stejné cíle, jako se svými dřívějšími nástroji fyzickými. Elektronická tvorba v posledních dvou dekádách začala i na úrovni populární hudby mnohem více opouštět snahu suplovat klasické nástroje a rozšiřuje si především své vlastní jedinečné výrazové možnosti, zde se ale v zásadě setkáváme opět s aranžemi à la pop-jazz-rocková kapela. Ovšem takovéto postupy, jimiž v osmdesátých a devadesátých letech Hammer uchvacoval světové publikum, už dnes svou futurističnost v podstatě pozbyly. Podobně je to i se samotnými klávesovými zvuky, jež na svých instrumentech kdysi Hammer mistrně objevoval, ale dávno jsou již v hotových podobách ve zvukových bankách každého druhého syntezátoru, třeba i s názvy typu Jan’s Lead nebo Crockett’s Pad (podle jednoho z hitů z Miami Vice) a jsou tak slyšitelné opravdu leckde. Při poslechu Seasons Pt. 1 se mi ovšem vtírala do vědomí i myšlenka, že v jistém smyslu lze takto postavenou hudbu nyní třeba mnohem více než před pár lety vnímat i jako ironický komentář k zacyklení velké části současného popu v mnoha vlnách retro mód, kdy občas jen podle odlišného masteringu a marketingu rozpoznáme, zda byla daná skladba natočena nyní či v osmdesátých letech minulého století. Ale na této úrovni jsem už asi mimo autorův záměr. Album nám Jana Hammera připomíná jako důležitého progresivního tvůrce minulého století, který však na současný kontext skoro až punkersky rezignuje.
Po chvilce poslechu se nabízí ovšem ihned také další pohled. Shodou okolností mám naposlouchanou drtivou většinu hudby, co kdy Hammer publikoval, a alb kapel, kde hrál, nebo na kterých hostoval (přehled jeho alb lze najít například na discogs pod hesly Jan Hammer, Jan Hammer Group a Hammer). Na základě toho musím říci, že mu to na nejnovější desce hraje a zní možná nejbrilantněji. Na mnoha skladbách dotáhl své hráčské postupy na snad nejdokonalejší úroveň. Nejlépe je to čitelné na tvrději rockových skladbách typu Cyclone, New World II, April, na úvodním melodicky klenutém kusu Miami – Night, nebo na baladičtější titulní Seasons. Jan Hammer proslul již od sedmdesátých let jako klávesista, kterému syntezátory umožnily dokonale uplatnit i rockové kytarové myšlení. V improvizacích tohoto typu se dostal nejdále ze všech hráčů na klávesové nástroje, jaké jsem kdy slyšel. Jeho „elektrická kytarová“ sóla mají perfektní cítění, frázování, cit pro sebemenší barevné detaily i kytarovou „špínu“ typu zpětných vazeb, ohýbání tónu pákou i bendingem, různých ubrnknutí, práce s kvákadlem, to vše se strhujícím drivem při pohybu prstů na klávesách a modulačních kolečkách. V tomto svém feelingu byli především se světovou kytarovou jedničkou Jeffem Beckem ve svých projektech úžasně kongeniálními hudebními sourozenci. Hammerovy party „elektrických kytar“ na Seasons Pt. 1 patří prozatím snad k jeho nejpropracovanějším, v tom si lze album velice rychle oblíbit.
Roztomilý posun lze sledovat i ve vývoji Hammerova klavírního soundu. Od sedmdesátých let zněl na jeho sólovkách klasický klavír poněkud zvláštně a trochu „neklavírně“, více perkusivně s krátkým dozníváním a zároveň s jistou měkkostí, mohlo to být užitím nějaké komprese. Po standardnějších digitálních simulacích klasičtějšího klavírního zvuku, který zde též v mnoha skladbách potkáme, se tu objevuje poprvé zvuk nový, který jako kdyby dovysvětloval ony dřívější záměry s piánem. V řadě kompozic zde zaznívá šťavnatý syntezátorový zvuk à la cimbál, zapadá do nich překvapivě skvěle, a i zde mám pocit, že tuto zvukovou ideu, k níž Hammer i klasický klavír nutil od přelomových nahrávek jako First Seven Days (Nemperor Records, 1975), zde dotáhl na zatím nejvyšší úroveň. Příkladem může být třeba kompozice Winter Solstice, v níž se lze poněkud rozvzpomenout i na Hammerovo působení v hypnotické první sestavě kapely Mahavishnu Orchestra.
Jako nejslabší část alba hodnotím skladby či pasáže jemnější nebo romantizující, zahrané na kombinace elektronických imitací klavíru, dřev, smyčců a akustických kytar (Ocean Drive, Suite European, Causeway Bridge, It’s Time). Ty se zvláště v současném vnímání dostávají nejsnáze na hranici kýče, když podobně znějící hudbu obsahuje kdejaký spotřební produkt, reklama či počítačová hra. Nejhůře v tomto ohledu pak dopadá Suite Latin, jež má pravděpodobně připomínat éru Hammerovy spolupráce s kapelou kytaristy Ala di Meoly, kdy do jejich jazzrockového stylu pronikaly vlivy tradiční latinskoamerické hudby. Ono úžasné pnutí mezi živými hráči v těchto živelných žánrech však Hammerova elektronika věrně napodobit neumí, zde už se pak bravurním sólovým partům celkovou „samohrajkovost“ skladby zastínit nedaří a posluchači mohou bohužel snadno naskakovat v mysli konotace s různými klišé druhořadé filmové hudby. Podobné typy aranží jsme mohli slyšet též i v Hammerově dřívější tvorbě, avšak tyto od té doby zestárly nejvíce a nová sdělení v tomto pojetí nepřinášejí.
Z nové desky Jana Hammera vyznívá spíše potřeba doříci vše k tématům, která nastolil svou tvorbou od období seriálu Miami Vice, tentokrát však novými skladbami oproti například kolekci Snapshots 1.2 (One Way Records, 2000), která obsahovala vesměs dotvořené či zremasterované starší skladby. Každopádně i nadále se Hammer zřejmě snaží komunikovat spíše se svým dosavadním publikem než oslovovat nové. Když v jeho studiu Red Gate v roce 2011 tvořili pánové Daniel Lopatin a Joel Ford své veleúspěšné album Channel Pressure, ukázali i vyznavačům současnějších hudebních trendů, že hammerovskou zvukovou a skladatelskou estetiku lze bez problému zhodnotit ještě i mnoha jinými způsoby k pozoruhodným a progresivním výsledkům.
Od některých dalších klávesových legend, které si podobně jako Jan Hammer prošly od klavíru celou syntezátorovou historií, jsme se dočkali i v tomto století mnohých žánrových a zvukových inovací při zachování jejich tvůrčích individualit, připomeňme například Joea Zawinula nebo Herbieho Hancocka. Název desky Seasons Pt. 1 předjímá další pokračování, materiál pro něj je prý nyní ve fázi fragmentů. Bylo by velice příjemné, kdyby nám k němu Jan Hammer připravil též nějaké kreativní překvapení ve změně producentského přístupu. A to by se hodilo co nejdříve, takže v duchu mistra poníženě prosím, aby příště tolik neotálel.
Jan Hammer: Seasons Pt. 1
Red Gate Records (www.janhammer.com)