Jan Klare´s 1000: Shoe
Red Toucan Records (https://www3.sympatico.ca/cactus.red/toucan/index.htm)
České pořekadlo, že někdo „udělal botu“, pro soubor 1000 neplatí. Ta „bota“ je v titulu desky, vydané na kanadských Red Toucan Records, zástupná za něco pevného, stálého, bytelného. Vedoucí kvarteta, německý skladatel, saxofonista, klarinetista a flétnista Jan Klare, totiž vyznává, že chce vytvářet hudbu, která by byla tak zřejmá a hmatatelná jako objekty, které jsou vytvořeny z kůže nebo ze dřeva. Ale co ten název 1000? Vznikl už v roce 2004 na základě koncertní řady 1000 roků jazzu a mohli jsme se s ním setkat na albu Played 1000 roku 2009, jež vyšlo na Leo Records. Obsazení s tímto předchůdcem je totožné: vedle vedoucího jsou tu belgický trumpetista Bart Maris, holandský kontrabasista Wilbert de Joode i americký hráč na bicí Michael Vatcher, který nás překvapí také hrou na pilu. Obsazení tedy nejen mezinárodní, ale zároveň špičkové. Ostatně jeho členové se spolu setkávali už před založením souboru při různých příležitostech a jejich dosavadní dráhy v nejrůznějších seskupeních jsou hvězdné.
Okamžitý hbitý nástup do první improvizace (Sole) předznamenává sled dalších jedenácti čísel, rozlomených do dvou proudů: čtyř bezbřehých, rozkomíhanějších improvizací a osmi očividně důkladně promyšlených kompozic z pera Klarea, rozdílných, avšak nadaných jasným směřováním i poměřováním sil. Saxofony s trubkou se snoubí, překřikují, doplňují, kochají se svou provázaností, zatímco basa hude jako o závod a tmelí vše svou důkladností a všudypřítomné bicí jsou razance sama a nejsou přeslechnutelné ani při tichých pasážích. Vatcher je se svou soupravou zřejmě srostlý. Onu rozdílnost ani ne tak pojetí jako výsledného zpracování můžeme demonstrovat hned na dvojici Outsole a Insole, kde v prvním případě jde o překotnou zvukovou mozaiku, zatímco skladba má svůj pevný, byť proměnlivý řád. A čím nás hudebníci takřka na každém kroku překvapují? Celou škálou nejrůznějších variací od kolotočovosti, výkřikovosti, rozvichřenosti, rozezpívanosti, rozdychtěnosti, střelnice tónů, sledu lakonických monologů, umně poskládaných do udivujícího kaleidoskopu, při ztišení a zpomalení zase prošpikováváním různými špílci a nacházením neobvyklých souvislostí, kterými hudebníci zřejmě rádi zaskočí i sebe navzájem, vymyšlenostmi, které jim činí zřejmé potěšení. Každou z Klareových skladeb bych mohl označit nějakým přízviskem, například Heel její zadumaností a zdánlivou rozpačitostí, ze které se však rekrutují nečekané vzlínavé sounáležitosti, Lining šibalskou rozverností, Tongue (která je opentlena hrou na pilu) dramatickou nevázaností i vyvázaností z obvyklosti, nebo Quarter plnokrevnou jazzovostí – až po závěrečné Lacer, jejíž mudrování (s pobrukujícím basovým sólem) sumarizuje předchozí výpady. Je to album, které je posluchačům blízké jak svou výbušnou rázností, tak vydechováním konejšivé pohody. Jistě, směřování k definitivním artefaktům je tu dotvrzeno a nikdo ze zúčastněných přitom neudělal onu pověstně českou „botu“. Jak obvykle zakončují kritici v západních zemích podobné recenze: Definitivně doporučuji.
