Jedna z nejpopulárnějších floskulí hudebních publicistů popisuje atmosferickou hudbu jako „soundtrack k imaginárnímu filmu“, v pokročilejších modifikacích pak jako soundtrack k noční jízdě autem po dálnici, k procházce po hřbitově nebo (velmi oblíbené) k sezení v nočním autobuse. Přestože jsou tyhle fráze nadužívané a postupně se jejich obsah podařilo vyprázdnit, existují hudební projekty, pro jejichž popis jinou než imaginární berličku použít nelze. Samy si ji totiž vepisují do životopisů.
Jeden z prvních labelů, který zpopularizoval koncept imaginárních soundtracků a specializuje se právě na atmosferická simulakra hudebních doprovodů, je norský Miasmah vedený Erikem Skodvinem (Svarte Greiner, Deaf Center). Label, jehož počátky padají do doby před deseti lety, se zaštiťuje souslovím „hudba pro místa a scény“. V první polovině své existence fungoval především na bázi netlabelu a stal se shromaždištěm demonahrávek a mptrojek, v roce 2007 ale začal vydávat i fyzické nosiče a přehoupl se tak do podoby jedno z nejdůležitějších labelů pro současnou ambientní hudbu.
Ambient v podání značky Miasmah ale přerůstá hranice žánrů a pomocí několika zásadních modifikací ustanovuje specifickou podobu hudby, která až tak dobře nefunguje sama o sobě, ale stává se kompletní až v okamžiku zapojení všech (i vedlejších) složek. První fyzický nosič na Miasmah, album Knive Svarte Greinera, ustanovil subžánr, kterému se vžilo pojmenování acoustic doom a který pomáhá rozklíčovávat specifika hudby kolem Miasmah.
Sám Erik Skodvin se netají svojí zálibou v obskurních hororových filmech padesátých let, ve volném čase se plaví ve své dřevěné loďce a jeho vizuály (kromě hudebníka je taky grafikem) se kromě hororů inspirují také viktoriánskou estetikou. Na zmíněném prvním albu Knive pak všechny svoje záliby zúročil a položil tak základní kámen Miasmah – kromě paranoidního skřípání smyčcových nástrojů jsou totiž nedílnou součástí jeho hudby i field recordings, konkrétně vrzání dveří, hlína dopadající na rakev, šplouchání vody, hlasy i krákání krkavců. Právě důraz na nehudební zvuky dotahuje koncept imaginárního soundtracku ještě dál – hudba už nezní jako doprovod k filmu, ale jako celá zvuková stopa, ze které někdo vyjmul obraz.
Hudba Miasmah se stává fungujícím celkem v okamžiku, kdy k ní posluchač přistoupí s jasnou vizí a plánem, jak ji poslouchat. Uspokojí eskapické choutky (eskapismus jako ideologie je ostatně často jedním z hlavních důvodů, proč je ambientní hudba tolik oblíbená), stimuluje představivost, nabízí něco, co už ze své podstaty nemůže být nazváno trendem.
Hudba Miasmah v takové podobě, v jaké ji načtrl Erik Skodvin, má ale logicky tendenci točit se v kruhu – stejně jako jsou si hororové filmy dějem velmi podobné (aniž by to ovšem jejich divákům nějak zásadně vadilo), jsou si podobné i desky na značce Miasmah. Právě proto se v průběhu uplynulých dvou let Miasmah etabloval spíše jako instituce, která sice vydává kvalitní hudbu, ale zároveň nemůže nabídnout nic s přesahem. O to překvapivěji pak působí zatím poslední release značky, album Grimoire od projektu jménem Kreng.
Kreng paradoxně překračuje hranice hned dvěma směry – jeho pojetí imaginární soundtracku je natolik sugestivní, že jej často oslovují divadelní i filmoví režiséři s žádostí o natočení soundtracku skutečného – dochází tu tedy k propojení dvou svět. Druhým směrem se mu daří rozvíjet estetiku Miasmah takovým způsobem, aby se od ní zároveň neodpoutal příliš. Základy ze smyčců, táhlého ambientu a field recordings tedy zůstávají, Kreng ale přidává i kvílení freejazových dechů (tady může připomenout dadaistický spolek Volcano The Bear) nebo využívá operního zpěvu.
Hudba projektu Kreng je odpovědí pro všechny, kteří jsou unavení zacyklenou post-classical hudbou Maxe Richtera a jemu podobných, zároveň ale hledají v hudbě filmové prvky a imaginaci. Album Grimoire je vlajkovou lodí vysmívaných imaginárních soundtracků a zároveň jedním z nejzajímavějších žánrových nahrávek roku.
