- Inzerce -

Jiří Špičák: Rok 2010 z druhé strany aneb Co nechceme slyšet

Vlivný časopis The Wire před lety zveřejnil článek pojmenovaný 100 nahrávek, které zapálily svět (a nikdo je neposlouchal). A protože rekapitulačních článků a výročních žebříčků není dost, zkusme aplikovat tenhle model na rok 2010 – ale obráceně. Pracovní název textu by tak mohl být “Nahrávky, které v roce 2010 poslouchala celá hudební veřejnost, ale svět rozhodně nezapálí”. Nebo zkráceně řečeno, několik desek, které si minulý rok vysloužily nepěkný hype a vlastně nikdo netuší proč.

1) Neoficiální první místo nemůže nepatřit kapele, která okupuje přední příčky hipsterských blogů opravdu vydatně. The National, pětičlenná kapela z Ohia, vydala loni svoje páté album pojmenované High Violet. Na srdce posluchačů útočí skutečně tím nejpodlejším možným způsobem – snaží se totiž ztrápeným a pubertální depresí zmítaným posluchačům namluvit, že nejlepší možný způsob, jak se s těžkou životní situací vyrovnat, je pořádné a ničím neošizené sebelitování. Indie rocková kapela v klasickém nástrojovém obsazení (kytary, kytary, kytary, basa, bicí, zpěv) hudebně evokuje takový zástup kapel, až vlastně neevokuje nic – její hudba je uhlazená, výborně zprodukovaná a vlastně i docela zábavná – minimálně v tom smyslu, že na High Violet není nouze o  melodie. Opravdu nestravitelný je ale celý postoj kapely – není písničky, ve které by frontman a zpěvák Matt Berninger nebědoval nad stavem světa, stavem vlastní duše nebo stavem vesmíru. Výmluvné jsou už i  názvy skladeb – Afraid Of Everyone, Terrible Love, Sorrow. Ve spojení s  naříkavým vokálem pak vzniká opravdu unikátní zhudebněná ukňučenost.

2) Illinoiský písničkář Sufjan Stevens se na výsluní “nezáviské” hudební scény dostal právem – jeho ikonické album Illinoise (2005) bylo výborným důkazem, že i rozmáchlé aranže a klasický americký patos může být skvěle poslouchatelný. Potom to ale začalo – dvojalbum outtaků z Illinoise, 5 (!) EP vánočních písní, koncertování s motýlími křídly. Člověk začal mít pocit, že Sufjana opouští nejenom originální hudební vize, ale hlavně soudnost. Přesufjanováno.

Letošní deska The Age Of Adz pokořila spousty žebříčků, přitom jde ale opět o to samé – neustálé rytmické kličky, bohatě zašmodrchané skladby, andělské vokály, dechové nástroje, nejednoznačné texty. Časopis Rolling Stone kdysi ohodnotil album písničkářky Joanny Newsom Ys lakonickou konstatováním: hard to stomach. Jestli je ale něco opravdu těžko stravitelné, tak je to tahle přeslazená americká vize dokonalosti. Freddie Mercury současného indie rocku začíná ztrácet nad svými rapsodiemi kontrolu.

3) Dvojice Sleigh Bells má v kolonce žánr na Wikipedii napsáno noise pop, což zní celkem sympaticky. Ve skutečnosti je ale úspěch tohoto internetového zázraku roku 2010 jedním z  nejnepochopitelnějších. V recenzích se mechanicky opakují slova jako “živelná energie”, “kulometné elektronické beaty”, “řezavé kytary” a  “pronikavý vokál” s takovou intenzitou, že mám závažný dojem, že jsem to snad já, kdo si něčeho nevšiml (a asi to bude pravda). Kdybych měl seřadit svoje pocity, které při poslechu jejich letošní debutové desky Treats mám, podle intenzity by to byly tyto: nuda, znechucení, nuda, nechápavost. Možná si energií napěchovanou hudbu představuju jinak, ale u  Sleigh Bells slyším jenom sterilní beaty, bezpohlavní zpěv a kytary, které jsou cokoliv jiného, jenom ne řezavé. Pro mě naprosto klasický případ kapely, kterou si vyvolil hudebně-publicistický server Pitchfork a  tlačí ji na “vrchol” hlava nehlava.