Vydavatelství Finders Keepers Records není třeba dlouze představovat – do povědomí českých fanoušků se tenhle britský label dostal především svojí delikátní archeologickou prací při propagaci obskurních soundtracků k česlovenským filmům – zatím světu představil Fišerovu Valerii a týden divů, Malou mořskou vílu Zdeňka Lišky nebo lehce psychedelickou rozvernost Dívky na koštěti.
Estetická východiska jsou stále stejná – vzít hudbu, která je zdánlivě zakořeněná v pevně daných kontextech a přenést ji do míst, kde rozkvete nevídaným způsobem. Jiné to není ani v případě jednoho z posledních releasů Finders Keepers, desky Lixivation od italsko-americké skladatelky Suzanne Ciani.
Tahle experimentátorka patří k průkopnicím syntezátorové easy listening hudby, její první deska nazvaná Seven Waves vyšla už v roce 1982. Ještě předtím, než se vrhla do vod zjednodušujících elektronických motivů a přístupných new age kompozic se ale Ciani věnovala hudbě, která by se z dnešní perspektivy dala označit za avantgardní. A právě tu mapuje kompilační deska Lixivation, na které Finders Keepers shromáždili její skladby rannými sedmdesátými lety, kdy studovala v Stanford’s Artificial Intelligence Labs počínaje a rokem 1985 konče.
Kompilace zachycuje období, kdy se Ciani seznámila s výrobcem syntezátorů Donem Buchlou (ten pro ni vytvořil nástroj pojmenovaný po něm příznačně The Buchla Synthesiser) a pod hlavičkou Ciani Musica prozkoumávala zvukové možnosti nových hudebních nástrojů. Její objevná práce ji později přinesla uznání třeba od Vangelise, který se stal jejím blízkým přítelem a ještě později i komerční úspěch, spolu s ním ale logicky přicházely i ústupky přístupnější hudbě – ty dosáhly svého vrcholu na uhlazené, ale mnohdy až příliš podbízivé desce The Velocity Of Love z roku 1986.
Lixivation se dá popsat mnoha slovy, právě podbízivost mezi nimi ale není. V šestnáctce skladeb tady zní hlukové vrypy, samply mužských hlasů, náznaky neměnných táhlých tónů nebo autentické dobové reklamy – společně se zmíněnými experimenty ale i ony vytvářejí pozoruhodné juxtapozice.
Hudba Suzanne Ciani zasazená do dnešní doby směřuje k očekávatelné pointě – právě roztáhlé zvuky opírající se o reklamní estetiku a čerpající z vizuality prvních videoher jsou ve světě současné jiné hudby velmi žádaným artiklem. Můžeme se bavit o tom, jestli už není princip “pouhých” ponorů do popkulturních bazénů minulosti vyčerpaný, jedno se ale nemění – poslouchat tyhle náčrtky povlávající v kontextovém vzduchoprázdnu je pořád ještě dobrodružné.
