Jiří Suchánek: Tvořím tak dlouho, dokud audio není video a video není prostor

  

Pro hudební veřejnost je zřejmě nejznámější tvůj projekt Mateřídouška. V roce 2005 jste vydali u labelu Muteme album H(ack)err God, kde jsme se také poprvé potkali. Jak vzpomínáš na tu dobu, kdy se u nás veřejnost seznamovala se současnou experimentální elektronikou a vše bylo teprve v plenkách?

Určitě jako na objevné a dobrodružné období, kdy jsem se nějak postupně osvobodil od očekávání, jak by elektronická hudba měla znít a začali jsme to s Mateřídouškou dělat po svém. To vyžadovalo určitou odvahu a otevřenost nejen od nás, ale i od publika a pořadatelů koncertů. Zdá se, že to tenkrát dobře zafungovalo. Bylo to prošlapávání pro mě nových cest a bavily mě i reakce mnohdy nepřipraveného publika, které si chvílemi nevědělo rady, co si s námi počít, kam Mateřídoušku zařadit, protože do mnoha klasických kategorií nezapadala. 

 

V současnosti se věnuješ převážně svým audio-vizuálním instalacím, z nichž mě asi nejvíc upoutala tvoje Sonicave, jehož středobodem je interaktivní zvukově-světelný objekt Medúza, umístěný v jeskyni  Výpustek v Moravském Krasu, můžeš nám o tomto konceptu říct něco bližšího?

Často jsem se potuloval v MK v okolí jeskyní. Ta zvláštní prastará atmosféra mě lákala a představa jejího zesílení pomocí světel a zvuků ještě víc. Chtěl jsem nějak oživit génia loci s využitím nejpůsobivějších, ale i nejnáročnějších technologií, které jsem byl schopen vytvořit. Vznikl tak jeskynní systém prostorového ozvučení (10.1) plus digitálně řízená síť 508 led diod, které jsem upevnil na stěny a stropy dómu. Jejich jasy komponuji v MIDI sekvenceru rovnou spolu s hudbou. Padlo tam přes 3km kabelů. Celá instalace je zvláštní fůze divoké přírody a elektroniky, kdy se dostávají do kontaktu takové věci jako bahno a mikroprocesory, kameny a kabely, ledky a skály, počítač a kapky vody, turistika a elektronické umění. Medúza je pro tuto instalaci vytvořený hudební interface – svítící plexi kupole naplněná senzory, na které se hraje jednak dotykem, ale i bezdotykově á la Theremin. Signály ze senzorů vyfiltrovávám v Max/smp tak, že znějící tóny se vždy pohybují ve vybraném tónovém terénu.

Instalace Sonicave je teď součástí každodenních prohlídek jeskyně Výpustek. Původně tam byla i Medúza, ale návštěvníci – turisté se u ni často „zasekávaly“ a prohlídky jeskyně se tím nepředvídatelně prodlužovaly. Takže nakonec jsem Medúzu odinstaloval a využívám ji pouze na koncertní akce, které v jeskyni od té doby jednou ročně pořádám.

 

Za pozornost jistě stojí i permanentní zvuková instalace Sonic Garden, která je instalována v jedné soukromé zahradě na Mallorce. Jak jsi se k tomuto projektu vlastně dostal a proč právě Mallorca?

Začalo to tím, že jsem se zabýval možným vztahem rostlin a zvuku. Když jsem psal diplomovou práci na téma Zvukové instalace v zahradách, zajel jsem do Florencie na workshop „Giardino Sonoro de la Limonaia“ , který vedl Lorenzo Brusci a Andreas Bosshard. To co jsem si původně pouze představoval jsem zažil naživo, což byla nenahraditelná zkušenost. Pak jsem potkal člověka, kterého představa vlastní zvukové zahrady ve svém domě na Mallorce nadchla, a byl ochoten do tohoto projektu zainvestovat. Po této zkušenosti jsem si ale uvědomil, že mnohem raději budu dělat projekty do veřejného prostoru, kde si instalace užije více lidí a mají, zdá se, větší smysl. 

 

Ve svých audiovizuálních instalacích většinou řešíš odvěký filozofický problém člověk versus stroj a jejich vzájemnou interakci a konfrontaci ve všech možných ambivalentních podobách. Do jaké míry si myslíš, že se může stát člověk strojem a naopak stroj humanoidem, nejen v hudebním kontextu?

Ten problém spíš prožívám, než že bych ho nějak znatelně ventiloval. Pokaždé, když dokončím nějakou technicky náročnou instalaci, se dostanu do fáze naprosté averze ke všemu elektronickému a upřímně si říkám, že: “Odteď už budu dělat jenom se dřevem, hlínou!“. Pak se většinou uklidním a fascinace novými možnostmi mě opět uchvátí a jsem v tom nanovo. Moc daná strojem versus ztráta části vlastní svobody způsobená nutnou obsluhou stroje je to co mě zajímá. Technický život je trochu past, do které jsme pomalu ale neustále vtahováni a činíme tak většinou zcela dobrovolně. Otázku kdo komu slouží si musíme neustále klást.

 

Samozřejmě by mě zajímala hudební inspirace, která musí být jistě široká. Máš nějaké konkrétní vzory či pravzory, které tě v tvém vývoji ovlivnily, nebo je to vše víc o intuici a o nerozlišujícím naslouchání?

Nedávno jsem se vrátil z Etiopie, kde mě způsob vnímání místní hudby naprosto nakazil. Líbilo se mi, jak je hudba tělesná, a všechny rytmy jsou hrané pro pohyb těla – hlavně pánve. To je teď mojí a aktuální inspirací : polyrytmy na 3 doby a valivý groove. Chci se zbavit přílišné racionalizace hudby a jít víc po požitku.

Jinak obecně hudbu chápu jako soundtrack k životním situacím. Každá hudba si najde svoje místo, kdy krásně zafunguje – i ten Michal David na kolotočích je kvalitní setup.

Ale když si udělám čas na pozorný poslech, tak si rád pustím např. Vladislava Delaye, Murcofa, Kanging Raye, Trentemollera, Eduarda Artemjeva nebo třeba TIMET. Mám rád i taneční hudbu většiny matadorů jako Leftfield, Noisia, Squarepusher, Orb, Infected Mushroom a spol. Radost mi udělá i starý Pražský výběr, Bratrstvo, Dunaj, UJD  a Priessnitz, na kterých jsem vyrůstal.

Pokud bych měl upřímně říct jednoho hudebníka, který mi byl asi nejdéle v dětství vzorem (skorobohem) a bezpochyby mě hodně ovlivnil, tak si musím přiznat, že to byl  Martin L. Gore z Depeche Mode.

 

Tvá témata jistě čerpají i odjinud, než pouze z hudby. Oslovila tě například vlna cyberpunku, která proběhla na začátku devadesátých let, kde byl středem pozornosti a hlavním hrdinou kyborg s různými implantáty a neurologickými vylepšeními, kde se rozdíl člověk/stroj začal pomalu stírat?

Spíš než cyberpunk je mi bližší „cyberzen“. Ten pojem jsem si tedy vymyslel, abych nějak vystihl můj vztah ke cyber kultuře obecně. A vlastně se ho nějak snažím tvorbou realizovat – rovnovážnou koexistencí mezi technologií a přírodou. Cyberpunk mě zasáhl hlavně svojí výživnou estetikou, spíš než svým myšlenkovým prostorem.

 

Hudbu vnímáš synesteticky. Na filozofické úrovni tomu můžeme rozumět tak, že vše můžeme vnímat buď oddělně jako konkrétní počitek zvuk, tón, světlo, barvu. Ve výsledku se však všechny tyto vjemy vzájemně propojují v jeden nerozdělený informační tok energie?

Pár let experimentuji s propojením barevného světla a zvukové syntézy. Nicméně, vše toto „snažení o doslova zviditelnění hudby“ pochází z nesmírného zájmu o to, co se někdy při poslechu dobré hudby v mysli děje – spouštění obrazové fantazie a ponoření se do světa hudby, kdy to podstatné se děje jakoby až za zvukem samotným. Synestézii tedy chápu především mentálně – ve fantazii posluchače. Snažím se to evokovat. Někdo říká, že moje hudba je filmová – a ano, já ten obraz, scénu, situaci z hudby musím cítit, jinak mě hudba vlastně nezajímá a připadá mi plytká.

 

Součástí tvých elektronických instalací je i tvorba vlastního interface, což je obyčejně věc určená pro vývojáře a technology. Nakolik vnímáš ve své tvorbě protnutí vědy a umění? Myslíš si, že jednou může mít tvůj výzkum i čistě praktický dopad, než jen umělecký?

Možná. Nevím. Primárně tvořím a nemám ambice vynalézat „užitečné“ věci. Ačkoliv tedy některé moje nástroje by užitečné pro jiné muzikanty mohly být. Nejblíže vědeckému světu jsem byl s projektem „Zvučících rostlin“, kdy jsem se spojil s ing. Rajdou – výzkumníkem elektrického napětí v rostlinách. Tyto signály jsem se pokusil použít na tvorbu interaktivní rostlinné hudby – taková lehce záhadná para-elektronika.

A tvorba vlastních interfaců pro mě spojuje jednak výtvarnou část, a zároveň si tím splňuji své hudební představy jak nově, zajímavě a živě tvořit elektronickou hudbu.

Většinou mám na starosti celkový dojem, zvuk, tvar objektů, prostor a srdce systému – vývoj softwaru. Velmi často však spolupracuji s dalšími lidmi – elektroniky, konstruktéry, kovo-obráběči, kteří svému zaměření rozumí mnohem víc než já. Díky snaze porozumět i technologiím jsem pak lépe schopen věci konkrétně zadat a znát možnosti a úskalí různých řešení. To je řemeslo a mě baví.

 

Vybudoval jsi i vlastní studio, kde občas mícháš i hudbu jiných umělců, než svou. Co zajímavého tam v poslední době vzniklo?

Nedávno jsem míchal kamarády: folk – rockovou kapelu Japka. Zajímavé věci se ale dějí ve studiu U.fon na brněnské Favu, které mám na starosti a kde učím o zvuku a sound-artu. Je tam poměrně tvůrčí hudební studentské podhoubí, kde vzniká řada různých kapel a projektů jako např. Fiordmoss, Piča z hoven, Panáčik, GWD, ODU, nebo DJ Chepuchov. Vzhledem k tomu, že se jedná o školu výtvarnou, je exploze hudebních projektů zajímavý fenomén, který se tam teď spontánně děje. 

 

Přiblížíš nám v krátkosti ještě tvé současné či připravované aktivity?

Momentálně připravuji „větrnou hudbu“ pro Expozici nové hudby. Bude to přenosná soustava větrníků, které budou hrát dle rychlosti a směru větru. Po skončení ENH pak udělám několik výletů po české krajině a budu větrnou hudbu instalovat dočasně na louky a kopce. Pak plánuji rozšíření světelné instalace „Roj“ na fasádě brněnského Planetária – to je permanentní instalace, která světlem vizualizuje moji hudbu a zvuky, které se z budovy planetária ozývají. Občas vystoupím s projektem Plasma Spielplatz, což je takové trochu bizardní improvizované AV vystoupení se sedmi barevnými světly, které vždy přivezu, postavím na pódium, zhasnu a blikám. Taky připravuji novou kompozici do pořadu Radiocustica, která by měla mít premiéru v červnu na Vltavě. A hlavně bych si už konečně rád našel čas na dokončení své dlouho dobu připravované desky!

 

https://www.jiri-suchanek.net

https://www.materidouska.muteme.cz