Některé tiskové zprávy jsou jako Radio Jerevan. Například sdělení, že tahle reedice alba, jež poprvé vyšlo ve stejný den jako Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols, je dlouho očekávanou záchranou pro všechny ty, kdo si první vydání nestihli pořídit, je třeba dělit ne čtyřma, ale jedenácti. Ano, jde o už jedenácté vydání písňové kolekce, kterou multiinstrumentalisté Peter Blegvad a John Greaves se zpěvačkou Lisou Herman natočili; před dvojicí aktuálních vydání (amerického a evropského) album vyšlo v roce 2004, 1997, 1991 atd… Nějaké poprvé tu ale je: poprvé, což překvapí, album vychází u ReR Megacorp, tedy tam, kam žánrově a personálně opravdu patří. A ten digipack s tlustým bookletem plným výpisků z četby a diagramů, které jsou, jak se při poslechu ukáže, vlastně texty písniček, vypadá vysloveně dárkově.
Když v roce 1976 došlo ke spojení britských Henry Cow a německoanglických Slapp Happy, opustil řady prvně jmenovaných praotců hnutí Rock v opozici (v jejichž řadách se setkali Fred Frith, Tim Hodgkinson a Chris Cutler) basista, klavírista a skladatel John Greaves, řady druhých (kteří před spojením s Henry Cow natočili dvě alba s krautrockovými Faust) multiinstrumentalista a skladatel Peter Blegvad. Z prolnutí výše zmíněných kapel povstalo poslední album Henry Cow s názvem Western Culture a později plus minus trio Art Bears, které díky koncertu v Lucerně (1979) a dalším kontaktům s Jazzovou sekcí nezměrně ovlivnilo český alternativní rock těžící do té doby spíše z odkazu Velvetů, Zappy a King Crimson.
Mám za to, že Rock v opozici není jen označením nezávislého hudebního hnutí. Díky personální provázanosti a multitaskingu klíčových osobností se u Henry Cow, Art Bears, News from Babel, Lindsay Cooperové, Slap Happy a dalších setkáváme se zajímavou, na první poslech rozpoznatelnou fúzí rocku, jazzu, weillovského kvazikabaretu, komorní hudby, improvizace a záliby v ženském zpěvu. Při poslechu Kew. Rhone. člověka napadá, proč Greaves a Blegvad od svých kapel vůbec odcházeli, když na svém prvním společném albu vytvořili vlastně totéž: kolekci písní, která do opozičnického kánonu zapadá tak dokonale, jako by chtěla být jeho manifestem nebo snad parodií. O bohatý zvuk s důrazem na dechy a smyčce se stará množství hostů, například Carla Bley.
Máme tu zkrátka typického zástupce žánru, dejme tomu pozapomenutý klenot žánru, a pokud máte rádi výše zmíněné umělce, především pak Art Bears, rozhodně si jej nenechte ujít. A jestli vám na Art Bears třeba vadí nehumorná angažovanost Cutlerových textů, vychutnáte si Kew. Rhone. o to víc: „zdejší“ texty sahají od katalogů přísloví (v Itálii se tounoucí nechytá stébla, ale břitev; ve Francii je v noci každá kočka nikoliv černá, ale šedá) přes fónickou poezii a anagramy, seznam patnácti předmětů a jejich názvů až po popis obrazu Charlese Willsona Pealea Odkrývání prvního amerického mastodonta (viz obal alba).
„Jak proboha mohl z takhle náznakových, mlhavých či naopak intelektuálských textů vytvořit tak zapamatovatelné melodie?,“ diví se v jerevanské tiskové zprávě spisovatel Jonathan Coe, autor románu Pár trotlů. Clive Bell z magazínu Wire má jasno: „Tohle jsou hudební Plačky nad Finneganem.“
John Greaves, Peter Blegvad, Lisa Herman: Kew. Rhone.
ReR Megacorp (www.rermegacorp.com)