Po patnácti letech od vydání se pozoruhodné album vrací v digitální podobě. Oprašujeme proto dávnou recenzi.
Lákavě vypadající 2LP obsahuje osm skladeb – dítek setkání živé performance a studiové postprodukce. Skladatel Jonathan Coleclough se soustavně zabývá hudbou vytvářenou zvuky nejběžnějších věcí v každodenním lidském životě. Z rozeznívaných předmětů pak skládá decentně napjatou hudbu, jejíž neobvyklost kontrastuje s neokázalostí použitých objektů. Někdy trochu připomene zvuk akustických kreseb Milana Grygara, jindy bzučí v decentních drones. Milovníka surrealismu, pokleslého umění předválečných let minulého století a sinusových vln, sólového umělce a člena Nurse With Wound, Andrewa Lilese, čtenářům His Voice už asi nemusím představovat.
Ti dva se setkali v říjnu 2004 na festivalu Integration 3 v britském Prestonu, kde oba vystupovali. Coleclough při svém představení pracoval se zesílenými zvuky předmětů (použitá prskavka, destička skla…) pálených opalovací lampou (blowtorch, odtud název společného alba). Liles záznam jeho performance sestříhal a dodal k němu pro sebe typické elektronické zvuky. Stejný osud potkal zvukovou nahrávku představení, které Coleclough s básníkem a malířem Geoffem Sawersem předvedl v březnu 2005 v Ženevě. V rámci tříhodinového meditativního vystoupení, během nějž mohli diváci dle libosti přicházet, setrvávat či odejít, Sawers složil a na obrovský papír kaligraficky vyvedl báseň Zdálo se mi, že jsem řekou, která zdobí obal přítomného dvojalba. Do jedné z „písní“ do něj vlisovaných navíc pronikl zvuk štětců pohybujících se po papíru. Posluchačská zkušenost s Andrewem Lilesem mě přivedla k názoru, že nejlépe zní, když tvoří zcela sólově – krátké, detailně vystavěné kusy s pěknými překvapeními a poťouchlou hrou na líbivost. V osmi kusech zabírajících sedmdesát minut dvojalba se mu ale, i když jde o kolaboraci, neobyčejně daří. Aby ne, Colecloughem dodaný materiál je natolik atraktivní, že jej stačilo decentně sestříhat a podmalovat jemným předením frekvencí, někdy sotva slyšitelných. Velice tichý materiál tu a tam dá vzpomenout na stapletonovské zacházení s rozpadlými formami a náhodnými ruchy, veselá repetice v sedmé písni je ovšem zcela lilesovská. Většinou ale Liles s příkladnou kázní stojí lehce v pozadí a nenápadně zajišťuje konzistenci Colecloughovy hry. Převládající pocit: velmi příjemná melancholie.
Po patnácti letech od vydání nabízí Andrew Liles Torch Songs – původně vydané u Die Stadt – na svém bandcampu. A k němu i následníka z roku 2011, původně vypalované album Burn. Do konce října jsou oba tituly za name-your-price.
Andrew Liles & Jonathan Coleclough: Torch Songs
(https://andrewliles.bandcamp.com/album/torch-songs)
Jonathan Coleclough & Andrew Liles: Burn
(https://andrewliles.bandcamp.com/album/burn)