Jono el Grande předkládá čtrnáct kratších skladeb, v nichž jsou ohraná limonádová aranžmá nenápadně podkopávána rytmickými změnami a občasnými „škytnutími“ v podobě chvilkových úniků z klišé – například decentním použitím sampleru, neobvyklým řazením provařených segmentů, somnambulními varhánkami (Prologue), občas netradiční souhrou (klavír a xylofonem v úvodu Ante´s Inferno). Živost alba však umocňují momenty, kdy se hudebníci do svých nástrojů opřou s nefalšovaným nasazením, zmírní (nikdy ne zcela) svou ironii a předvedou svůj potenciál. Ten se neskrývá v sólech (důsledně barových) ale ve šťavnaté a barevně pestré souhře (zajímavě členěná Centrifuge In D Minor). Pokud nám název skladby podsouvá stylové označení (Rumba For A Slightly Excited Tape, Tango On The Crest Of Reality), můžeme si být jisti, že rytmus bude pochroumán a během skladby se několikrát změní. Když se Jono el Grande chopí kytary, dostane album rockový tah a připomene například Zappovu Peaches en Regalia.
Jak se jednotlivá čísla střídají, připadáte si jako na pouti. Tisíckrát viděná světýlka z fundusu, která přesto nepostrádají atmosféru. Pak přijde ticho a poslední skladba s názvem Přídavek. A je to tu – tango perverso!
PS: Ještě jsem si vzpomněl na Zlatu Adamovskou a její Písně pro pátera Knoxe. Uf, tak takový Jono el Grande opravdu není, jeho bar je nakašírovaný mnohem poetičtěji a „lehkopádněji“.
Jono el Grande je vedoucím desetičlenného orchestru a na svém albu ze všech možných úhlů pokouší hudební styl zvaný easy listening. Důvěrně známá „barová“ podoba mainstreamového jazzu a trošky latinských rytmů, pokusy o epičnost a dramatičnost ústící do téměř operetních barvotisků, něco romantického klavíru (jako od krále českého easy listeningu Jiřího Maláska), nyvá saxofonová sóla (ovinou vaše nohy jako had, milostivá – odkud to jenom je?). Samá fuj. Zejména vydavateli, který si takovým odpadem patrně touží jen namastit kapsu. Ale tak snadné to nebude. Jono el Grande v sobě mísí lásku k pokleslému s ironickým odstupem projevujícím se v aranžích a navíc zdaleka není sám, kdo pokleslou múzu pokouší. Před ním se kavárenským, muzikálovým, reklamně exotickým atd. zvukem zabývali (alespoň letmo) například John Zorn (The Gift), Frank Zappa (Broadway The Hard Way a mnohé jiné), Stereolab (Cobra And Phases Group Play Voltage In The Milky Night) či Nurse With Wound (zběsilá skladba I Don´t Want To Have Easy Listening Nightmares – opravdu nomen omen), u nás okrajově Martin Smolka (Rozkoš na Tahiti) a jednu dobu na plný úvazek Vltava (debut Mládí i tak velikou lásku bere s humorem). Čím to? Napadá mě okouzlení „vintage“ věcmi zprostředkované reedicemi alb tanečních orchestrů, znovuuváděním filmů a výtvarnou estetikou starých tiskovin, návraty módních vln i trocha nostalgie, u nás bohužel ústící většinou (výjimky jsem jmenoval, revivaly typu OPSO do této kategorie nepatří a proto je ponechávám stranou) jen do „návratů mistrů zábavy“. A specifický zvuk, který s odstupem času může vnímavému uchu hudebníka znít možná neuvěřitelněji a bizarněji než nejnovější experimentální výboje.