V Rudolfinu zazní v sobotu radikální dílo pro čtyři klavíry.
Na počátku sedmdesátých let se zdálo, že ve světě soudobé vážné hudby je vše dovoleno. Minimalismus vrátil do hry prvky jako pravidelný rytmus a tonální harmonie, postmoderní perspektiva propojovala hudbu historickou s tou současnou, elektronická hudba kráčela kupředu mílovými kroky. Newyorská scéna té doby se rozprostírala mezi dvěma symbolickými póly: na jedné straně takzvaný uptown, spojený s univerzitním prostředím, klasickými koncertními sály a orchestry, na straně druhé downtown, prostředí, v němž se klasicky vzdělaní skladatelé potkávali s jazzmany, rockery, experimentálními divadelníky a výtvarníky. Zde se dařilo zmíněnému minimalismu, který se pomalu přesouval od radikální strohosti směrem k větší posluchačské přístupnosti. Tím se na druhou stranu průběžně otupovalo jeho experimentální ostří.
V této situaci se na scéně objevil Julius Eastman, rodák z města Ithaka ve státě New York. Narodil se v roce 1940, nejprve vystudoval klavír a zpěv, aby se následně začal věnovat kompozici. Jako talentovaný zpěvák si získal jisté renomé, spolupracoval s hvězdnými dirigenty, jako byl Pierre Boulez a Zubin Mehta. Dostal se také do kontaktu s interprety a skladateli sdruženými kolem Uměleckého centra na univerzitě v Buffalu. Tam se setkal mimo jiné s Petrem Kotíkem, českým skladatelem, dirigentem a flétnistou. Spolu s ním v roce 1970 stál u vzniku souboru S.E.M. Ensemble.
Jakkoliv bylo tehdejší hudební prostředí liberální, Julius Eastman v něm působil jako radikální buřič. Afroameričan v jinak převážně bělošském kolektivu, navíc neskrývající svou homosexualitu. Svým provedením díla Songbooks od Johna Cage dokázal autora, jinak vždy klidného, rozčílit nevídanou měrou. Bušením pěstí do klavíru doprovázel prý po Eastmanově vystoupení Cage slova o tom, že „svoboda v mé hudbě neznamená svobodu být nezodpovědný.“ Je třeba přiznat, že Eastmanova realizace zahrnovala přednášku o sexu a svlékání dvou figurantů, o čemž Cageovy instrukce ke skladbě nikterak nehovoří.
Ačkoliv byl aktivním účastníkem newyorského hudebního kvasu sedmdesátých a počátku osmdesátých let, jeho skladeb jako by se držela jakási záhadná smůla. Navzdory intenzivnímu koncertování nebylo za života nic z jeho hudby vydáno na nahrávce. Julius Eastman se navíc špatně vyrovnával s některými otravnými byrokratickými stránkami života. Souběh více různých důvodů včetně drog a alkoholu vedl k tomu, že se úspěšný hudebník po roce 1983 dostával do stále větších existenčních potíží, které vedly až k jeho bezdomovectví. Přerušil kontakty s většinou svých kolegů z hudební branže, takže když v roce 1990 zemřel, nikdo z nich se o tom nedozvěděl a nekrolog v tisku vyšel až po osmi měsících. Během posledních let Eastmanova života se také ztratila velká část zápisů i nahrávek jeho skladeb. Teprve v novém tisíciletí, především díky aktivitě skladatelky Mary Jane Leach se podařilo dát dohromady část z nich, které vyšly na trojdiskovém albu nazvaném Unjust Malaise.
Ve svých vlastních kompozicích se Eastman inspiroval jednak minimalistickými díly Terryho Reilyho, La Monte Younga nebo Stevea Reicha, ale také hudbou Mortona Feldmana nebo zmíněného Petra Kotíka. Zároveň ale vstřebával podněty z populární hudby a jazzu, který sám také hrál.
Se skladateli kolem university v Buffallu a S.E.M. Ensemble sdílel Julius Eastman zájem o různé cesty k radikální jednoduchosti, které se někdy lišily od minimalistické lásky k pravidelnému opakování. Příkladem toho je kompozice s provokujícím názvem If You’re So Smart, Why Aren’t You Rich?, tedy Když jsi tak chytrý, proč nejsi bohatý? Napsal ji v roce 1977 a jejím základním materiálem je banální chromatická stupnice hraná nahoru a dolů. Tento materiál je rozložen do zvuku ansámblu, občas znějí oba směry zároveň, jindy je stupnice rozbita do izolovaných tónů. Ač ve skladbě můžeme slyšet dynamická místa, není to dramatický oblouk, jež by směřoval k nějakému vyústění či katarzi. Titul skladby můžeme chápat jako sebeironizující komentář Julia Eastmana k vlastní kariéře, která navzdory respektu publika i kritiky měla daleko ke zdroji spolehlivé obživy.
Svou neochotu přizpůsobovat se společenským konvencím dával Julius Eastman najevo různými způsoby. Kromě zmíněné sexuality to byly i otázky spojené s rasismem, v sedmdesátých letech ve Spojených státech velice aktuální. Po emancipačních bojích předchozí dekády se společnost teprve učila bojovat s rasovými stereotypy, což zahrnovalo vyhýbání se některým slovům. Když pak Eastman coby černošský skladatel, použil v názvech několika svých děl slovo Nigger, tedy negr, vyděsilo to pořadatele do té míry, že tyto názvy v programu prostě neuvedli. Skladatel sám to pak na pódiu napravil a vysvětloval, proč chce toto slovo vrátit zpět jako součást dědictví, na něž je hrdý.
Série skladeb s názvy jako Crazy Nigger, Gay Guerrilla a Evil Nigger pochází z let 1979 a 1980. Eastman v nich pracuje takzvanou organickou metodou. V praxi to znamená, že materiál z jedné části skladby je zrecyklován v části následující, kde je k němu přidáno něco nového a část je naopak vypuštěna. Takto se skladby postupně proměňují. Důležitá je ale také čistě fyzická energie, kterou skladatel vytěžil ze zvuku čtyř klavírů.
Zde jedna ze skladeb, tentokrát pro šestici klavírů:
Eastman jako by volbou názvů nastražil past na ty, kdo by jeho hudbu chtěli veřejně uvádět. Ohledně slova nigger ale on sám tvrdil, že ho chce rehabilitovat: „Nigger pro mě je symbolem toho, co je fundamentální, spojené se zemí, to, co se vyhýbá povrchnosti, či eleganci.“ Bez ohledu na jeho vlastní vyjádření se právě zmínění tohoto slova v názvech skladeb obrátilo proti již zmíněné Mary Jane Leach. Paradoxně právě asi největší propagátorka Eastmanova odkazu a autorka knihy o něm se stala cílem drsné kritiky z použití onoho slova v rámci přednášky na festivalu OBEY v roce 2019. Ačkoliv pouze citovala názvy a vysvětlovala, že si je vědoma problematičnosti onoho slova, dostalo se jí údajně ostré kritiky a koncert s její vlastní hudbou, který měl na festivalu následovat, byl zrušen. Celá událost z pohledu Mary Jane Leach je popsána zde.
Právě skladba Crazy Nigger doprovodí zítra zahájení výstavy Not Without Joy, která je věnována tématu černošské identity v kultuře. Ke klavírům usednou Ivo Kahánek, Eliška Tkadlčíková, Anna Gaálová a Pavol Praženica. Kdo koncert nestihne nyní, bude mít šanci ještě v lednu a únoru (bude-li virus souhlasit).
https://www.ceskafilharmonie.cz/koncert/27085-crazy-nigger-julius-eastman/