Kaija Saariaho: Trios

  

Kaija Saariaho: Trios

Ondine (http://www.ondine.net)

 

Finská skladatelka Kaija Saariaho (1952) je svým životem spjata nejen s Helsinkami, kde se narodila a studovala, ale také s německým Freiburgem a především s Paříží, kde žije od r. 1982. V kontextu její tvorby je třeba zmínit pařížský institut IRCAM (výzkumný ústav pro elektroakustickou hudbu), kde Saariaho také studovala a jejíž hudba byla tímto ústavem podpořena.

Zpočátku byla skladatelka ovlivněna post-serializmem, později jej však shledala příliš omezujícím: „Nebylo vám dovoleno mít pulsující či tonálně zaměřené harmonie, nebo melodie. Nechci psát hudbu v důsledku negací. Všechno je dovolené, pokud je to provedeno s dobrým vkusem.“ Proto od pozdních 90. let začala Saariaho expandovat mimo oblast elektroniky, často píše vyloženě akustické opusy se zaměřením na melodii; tomuto trendu odpovídá také CD s komorní hudbou Trios.

Každý z opusů má jiné nástrojové obsazení, ve všech z nich však hraje cello, takže to představuje jistý jednotící prvek. Dalším společným rysem těchto triových skladeb je, že se vztahují k nějaké mimohudební skutečnosti, a také tematicky zpracovávají již dříve uvedená díla autorky (skladba Mirage byla přitom již dříve uvedena v koncertní verzi).

Skladba Mirage v komorním obsazení zahrnuje soprán na anglický text Maríi Sabiny, cello a klavír. V textu o sobě prohlašuje jakási mystická žena, jakou vlastně je, přičemž snad jazykově nejzajímavější metaforou by mohlo být přirovnání k létavici pod vodou: I am the shooting star benath the water. Opus Cloud Trio je smyčcovým triem, kdy autorka poukazuje na rozdíl v instrumentaci se smyčcovým kvartetem; v triu jsou nástroje senzitivnější a více odhalené. Jak název napovídá, skladba byla inspirována stále se měnícími tvary mraků. Ve skladbě Cendres pro altovou flétnu, housle a klavír se Saariaho vrací ke své dřívější tvorbě, ale bere si z ní pouze materiál, který začleňuje do podobné koncepce jako Cloud Trio.

Je sens un deuxième coeur, tedy „Cítím druhé srdce“ odkazuje názvem skladby i pěti částí na Saariaho operu Adriana Mater; měla být hudebním portrétem čtyř postav z opery, ale v úpravě pro violu, cello a klavír (tedy v temnější podobě než je obvyklé obsazení klavírního tria) se od operní podoby vzdálila. Recenzent jejího CD poukazuje na to, že patří mezi nejprudší hudbu, jakou kdy skladatelka napsala. Ostatně tématem je pocit těhotné matky, která si je vědoma tlukotu dvou srdcí ve stejném těle, což hovoří samo za sebe. CD uzavírá pětičlenný opus Serenatas pro perkuse, cello a klavír, s tím, že se části mohou hrát v libovolném pořadí. Používá zde materiál obdobný jako v Mirage.

Celkově lze souhlasit s hodnocením Saariaho hudby prezentované na tomto CD, že bez ohledu na obsazení souboru a hráče, „všechna díla na tomto disku sdílejí bohatý svět barev a moc emocionálního náboje, postupující od lyrické meditace k mysterióznímu snění a ostrým výpadům“. Převažující nálada se mi jeví jako zádumčivá. Zvukově jsme svědky sice akustických nástrojů, ale s uplatněním zejména řady dlouhých vzestupných i sestupných glissand a místy i šramotových příměsí ve smyčcích, takže občas můžeme získat dojem, jakoby přece jen nějaká elektronika zaznívala.

CD bych doporučil k poslechu pro nějaký melancholický večer, pro povznesení nálady bych však nejspíš sáhnul po něčem jiném.