Jihoafrický multiinstrumentalista a producent Warrick Sony známý jako Kalahari Surfers už více než třicet let posouvá hudební i politické hranice. V roce 2010 se vrací s novým albem One Party State, na němž naštvaným zklamaným okem pohlíží na moderní Jihoafrickou republiku.
Warrick Sony se narodil v roce 1958 v jihoafrickém Durbanu: byl jedním z mála bělochů ve městě, které je díky rozmarům koloniální éry demograficky napůl zulujské a napůl indické. Vyrůstal na dietě sestavené z rock’n’rollu, free jazzu, zulujského popu, tradiční indické hudby a rostoucí nechuti vůči nespravedlnostem apartheidu. Na začátku osmdesátých let měl krátce po skončení povinné vojenské služby, kde mu prohlášení, že je pacifistickým konvertitou k hinduismu, vyneslo dva roky v roli trombónisty armádní hudby. Poté, co vystřídal role reggae bubeníka, basisty punkové kapely i avantgardního multiinstrumentalisty, se stal firemním producentem Shifty Records, legendárního undergroundového vydavatelství sídlícího v karavanu zařízeném jako nahrávací studio.
Sony, který měl toto studio kdykoliv k dispozici, začal rozvíjet osobitý přístup k protestní hudbě, v němž fúzoval punk a dub s art rockem počátku sedmdesátých let: Faust, Tangerine Dream a především s anglickými experimentátoty Henry Cow, kteří, jak nadšeně říká, „byli neuvěřitelní – jako směs Stockhausena, Schoenberga a Sun Ra.“ Pro debutovou kazetu Kalahari Surfers Gross National Product vytvořil zvuk, v němž se všechny tyto elementy setkávaly s domácími vlivy a protosamplingovou manipulací s magnetofonovým pásem.
V osmdesátých letech vedl Kalahari Surfers sonickou propagandistickou válku proti apartheidu. Coby raný propagátor remixování „páskem a žiletkou“ získal do role „hostujících vokalistů“ na svých nahrávkách vedoucí politiky své země a dával jejich projevům opačné významy. V jiných skladbách zase zesměšňoval sexuální a morální tenze pod povrchem hluboce nábožensky orientované společnosti bílých Jihoafričanů. Jeho raná alba Own Affairs, Sleep Armed a Living In The Heart Of The Beast vršila provokaci na provokaci a každé z nich si rychle vysloužilo zákaz od jihoafrického státu. Vydavatelství Shifty Records se brzy ocitlo v situaci, kdy nemohlo lisovat vinylové desky, obrátilo se proto na anglického avantgardního hudebníka Chrise Cutlera, bývalého člena Sonyho hrdinů Henry Cow. Cutler, který v té době již vedl vlastní label Recommended Records, souhlasil, že bude coby vedlejší činnost vyrábět zakázané desky v Londýně a posílat je do Jižní Afriky.
Větší než Ježíš
Navíc podepsal s Kalahari Surfers smlouvu, takže Warrick Sony získal evropského vydavatele i publikum. Přesídlil na několik let do Londýna a podnikal odtamtud šňůry po Západní Evropě i Sovětském svazu. Brzy ho to ale začalo táhnout zpět do Afriky. V roce 1989 už zase žil v srdci šelmy a vydal svou dosud nejprovokativnější desku Bigger Than Jesus, koktejl blasfemie a propagandy, který byl – jako obvykle – rychle zakázán. Sony tehdy ale nalezl způsob, jak obrátit státní cenzurní mašinérii proti ní samé. Jihoafrická republika byla, alespoň na papíře, demokracií, jejíž (bílí) občané měli nárok na řádný soudní proces, a stát věnoval značné úsilí tomu, aby si udržel obraz normálního právního systému s právem odvolat se. Sony se rozhodl žalovat stát a zpochybnit podle svého názoru neuvážený a nepatřičný zákaz.
Během následujícího procesu obhajovali členové cenzurní komise a zástupci afrikánské církve před soudem své analýzy Bigger Than Jesus. „Bylo to poprvé, kdy tu desku někdo poslouchal tak pozorně!“, směje se Sony. Případ vytáhl tajný svět cenzury na oči veřejnosti. Výsledek procesu nakonec závisel na údajném rouhání v Sonyho textu Gutted With The Glory: burroughsovském cut-upu modliteb a zprávy o vraždedném vpádu jihoafrické armády do sousedního Lesotha, který si vyžádal život jednoho ze Sonyových přátel v exilu.
„Náš otec zahynul, když vojáci, kteří odstřelili domy umění, vtrhli dovnitř a šířili posvátnou hrůzu, staň se tvé jméno popelem,“ recituje a vysvětluje: „Měl jsem pocit, že zaniká náboženský stát a přichází válka. A tohle byla má obrana: nebylo v tom nic protikřesťanského ani protináboženského, byl to protiválečný text.“
Cenzoři ustoupili: Sony může album legálně vydat, pokud změní jeho název. Sony radostně souhlasil a deska s novým názvem Beach Bomb vyšla v oficiální reedici. Nejviditelněji disidentské album všech dob bylo legálně k mání. V rámci ironické autocenzury Sony poté ohlásil, že na svém následujícím albu nebude zpívat hlavní vokální party. Své slovo dodržel a na End Beginnings (1989) téměř zcela mlčel. Za mikrofonem se místo něj ocitl sowetský (Soweto – předměstí Johannesburgu – pozn. překl.) básník Lesego Rampolokeng.
Realisticky vzato byla šance, že cenzoři povolí vydání alba písní kritzujících apartheid, na němž spolupracoval bílý a černý autor, nulová. To ale vůbec nevadilo: samizdatové vydání End Beginnings bylo prvním albem Kalahari Surfers, které zabodovalo u černého posluchačstva. Navíc znamenalo zrod moderního zvuku Kalahari Surfers: Sony téměř zcela zavrhl punkrockové základy, zatímco avantgardní prvky jeho tvorby nalezly nový smysl v posouvání hranic digitální dubové produkce.
Warrick Sony zdůrazňuje, že v tomto období nebyl nijak zvlášť pronásledován: „Kromě zákazu jsem neměl žádné [zásadní problémy],“ říká. „Myslím, že jim došlo, že při širším pohledu okupujeme opravdu malý prostor. Byl jsem jen malý hráč, ne jako [kolega z Shifty Records] Mzwakhe Mbuli v čele čtyř set tisíc zpívajících černých mládežníků – hrál jsem v malých klubech hrstce pravidelných návštěvníků, většinou studentů. Policie mě mnohem víc otravovala kvůli práci v mezinárodním zpravodajství, protože jako novináři jsme představovali mnohem větší hrozbu.“
Sony je pevně přesvědčen o tom, že média při pádu apartheidu sehrála stěžejní roli: „Věřím tomu, že se apartheid zhroutil především díky práci zahraničních médií a hnutí proti apartheidu, protože lidé v jiných zemích viděli, co se tu děje – všechny ty příšerné věci, na kterých se stát podílel. Bylo to jako válka ve Vientnamu: prohra amerického státu v první mediální válce, kdy všichni viděli, co se děje, v televizi… Všechny ty ozbrojené boje vlastně nedokázaly nic, jihoafrická armáda byla mnohem silnější. Apartheid padl díky hnutí proti apartheidu, práci, kterou Thabo [Mbeki] odvedl v Anglii, a mediální kampani. Tyhle věci měly skutečnou sílu.“
Deziluze po apartheidu
Po vzniku nové demokratické Jihoafrické republiky v roce 1995 se Warrick Sony stal hlavním producentem a zakladatelem komplexu Milestone Studios v Kapském městě. Předal zvuk Kalahari Surfers další generaci, když produkoval album kwaito (kombinace house a místních vlivů, která vznikla v devadesátých letech v Johannesburgu – pozn. překl.) hudebníka Ghetto Muffina a sám začal vydávat u průkopnického mladého labelu African Dope Records specializujícího se na breakbeat a dub. Sony v té době naprosto nepotřeboval cizí vydavatelství, mladý rasově smíšený kolektiv umělců okolo African Dope ale v mnoha ohledech reprezentoval novou vlnu toho, co Sony v rámci Kalahari Surfers dělal již půldruhé dekády: taneční zvukové experimenty stírající rasové a žánrové škatulky. Tato zkušenost vlila Kalahari Surfers do žil novou krev; dokladem budiž futuristicky dubová alba, jako Akasic Record a Multi Media, vydaná již v jednadvacátém století.
Nové album One Party State je po hudební i textové stránce temnější. Dílo Kalahari Surfers bylo v post-apartheidovém období prosto zuřivého vzteku a znechucení, které prostupovaly jeho alba z osmdesátých let. Část těchto emocí se ale vrací na novém albu, na němž Sony a Lesego Rampolokeng malují chmurný obraz deziluze a strachu z vlády, jíž chybí relevantní demokratická opozice.
Je současná Jihoafrická republika opravdu Státem jedné strany? V učitém smyslu ano: Africký národní kongres (ANC), strana, již původně vedl Nelson Mandela, získala ve všech dosud uskutečněných demokratických volbách 65% hlasů a podle všech předpovědí se může tato „Mandelova strana“ díky historickým důvodům na většinové volební vítězství spolehnout ještě přinejmenším u příští generace, ať už je u jejího kormidla kdokoliv.
„O žádné opozici nic nevíme: životaschopná opozice je uvnitř ANC,“ vysvětluje Sony současnou politickou rovnováhu.“ Po nástupu [prezidenta Thaba] Mbekiho [zastávajícího úřad v letech 1999 – 2008] proběhl takový menší palácový převrat a silný vliv na stát získali skuteční komunisté. Zemi řídí tripartitní aliance ANC, COASTU – což je Konfederace jihoafrických odborových svazů – a Jihoafrická komunistická strana.“
Je třeba poznamenat, že komunismus má v Africe zcela odlišnou historii než v Evropě. V době, kdy Spojené státy a Británie otevřeně podporovaly apartheid, a tradiční kmenová politika byla čímsi, co státní režim zneužíval ve shodě s poučkou rozděl a panuj, byl komunismus jedinou z hlavních politických filozofií, která nebyla zcela zdiskreditována, a stala se tudíž standardní politickou platformou disentu.
Sony vzpomíná: „Nepoznali jsme, řekl bych, což je děsivé, jaká byl komunismus zrůda. S touto zrůdou jsme v osmdesátých letech flirtovali, mnoho z nás. Zásadoví lidé měli pocit, že socialismus, komunismus a podobné ideologie jsou důležité pro chudé a pro pozvednutí utiskovaných… Mandela nebyl komunista a Oliver Tambo taky ne, ale ostatní byli. Myslím, že snad jen dva členové ANC nebyli komunisti. Mandela byl vůbec úžasná osobnost, hlavně díky svému úsilí o sjednocení země. Ale je člen strany a strana chtěla Thaba [Mbekiho do role jeho nástupce v úřadu prezidenta]. Když Mbeki úřad převzal, opravdu jsme nepoznali, že je stalinista. První, co udělal, bylo, že odstranil opozici. Nepozabíjel ji, ale zneutralizoval: všichni skončili v byznysu a neuvěřitelně zbohatli. Přijal ale neměnné principy stalinistické vlády: paranoiu, strach a machinace. Klíčovými prostředky bylo neuvěřitelné udavačství a vnitří boje. Vnitřní boje v ANC začaly s jeho nástupem a ANC se až dodnes není schopna soustředit na řízení země, protože má moc práce s vnitřími boji.
V roce 2009 Mbekiho vystřídal Jacob Zuma, vůdce frakce ANC, jehož předchozích pět let v politice se vyznačovalo hlavně četnými sexuálními a korupčními skandály, soudním procesem kvůli znásilnění a tvrzením, že sprchování po sexu je prevencí před AIDS. „Je to jako mít za prezidenta Snoop Dogga!“, šklebí se Sony a pak suše vypálí další hudební metaforu: „Volit dnes ANC je jako jít na koncert Deep Purple. Jasně, zpívají pořád tu samou písničku, ale nikdo z nich nebyl v původní sestavě.“
Pět zásadních alb Kalahari Surfers
The 80s Vol 1 (2004)
Perfektní úvod do první fáze Kalahari Surfers: najdete zde většinu z toho nejlepšího z fúze postpunku, dubu a experimentálního samplingu včetně klasických čísel Bigger Than Jesus, Don’t Dance a The Last Kick.
End Beginnings (Kalahari Surfers & Lesego Rampolokeng, 1989)
Počátek moderního zvuku Kalahari Surfers: těžký dub v nezamenitelném producentském stylu. Warrick Sony zde poprvé spolupracuje se svým občasným tvůrčím partnerem, básníkem Lesegem Rampolokengem.
Akasic Record (1999)
I když s vydáváním svých desek neměl žádné problémy, upsal se Sony průkopnickému breakbeatovému a dubovému labelu African Dope Records. Album obsahuje kultovní singl Gangsta s raperem Mzi.
Turntabla (Kalahari Surfers & Greg Hunter, 2009)
Spolupráce Warricka Sonyho s bývaým zvukařem Orb Gregem Hunterem v duchu ambientního dubu silně ovlivněného durbanskou indickou hudbou byla nahrána již před deseti lety, vyšla ale teprve nedávno.
One Party State (2010)
Warrick Sony opět spolupracuje s Lesegem Rampolokengem, výsledkem je mrazivá experimentálně dubová cesta do hlubin vzteku a deziluze současné Jihoafrické republiky.