Kalakuta v plamenech / Fela Kuti bojuje se zombies

Vyrůstal jsem ve Spojených státech v osmdesátých letech, a bylo pro mě tudíž snadné nechat se znechutit prázdnými pózami a hranou rebelií angloamerického světa po MTV: únavná procesí cukrátek s očima namalovanýma neónovými šminkami. Když bonbónky trpěly, mohly za to většinou jejich vlastní chemické excesy a nezodpovědnost. Pokud někomu z vás tohle chování stále přijde hrdinské a ikonoklastické, asi jste nikdy neslyšeli o bojích Fely Kutiho. I moderní hudebníci, kteří se rádi vidí v roli politických agitátorů, by zažili mnohé těžké chvilky, než by se příběhu tohoto muže alespoň trochu přiblížili: málo umělců má za sebou tak působivý seznam obětí, které musel podstoupit ve jménu svého umění a v zájmu spravedlivěji řízené společnosti. Je to muž, který byl pravidelně napadán a třistapadesátkrát stanul před soudem, od nějž mnohokrát putoval za mříže. Díky své triumfální aroganci a pocitu neporazitelnosti pro spravedlivého (Felovo nom de guerre jméno znamená „ten, který svírá v kapse smrt“) se Kuti rozhodl vymítat démony sužující Nigérii: jeho písně si berou na paškál zkorumpovanou militaristickou vládu, oškubávání lidí biskupy a mully, rádobyzápadní Nigerijce stydící se za své národní dědictví a mezinárodní korporace (ITT, Dutch Shell a další), které se svými zuby zakously do Nigérie. A na jinou notu: Fela dokonce odmítl podřídit se konvenci očekávané od umělců vydávajících alba u velkých firem a ztratil množství potenciálních fanoušků díky svému rozhodnutí nehrát na koncertech písně poté, co byly studiově nahrány v konečných verzích. Většina lidí s tolika potenciálními nepřáteli mezi mocnými by se držela trochu stranou, ne tak Fela. Zbudoval v rámci Nigérie autonomní stát (republika Kalakuta, což v podstatě nebylo nic jiného než multifunkční tábor obývaný stovkami zpěvákových mladých skalních příznivců), užíval si polygamie s tucty manželek, dopřával si neslábnoucí příliv marihuanového kouře a často se na veřejnosti objevoval oděn pouze v dolní část bikin (což neznamená, že by se – pokud to vyžadovala situace – neuměl vhodně a rafinovaně obléknout). A to nejlepší nakonec: Kuti si opravdu vzal k srdci slova svého hrdiny Kwama Nkrumaha, „panafrického“ prezidenta Ghany v letech 1960 – 1966): „Tajemstvím života je nemít strach.“ Strach nestrach, odplata vždy číhala za blízkým rohem nesouc podobu věznění, bití a dalších forem brutality – ale ačkoliv přibližuji Felu optikou jeho přístupu k nepřátelům, vím, že na prvním místě by bylo vhodné uvést přesnou definici jeho hudební tvorby. Fela je široce uznávaným otcem stylu afrobeat, který přináší funkový groove amerického stylu do nigerijské taneční high life music a může – jak tomu bylo v případě Felovy skupiny Egypt 80 – na scénu přivést armádu hudebníků – mužské a ženské sbory, velké dechové sekce a baterie plně vytížených perkusí. Afrobeatové sklaby mohou být velmi dlouhé a svou stopáží pokrývat celou stranu vinylového elpíčka, elegantně poháněny repetitivními, tranz navozujícími vzorci afrických domorodých perkusí, záblesky elektrizujícího vzrušení jsou navíc pravidelně dodávány instrumentální improvizací, k níž se ráda propůjčila i tak rozdílná jména amerického jazzu jako Lester Brown a Roy Ayers.

Navzdory svým hudebním inovacím je Fela nepředstavitelný bez svých palčivých kritických invektiv v politicky zaměřených textech. Narodil se v roce 1938 přímo do kypícího světa politického aktivismu: jeho matka byl známá po celé Nigérii díky tomu, že se účastnila jednání o nezávislosti Nigérie na britských kolonizátorech (a možná ještě víc díky tomu, že byla první Nigerijkou, která řídila auto). Felův otec byl vůdcem nigerijského svazu učitelů, jeho mladší bratr Beko Ransome Kuti založil první organizaci dohlížející na dodržování lidských práv v zemi. Kuti prohlašuje, že jeho přísní, zásadoví rodiče byli prvními, kdo v něm probudil jeho charakteristickou drsnost: v roce 1986 v jednom rozhovoru prohlásil, že „ho tolikrát kopli do zadku…“ Kuti je příslušníkem národa Yoruba, etnické skupiny považované za jednu z nejpokrokovějších v Nigérii – kromě hnutí za nezávislost a antimilitaristického postoje se může chlubit i návrhem prvního mrakodrapu v Africe a založením několika z nejlepších univerzit na půdě kontinentu. V zemi jako je Nigérie, kde mnoho různých etnik bojuje o vliv, se pochopitelně najde spousta prostoru pro kritiku yorubského národa – pro některé jsou například nepřijatelní svým elitářstvím, díky němuž „prodali“ Nigérii západním módám a manýrám. Nynější Yoruba je národem převážně křesťanským a muslimským, jejich původní panteon bohů a bohyň je také stále inspirativní a umělec Fela do této skupiny určitě patří; jeho víra v moc kouzel juju zastavit kulky jen přispívá k jeho neohroženosti.

Jak už to u mnoha spirituálních a uměleckých vtělení bývá, Felovo rozhodnutí stát se kombinací kapelníka a politického buřiče se nezrodilo přes noc. Po cestě do Londýna v padesátých letech za účelem studia medicíny Fela změnil obor a rozhodl se studovat na Trinity School of Music. Postavil tam svou první afrobeatovou skupinu Koola Lobitos, kterou nakonec znovu zformoval v roce 1963 po návratu do Nigérie. Ale až díky cestě do Los Angeles v roce 1969 Fela spatřil situaci nigerijského lidu z globálního úhlu. Zatímco v Americe jelo černošské hnutí na plné obrátky a volalo po návratu k africkým tradicím a uvědomění, mnoho Nigerijců považovalo toto uvědomění za obnošený relikt minulosti, který v moderní technokratické společnosti nemá žádný význam. Jak Fela trefně říká: „Styděli jsme se dokonce chodit v národních krojích, dokud jsme neviděli obrázky černochů oblečených v košilích dashiki (volná pestrobarevná košile s krátkým rukávem – pozn. překl.) na newyorské 125. ulici.“ Když viděl, jak se američtí jazzoví hudebníci vyrovnávají s problémy africké diaspory, začal Fela sám sebe vidět coby integrální část skutečně světového hnutí. Energii, kterou mu toto uvědomění smyslu dalo, proměnil v sedmdesátých letech v řadu skladeb se žhavým rytmem a sardonickým humorem, který nešetřil kruté pány ani submisivní otroky. Vládnoucí kruhy si okamžitě všimly.

Felovy desky ani koncerty nebyly nikdy přímo zakázány, díky veřejným projevům zpěvákovy „radikalizace“ ale byly něčím, čeho se účastníte na vlastní riziko. Každá noc, kdy hrál ve svém kalakutském klubu Shrine mohla skončit nečekanou razií a násilnými srážkami. Vzduch v Shrine byl vždy hustý marihuanovým kouřem, důvod pro policejní akce tedy nebylo těžké hledat. O tom, že pásky s mastery některých Felových písní byly zkonfiskovány vyššími místy, se také všeobecně vědělo. Údajným důvodem byl k nepokojům provokující obsah písní. Výhrůžky směřované k Felovi a jeho vydavatelům přicházely z nejvyšších vládních kruhů. Felovo provokování nigerijské vlády bylo směřováno k mnoha kabinetům sedmdesátých a osmdesátých let, nejkrutější represivní odezva přišla v prvním prezidentském období Oleseguna Obasanja (který přednedávnem dokončil další osmileté funkční období). Obasanjo byl křesťanským Yorubou a profesionálním vojákem, čímž ještě zdvojil své šance stát se terčem Felova divokého nactiutrhání. Kutiho nedůvěra k monoteismu pramení z přesvědčení, že křesťanstvo a islám používali Afriku jen coby bitevní pole. Obasanjo technicky vlastně nebyl vojenským vůdcem – coby viceprezidentovi pod později zavražděným Murtalou Mohammedem mu chod policejního státu nebyl ničím cizím, je ale spravedlivé zmínit, že po čistkách a přísných opatřeních krátké Mohammedovy éry proměnil Nigérii v zemi s civilní vládou. Což ovšem nijak neuchvátilo Kutiho, který o nigerijské vládě zpíval „voják přijde, voják odejde“: zaměnitelná série uchvatitelů bez nabídky skutečného řešení společenských problémů za rostoucí vlnou preventivního násilí. A ať už vládl Obasanjo jak chtěl, byl to on, kdo hrál hlavní roli v občanské válce o Biafru, která stála 1,2 miliónu životů. Tato krvavá katastrofa vedla v roce 1971 k založení humanitární organizace Lékaři bez hranic. Pro Felu nebyl placený zabiják ničím jiným než placeným zabijákem a s touto myšlenkou složil Zombie, jednu z dosud nejdráždivějších protestních písní dvacátého století. Píseň z roku 1977 byla klíčovým bodem Kutiho kariéry a rozhodně nejen proto, že se jí prodalo nejvíc kopií. Píseň byla esencí Felova skladatelského stylu: šťavnatě nervní funky kytara a řezavé party dechů ukotvené k zemi Kutiho zemitým barytonem a kouzly juju. Text napadá konformní a otázky si nekladoucí náturu nigerijského vojáka, zesměšňuje „volání do zbraně“ a tvrdí, že „zombie nebude myslet, dokud mu neřeknete, aby myslel.“ Když byla píseň hrána živě, vypukly nepokoje a popularita Zombie zasáhla i malé děti, které na ulicích začaly napodobovat místní vojáky a jejich „zombiemarš“. Armáda tuto impertinenci nemohla nechat nepotrestanou, obzvlášť poté, co byla Zombie v roce 1977 předvedena na slavném festivalu Festac (který je tak slavný, že se podle něj dnes jmenuje část Lagosu). Úřady známé zavíráním Fely a jeho kalakutských učedníků z inscenovaných důvodů po „Zombie skandálu“ jen čekaly na záminku ke spuštění svého hněvu. Příležitost nastala, když se jeden z Felových osobních strážců popral s dvojicí vojáků a zapálil jim motorky. Zasel vítr a sklidil bouři: brzy nato přibližně tisícovka nigerijských vojáků vtrhla do Kalakuty a celý komplex do základů vypálila poté, co mučila, bila a znásilnila každého, kdo se jí připletl do cesty. Vrcholem bylo, když vojáci vyhodili Felovu starou matku, hrdou bojovnici za nezávislost Nigérie, z okna – v následujícím roce podlehla následkům zranění. Oči západních tvůrců obecného vkusu tehdy bohužel byly upřeny k módní punkové „rebelii“ a jejím prohlášením typu: „Londýn hoří… nudou“. Kalakuta hořela doopravdy.

Fela přežil a začal zase hrát. Dokonce se mu povedlo dostat se zbytkem svého doprovodu na berlínský jazzový festival. Mnoho doprovodných hudebníků ho v Německu opustilo; patrně tušili, že „ten, který svírá v kapse smrt“ se od nynějška stane ještě víc radikálním a extrémistickým. A měli pravdu: dalších dvacet let, až do své smrti na následky AIDS spílal stádní a apatické populaci a začal dokonce kritizovat i vojenské diktátory jiných afrických zemí. V den prvního výročí smrti své matky vezl prázdnou rakev kolem ozbrojených stráží a položil ji na schody vojenských kasáren, které Obasanjo tehdy nazýval svým domovem. Po smrti své matky a zničení Kalakuty žil v nejdrtivějším tlaku, jaký si u profesionálního hudebníka můžeme představit; sžírající bolest jako by se plazila každým tónem jeho sól na saxofon a varhany. Počátkem osmdesátých let však ve stavu tranzu prodělal vizi, která ho konsolidovala a dále motivovala. Hudebníci a umělci v ní byli vládnoucí silou světa mnohem mocnější než armády, centrum dalšího vývoje lidstva byl Egypt.

I kdyby nic jiného, Felovo poselství africké nezávislosti, sebepoznání a aktivismu stále rezonuje v intelektuální komunitě dnešní Nigérie (nemluvě o hudbě stále znějící lagoskými ulicemi): zatímco západní celebrity typu Bona a Angeliny Jolieové jsou heroizovány za své snahy „zachránit“ chudé africké národy, západní tisk velkoryse ignoruje mnoho afrických agentur bojujících s korupcí, válkou a ekonomickým kolapsem. V nedávném eseji ve Washington Post tuto situaci kritizuje nigerijský autor Uzodinmi Iweala:

„…pracoval jsem v táboře pro vyhnance v Nigérii, kteří přežili povstání, které mělo na svědomí 1000 lidských životů a dalších 200 000 připravilo o domov […] Sociální pracovníci trávili veškerý svůj čas, a mnohdy použili veškeré své příjmy, aby se postarali o své krajany. Tohle jsou lidé, kteří zachraňují Afriku. Jim a jim podobným na celém kontinentu se ale nedostane žádného uznání.“

Práce je naneštěstí stále mnoho. Transparency International například stále označuje Nigérii za jednu z pěti zemí s největší mírou korupce na světě. Korupční moc armády a ropného průmyslu stále dokáže přehlušit skandály, jako byla poprava spisovatele Kena Saro-Wiwy. Mnoho nejlepších nigerijských mozků odmítá považovat Západ za spásu, stejně tolik odmítá vidět v Západu příčinu své mizérie – jeden z nejslavnějších výroků vítěze Booker Prize, spisovatele Chinuy Auchebeho: „Nigérie je tím, čím je, protože její vůdci nejsou tím, čím by měli být.“ Díky osobnostem, jako byl Fela, je tu vždy alespoň paprsek naděje, že i ti nejhorší z nejhorších vůdců budou se budou muset utkat s někým, kdo „svírá v kapse smrt.“

Přeložil Petr Ferenc