Karlheinz Stockhausen: Plus-Minus

Velký šaman evropské hudby Karlheinz Stockhausen byl skladatelem nadmíru plodným a tak není divu, že i tři roky po jeho smrti vycházejí nahrávky dosud nevydaných skladeb. Jde ovšem většinou o věci z posledních let, především o jednotlivé části z cyklu Klang, na němž až do smrti pracoval. Na značce Hat Hut ale vyšla první nahrávka Stockhausenovy skladby pocházející již z roku 1963, navíc nahrávka skladby poměrně známé, na niž odkazuje nejedna kniha o hudební avantgardě. Touto kuriozitou je kompozice Plus-Minus, dílo, v němž skladatel dává interpretům velice podrobné instrukce, ale navzdory tomu je výsledek nepředvídatelný. Podkladem je sedm stránek symbolů, které vypadají jak elektroinstalační schémata, a sedm stran notových skupin, z nichž si libovolný počet interpretů vybírá výchozí materiál. Tomu předchází ještě několik stran vysvětlivek, při jejichž čtení člověk začne chápat, proč se do této věci jen tak někdo nepustí. Značně zjednodušeně řečeno instrukce udávají, jak má hudebník modifikovat jednotlivé parametry toho, co hraje (hlasitěji, nebo tišeji atd.), ovšem výchozí materiál si vymýšlí sám.

Nizozemský Ives Ensemble se do díla pustil již bez posvěcujícího autorova dohledu, takže se můžeme jen dohadovat, zda nahrávka odpovídá jeho představám. Podle měřítek běžného smrtelníka jim ze Stockhausenova plánu každopádně vznikla hudba až překvapivě chytlavá a místy vyloženě příjemná. V podání patnáctičlenného ansámblu je zvuková paleta hodně pestrá, v některých částech se pracuje s opakováním frází a rytmických modelů, při pozorném poslechu zaregistrujeme hovořící hlasy (jedná se o  záznamy ze zkoušek) a necelá hodina uteče jako nic.

Realizaci Plus-Minus na nahrávce předcházejí dvě starší a již několikrát nahrané kompozice: Kreuzspiel (1951) a Refrain (1959). Obě spadají do doby, kdy Stockhausen patřil k předním bojovníkům serialismu, tedy směru hledajícího cestu v co největší racionalizaci hudebního materiálu (ovšem Refrain již také dává interpretům jistou volnost ohledně organizace určitých pasáží). Obě ale také dokazují, že skrze zdánlivě chladné metody mohla vzniknout skvělá hudba. V Kreuzspielu jako by do partu bicích nástrojů odkudsi prosakovaly ozvěny jazzu, Refrain mate svou konejšivě cinkavou instrumentací (klavír, celesta, vibrafon, zvonkohra a drobné perkuse), která dokáže vydat i ostré záseky. Samozřejmě na tom mají velkou zásluhu interpreti – v jiném podání dokáže být Stockhausen skutečně studený. Pokud by někdo hledal cestu k této významné postavě, respektive k požitku z její hudby, u této nahrávky lze říci: „Tudy, prosím.“