Když chybí nástroj

  

Známá píseň Jiřího Suchého, kde se zpívá o tom, že když první struna schází, tak to nevadí, popisuje svým způsobem touhu člověka po hudebním vyjádření a současně vůli nenechat se odradit žádnou nepříznivou okolností. Adresát výše zmíněné písně postupně hrál na kytaru se stále menším počtem strun, až nakonec skončil jen jako zpěvák. Mezi kytarou bez strun a zpěvem je však stále spoustu mezistupňů, stále spousta možností jak se hudebně doprovodit. O tom ovšem píseň nebyla, vím.

Odjakživa mě fascinovala lidská vůle a schopnost proměnit téměř cokoliv na hudební nástroj. Připomíná mi to ten magický akt, kdy první africký lovec při čekání na lovnou zvěř přiložil luk k hlavě a brnknul o tětivu. Uvnitř jeho hlavy zazněl jasný ton. V dnešní době předchází většinou jakémikoliv vyjádření hudebnosti koupě nástroje a následné studium, možnost brknout o tětivu luku, nebo dnes už spíš jiným způsobem rozeznít objekty denní potřeby je anicméně stále přítomná.

Samozřejmě tradičně nejvíce takových objektů skýtá kuchyně. Duté objekty rozličné velikosti a tedy i ladění, kovové výlisky různého tvaru a  velikosti, dřevěné destičky různých tlouštěk, paličky všech možných délek i zakončení. Kuchyně je perkusistův ráj a bohatý zdroj pro zhotovení domácího gamelanu. Jako taková je často i využívána.

U jednoho z nejzajímavějších objektů bych se rád na chvíli zastavil. Jsou jím lžíce. Hráči na lžíce nezůstali u pouhého otloukání ostatních předmětů lžícemi, ale postupem doby se vypracovala svébytná technika ovládání páru lžic, která umožňuje dosáhnout až virtuozních výsledků a  tím vlastně mění pár lžic z pouhého příboru na regulérní hudební nástroj. Technika hry se příliš neliší, ať se na lžíce preluduje kdekoliv na světě. Hra na lžíce je možná nejčastěji asociovaná s  americkou lidovou hudbou, kde byly například nedílnou součástí tzv. jug bandů, využívajících dále například valchu, “jug” – kameninovou láhev používanou jako specifický dechový nástroj a různé strunné, většinou podomácku vyrobené nástroje. Jugband můžete vidět zde, bohužel bez lžic:

Lžíce jakožto hudební nástroj jsou stále součástí populární kultury, jak můžete vidět z následujícího odkazu, kde entertainer “Spoon Man” předvádí doprovod různých hudebních stylů:

V podobném duchu se nese i následující video, kde ruský umělec předvádí tradiční styl hry na lžíce, tentokrát ovšem dřevěné. Všimněte si kastanětové techniky a také speciálního oděvu, jakéhosi lžícového polopancíře, který vlastně svým způsobem mění celého hráče na hudební nástroj.

Třetí ukázka lžícové techniky je podle mě nejzajímavější, přestože zvuková kvalita je nevalná. Vietnamský umělec Tran Quang Hai v ní předvede několik způsobů ovládání lžic a na závěr zapěje i úryvek lidové písně. Tyto tři videoukázky se mi zdají svým způsobem příznačné. Americký lžícový virtuoz je především entertainer, ruský borec předvádí hrdinský folklor a vietnamský mistr lžic vystupuje trochu jako mistr bojových umění, skromně a téměř bez mrknutí oka předvádí svůj ekvilibrismus.

Takže když vám, jak praví klasik, na kytáře nezbude vůbec nic, vytáhněte lžíce z polévky a doprovoďte se sami.