Když malíř místo barev použije piano, vzniknou Mixing Colours

  

Brian Eno se poprvé od ambientní mise Apollo rovnocenně setkává s bratrem Rogerem.

Britský „univerzální“ umělec Brian Eno – jak je celkem výstižně nazýván v encyklopedii Svět jiné hudby od nedávno zesnulého Zdeňka K. Slabého a jeho syna Petra – je poslední dobou nejvíce spojován s tvorbou syntetických generativních ploch drobných repetic, většinou určených k doprovodu výstav. O to větší očekávání vzbuzovala překvapivá novinka Mixing Colours (2020 Deutsche Grammophon GmbH, Berlin), podepsaná vůbec poprvé oběma bratry Enovými.

Vystudovaný výtvarník Brian (Peter George St. John le Baptiste de la Salle) Eno je hudebník a producent, který v osmdesátých letech poměrně zásadně změnil tvář populární hudby. Kromě spolupráce s Roxy Music, Robertem Frippem, Jonem Hassellem, nahrávání vlastních alb a produkování desek Davida Bowieho, U2, Talking Heads či například skupiny James, definoval ambientní hudbu a stal se jejím výrazným propagátorem. A mimo jiné je také autorem uvítací melodie pro operační systém Windows 95. O jedenáct let mladší Roger absolvoval skladbu a hudební teorii na Colchester Institute a pohybuje se žánrově na pomezí moderní vážné hudby – hrál s kytaristou Michael Brookem či skladatelkou Kate St John, se kterou také vytvořili skupinu Channel Light Vessel.

V roce 1983 nahráli Brian s Rogerem a kanadským kytaristou a producentem Danielem Lanoisem skladbu pro film Davida Lynche Duna. Spolupráci si ještě téhož roku zopakovali na desce Apollo – Atmospheres & Soundtracks určené pro film Ala Reinerta For All Mankind (Pro celé lidstvo) o letech na Měsíc. Loni se bratři Enové setkali znovu, aby u příležitosti padesátého výročí mise Apollo 11 původní atmosféry a soundtracky rozšířili o nové skladby. Druhé přidané album není tak zvukově tajuplné ani výrazně melodické a dalo by se i říci, že mechanicky navazuje na hudebního ducha původních nahrávek, nebýt jej, možná by ale nevznikla deska, které se nyní chci věnovat.

Kdo na novince Mixing Colours čekal silné melodické skladby jako na zmíněném Apollu, bude asi překvapen. Na první poslech album spíše připomíná Brianovy programy na generování hudby a snadno nabudete dojmu, že jeden takový právě posloucháte. Drobné skladby, často podobné školním etudám, ale mnohem více oceníte, pokud album posloucháte opakovaně. Pak objevíte svět hudby, která je opravdu hraná a až následně jemně modulovaná. Právě v tom tkví setkání klasicky vzdělaného Rogera Ena a jeho staršího bratra, zvukového mága Briana. Po prvním přehrání můžete mít dojem jistého nenaplnění očekávání, které jména bratrské dvojice nabízejí. Byla by ale velká škoda se k desce nevracet a nenechat se vtáhnout do jejích tajů. Za naivními, jakoby náhodně improvizovanými melodiemi se ukrývá mnohem více. Kompozice otevírají naše nitra, uklidňují duši a vytrhují nás z denní reality. Stimulují naše myšlenky, můžeme u nich rozjímat a všímat si jednotlivých zvukových rafinovaností, které připisuji především Brianovi.

Nahrát takové album v dnešní době je věcí jistého přesvědčení. Autoři za dlouhou dobu své hudební tvorby získali řadu zkušeností s moderními technologiemi a spoluprací se zkušenými a talentovanými umělci, nic z toho ale při nahrávání Mixing Colours nevyužili. Nechají na nás působit prostou hudbu, velice jemně a umně modulovanou, v níž je vše jaksi podprahové. Navracejí nás do počátku vzniku „jiné hudby“, jak s ní experimentoval Erik Satie či jak ji použil Arvo Pärt na desce Alina. Mnohdy až příliš jednoduché shluky melodických tónů svádějí k podezření, jestli oba již postarší hudebníci nesklouzli do určité banality, při pozorném poslechu vás však brzy přesvědčí, že rozhodne ne. Deska sice nepřináší žádné promyšlené zvraty ani překvapivé momenty, ale její síla je v nekonečném toku velice nenápadně se proplétajících a opakujících nálad a tónů piana, tu a tam modulovaných do zajímavějších témbrů a barev. Skladby mají pro své vyznění dostatek prostoru a tempo se zásadně nemění. A v této křehkosti a jednoduchosti je jejich krása. Prostor se při jejich poslechu stává nekonečným a co se času týče, jen zakoušíme, jak se zastavil.

Hned v prvních vteřinách úvodní Spring Frost vás bratři Enové vtáhnou do světa podmanivých pomalých melodií. Následná Burnt Umber jemně využívající echo nám krásně ukáže, jak bylo album vytvořeno. Roger Eno nahrál své melodie na elektrické piano a jako MIDI soubory je předal svému bratru Brianovi. Ten již s nimi dále pracoval víceméně postprodukčně. Přidával efekty, pracoval s náběhy. Tyto mnohdy homeopatické zásahy jemně posouvají původní vyznění skladby. Jinde je zásah markantnější. Modulace původních zdrojů mají tu výhodu, že album každou skladbou zní barevně jinak, než kdyby jednoduché melodie byly vytvořeny pouze na obyčejný klavír. Skladby jako Celeste se nám na první poslech mohou jevit jako melodie, které Brian v raných 80. letech vytvořil s pianistou Haroldem Buddem. V polovině alba se Verdigris vrací ke vstupní melodii a jen se od ní liší jinak zvolenou modulací. Tato hravost s opakováním není na škodu, zvyšuje kompaktnost alba. Navíc jde o melodii natolik zdařilou, že si ji jste schopni i zapamatovat. Stejně se tak děje v předposlední patnácté Cerulean Blue, která nám potřetí připomene úvodní skladbu. Kruh se uzavírá. Přemítám, jaký velký skok i díky lidem, jako je Brian Eno, populární hudba urazila.

Další výraznou složkou alba je vizuální doprovod. Zpomalené, až snové záměry krajiny natočené za jízdy vlakem vznikly ve spolupráci s hudebním a softwarovým návrhářem Peterem Chilversem, se kterým Brian Eno dlouhodobě pracuje. Vytvořené čtyři filmy ke skladbám, Blonde, Sand, Ultramarine a impozantně pojaté Celeste dodávají hudbě ještě větší hloubku a význam.

Nyní se bratři Enové rozhodli oslovit fanoušky, aby sami přispěli a posílali na k tomu vytvořený web www.mixing-colours.com vlastní videa, ze kterých si bratři vyberou jedenáct kusů jako oficiální doprovod alba. Jako inspiraci doporučují využít současnou zvláštní atmosféru domácí karantény a zaměřit se na osamocené detaily, které jindy míjíme bez povšimnutí. Vyzývají posluchače, aby v příštích několika týdnech natočili jeden tři až pětiminutový záběr bez střihu ve svém bytě ať třeba z okna či na zahradě – mraky, šustění stromů, ptačí hnízdo nebo tiché okamžiky, které společně prožíváme v izolaci.

Roger and Brian Eno: Mixing Colours
Deutsche Grammophon
https://www.deutschegrammophon.com/en/artists/roger-eno-brian-eno/news/roger-brian-eno-mixing-colours-258055