Keiji Haino – Jim O’Rourke – Oren Ambarchi: Imikuzushi
Black Truffle (www.blacktrufflerecords.com)
Třetí výroční setkání japonského šamana řevu, kytar, elektroniky a ticha s hyperkativním Američanem sídlícím v Japonsku a jen o fous méně pilným Australanem. Studiové CD téhle superskupiny složené z nejpozoruhodnějších solitérů a demiurgů současné alternativní hudby se jmenovalo Tima Formosa a díky klidné atmosféře nesené flétnou, elektronikou a vnitřním klavírem se pro mě staloi jednoznačným albem roku 2010. O rok mladší živé 2LP In A Flash Everything Comes As One There Is No Need For A Subject v bigbítové sestavě také nebylo špatné: Hainovi nejlépe sluší nepravidelnost a impulzivnost, jíž mu bubnující Ambarchi a O’Rourke s baskytarou dopřáli do sytosti a decentně a kongeniálně negrooveově doprovázeli jeho zpěv, kytaru a digitální krabičky. (Viz recenze v HV 5/2010 a 4/2011)
Novinka Imikuzushi vyšla na 2LP i CD, opět na Ambarchiho značce Černý lanýž. O vzácnou a neobvyklou delikatesu (jíž dokáže nalézt jen dobře vycvičený vepř) v tomto případě ale bohužel nejde. Důvod je prostý: it’s only rock’n’roll. Živý záznam rozdělený na čtyři tracky, jejichž názvy jsou patrně zárověň i texty (nejdelší je na obalu vytištěn coby báseň o šesti slokách; počet slov už prozradili v The Wire), je nezáživně garážově bigbítový. Jedinými plus je Hainův zpěv a dramaturgie alba: jednotlivé části koncertu jsou alespoň přeházeny tak, že začínáme z voleje pořádným nářezem a ke klidnějším, řekl bych úvodním, pasážím dojde až v druhém tracku. Občasný náznak písně a zajímavého, napjatého zklidnění, je fajn, těžký zadek hardrockového jamu ale celek stáhne spolehlivě ke dnu.
I mistři tesaři se utnou, Ambarchi coby bubeník to v roce 2011 předvedl v podobném jamovacím duchu nejednou. Naopak v duu s O’Rourkem překvapil hezkým elektronicky klidným albem Indeed?, které vyšlo u Editions Mego.
Sestřih alba k poslechu zde.
